Studentka 2. ročníku magisterské Fyzioterapie Bc. Markéta Pilátová strávila zimní semestr 2018–2019 na Fakultě lékařství a zdravotnických věd Antverpské univerzity. Píše esej a posílá fotografie.
Jeden můj kamarád vždycky říká: „Vy fyzioterapeuti jste takoví umpalumpíci medicíny, co?” A má pravdu. Být fyzioterapeutem na lékařské fakultě je v mnohém pěkná řehole. Tak například v tom, že náš studijní obor nemá na Druhé lékařské program Erasmus+. Tak o čem tedy budu psát? A zrovna o Erasmu. Měla jsem totiž to štěstí, že jsem mohla v rámci univerzity zažádat o studijní pobyt přes FTVS. Přiznávám, že jsem musela proklikat několik červených upozornění, ale nakonec to klaplo a mně se otevřely úplně nové obzory.
Jedenácté září není pro létání zrovna šťastný den. Přesto jsem nasedla do letadla vstříc neznámému. Letěla jsem do Belgie, která se na následující půlrok měla stát mým domovem. Věděla jsem o ní asi jen to, že tam mají dva úřední jazyky, vyrábějí asi docela dobrou čokoládu a nemají moc kopců.
Rozhodla jsem se to napravit cestou z letiště, ale místo demografických a zeměpisných faktů jsem si četla spíš o věhlasných belgických hranolcích a... pivu. Věděli jste, že Belgie je království piva? A že čokolády sice vyrábějí hodně, ale mnohem víc si zakládají na hranolcích – třikrát smažených ve vepřovém sádle. Semestr bude náročný, pomyslela jsem si.
Samozřejmě jsem na Erasmus odjížděla se spoustou očekávání. Představovala jsem si, že na nás budou kantoři jako na „erasmáky“ mírní a že jak budu mít spoustu času na čtení a sport. Nebudu totiž muset chodit do práce a nebudu mít žádné společenské „povinnosti“ – nebudu tam přece nikoho znát. Jenže všechno dopadlo samozřejmě úplně jinak.
Ubytování jsem měla zajištěné na koleji. Nic ve zlém, čekala jsem něco jako Strahov, nebo horšího. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se svým kufrem na kolečkách stanula před malebnými cihlovými bytovkami s velkými francouzskými okny. Přebrala jsem klíče a hned za vchodovými dveřmi mě vítala poštovní schránka a zvonek s mým jménem. Pokojík byl malý, ale bylo to soukromí za nejlepší možné peníze a prakticky v areálu kampusu.
Kampus. Panečku. Něco, co z Motola neznáme, a kampus ČVUT v Dejvicích se tomu taky blíží jen vzdáleně. Chodník lemovaný stromy, který se dál rozbíhá do školní kantýny, do výukových budov, do knihovny a nakonec do UZA – fakultní nemocnice. Byla jsem jako ve snách, něco takového jsem znala jen z filmů.
Když jsem vybalila první věci, na chodbě jsem uslyšela kroky. Nejsem úplně iniciativní typ, naštěstí ale moje spolubydlící byla. Beatrice. A…? A ještě jednu Italku měla s sebou, Benedettu, ta ale vypadala zhruba stejně rozpačitě jako já. Naštěstí iniciátorka seznamování, Bea, se nenechala vykolejit a jala se „obklepat“ všechny sousedy na patře. Postupně jsme procházely chodbou a ukazovalo se, že až na tři jména zřejmě budeme všichni studenti na výměnném pobytu. Tedy přesněji řečeno studentky: tři Italky, Španělka, Polka, Turkyně (i když tu jsme prve dle jména Bašak považovaly za kluka). Netrvalo dlouho a padly jsme si do noty. Všechny jsme studovaly buďto medicínské obory, biochemii nebo biologii. A Polka inženýra z elektrotechniky, ale i tak jsme si měly vždycky co říct. Skvělé bylo, že jsme měly každá svůj pokoj, ale sdílenou kuchyň, takže člověk nikdy nebyl sám, když nechtěl. Nutno podotknout, že na kolejích vlastně často nejste sami, ani když chcete, protože je všechno slyšet. Ale na přechodnou dobu to bylo bydlení naprosto ideální.
Mým dalším úkolem bylo sehnat si kolo. Že je Holandsko cyklistická velmoc, to jsem věděla. Že tohle šílenství zasahuje až do Belgie, jsem zjistila velmi záhy. A je to něco, co mi neskutečně chybí.
Cyklokultura je alfou a omegou veřejné dopravy ve vlámské části Belgie. Jak by taky ne, když je to placka. Takže nezbývalo než si pořídit vlastní kolo. A pak už jsem si jako správný místňák drandila po cyklochodníčcích, ve dne v noci, za tepla i za zimy, deště, sluníčka i větru, za střízliva i nestřízliva se snowboardem na batohu. To bych si v Praze nikdy dovolit nemohla; ale v Belgii se s koly v provozu počítá, takže i v dopravní špičce je to celkem bezpečné.
Kolo jsem tedy měla, následovaly „welcome days“ na univerzitě. Dneska potkám svoje spolužáky! Měla jsem žaludek v krku, ale těšila jsem se. Jak je mým dobrým zvykem, propásla jsem registraci, ale byli na mě hodní a na místě mi vystavili jmenovku. Nenápadně jsem mezi hloučky studentů hledala „svoje“ fyzioterapeuty. Nakonec jsem mezi samými epidemiology konečně našla spřízněnou duši, Dulci, krásku z Mexika. A pak už si ostatní našli nás. Dulci totiž nešlo přehlédnout. Nakonec se naše skupinka rozrostla a já se postupně učila prapodivná jména a přiřazovala si je k obličejům ze všemožných koutů světa. Byla to nádhera, takový rozptyl! Měla jsem spolužáky z Kanady, Etiopie, Pákistánu, Íránu, Norska, Řecka, Indie, Mexika, Turecka, Nigérie, Holandska… Tolik rozdílnosti, která mě fascinovala. A postupem času v některých situacích i trochu štvala, ale k tomu se dostanu později.
Akademický rok začal. Přednášky byly ve velkých posluchárnách. To byla pro mě, čistě motolskou fyziochovanku, úplná novota. Posluchárny byly vybavené dvěma plátny a mikrofonem pro přednášejícího – zkrátka něco, co z naší lehárny neznáme. Rozdíl byl ale i v počtu studentů: bylo nás kolem sto šedesáti v jednom ročníku, na praktika jsme museli být rozděleni na osm skupin.
Co se týče vzdělávacího programu, systém je v Belgii jiný než v Česku. Studium trvá pět let, není „záchytný bod“ bakaláře. Studenti sice po třetím ročníku získají bakalářský titul, ale nemají licenci a nemohou pracovat v oboru. V Holandsku je to odlišné, proto někteří moji spolužáci dojížděli přes hranice třeba do Eidhovenu za prací alespoň jeden den v týdnu. Nicméně chcete-li pracovat jako fyzioterapeut v Belgii, musíte mít magisterský titul stůj co stůj. Tomu je uzpůsobený celý proces vzdělávání a výuka, která je rozdělena do tzv. modulů, v rámci kterých se učí všechno jen jednou, ale zato velmi velmi dopodrobna. Značnou změnu pro mě představovalo bazírování na evidence-based zdrojích. Každá přednáška byla podložena nespočtem EBM publikací, u zkoušek jsme pak byli testováni ze znalosti konkrétních článků. To však neznamenalo přečíst si abstrakt, ale opravdu znát způsob testování a relevanci daného zdroje: Jak vysoko v žebříčku vědecké literatury se nachází a jestli je pilotní studie více nebo méně než metaanalýza. Dokonce jsme u zkoušky dostali otázku: „Která z daných studií pro svůj výzkum používala kontrolu pacientů přes mobilní telefon?“ To pak sedíte a říkáte si, jestli se vám to nezdá.
Studijní materiály dostáváte v elektronické podobě přes portál BlackBoard v předstihu, takže spousta studentů měla buďto stažené pdf soubory, do kterých si vpisovala, nebo vytištěné prezentace a dělali si poznámky přímo k daným snímkům. Docela změna oproti našemu „stáhnout vypracované otázky z…“. Bezpodmínečně jste museli znát celé téma a pak ho i prakticky umět aplikovat. Zkoušky byly psané na počítačích a poté ústní a praktické.
Hodně se bazírovalo na guidelinech, nic se nedělá tzv. „pocitově“ nebo empiricky. U nás je to ve fyzioterapii trochu jiné. Hodně se věnujeme manuálním technikám a terapie vedeme individuálně pro každého pacienta, takže svým způsobem „zkoušíme“, co komu vyhovuje. Je to řečeno s velkou nadsázkou, metodiky, které používáme, samozřejmě nejsou nahodile náhodné. Chci tímto jen přiblížit rozdíly mezi námi a mou zkušeností ze zahraničí.
Nepřísluší mi soudit, která z metod vzdělávání je lepší nebo horší. Belgičanům například v porovnání s námi chybí kontakt s pacientem a praxe; byla jsem mezi nimi se znalostmi z hodin myofasciální medicíny za královnu, protože efekt lupnutí znali jenom z videí. O věcech se tam přemýšlí „analytičtěji“, u nás dbáme více na individualitu a neurofyziologii. Takže všechno má své plusy a mínusy, každopádně tahle zahraniční příležitost mě naučila o věcech přemýšlet komplexněji. Naučila jsem se místo pasivního přijímání informací aktivně vyhledávat a porovnávat. Ono nestačí přečíst si jeden zdroj. Musíte mít trpělivost a pokoru, umět přemýšlet. A co je (podle mě) důležité si uvědomit: Není povinné mít na všechno rezolutní názor, ale je dobré mít na to náhled. Po přečtení tří článků přece ještě nejste odborník na lymfatické otoky horní končetiny po ablaci mammy. A bylo by troufalé to o sobě tvrdit. Ale je super mít na to náhled, i když třeba ještě nemáte jasný názor na konkrétní typy léčby.
A co Belgičané obecně? Mám pocit, že jsou nám povahově hodně blízcí. Nebo alespoň mně byli. Možná je to tím, že je to národ „pivařů“, kdo ví. Každopádně ke mně byli všichni neskutečně vstřícní. Skvělé bylo, že ve vlámské části Belgie většina lidí mluvila plynně anglicky, takže nebyl problém si nakoupit, nebyl problém si objednat v restauraci, nebyl problém si popovídat o počasí při čekání na zelenou.
Ve škole bylo od místních spolužáků vidět, že jsou ze skupinky mezinárodních studentů trochu nesví, ale mě si z nějakého důvodu docela oblíbili, takže mimo svoji „international group“ jsem ve škole měla ještě pár kamarádů. To bylo vlastně docela neskutečné vzhledem k tomu, že ani belgičtí studenti navzájem se všichni neznali a bavili se jen v malých skupinkách.
Co mi přišlo zajímavé: V Belgii si studenti vysokou školu musí platit. Odráží se to nejen na vybavenosti univerzit, ale i na přístupu studentů ke studiu. Na druhou stranu, o to později se většina z nich osamostatňuje. A navázat vážný vztah? Tak to je oříšek. V něčem jsou společensky trochu „pozadu“ ve smyslu toho, že se nejprve musejí plně soustředit na studium a až pak mají čas uvažovat o něčem jiném. Co si budeme povídat, studium v Belgii je pro ně (a bylo i pro mě) práce na plný úvazek. Mimo samotného učení jsme se vypracovávali ve skupinách různé projekty, tzv. případové studie, které nebraly konce. Bylo to pro nás něco nového a každý chtěl přidat poznatek ze své země.
Tady se dostávám k multikulturní diverzitě. V mnoha ohledech to bylo neskutečně obohacující, ale když už čtvrtou hodinu vysvětlujete Pákistánci, že jejich národního šamana nemůžeme do projektu napsat, protože na to není EBM literatura, je to trochu o nervy. A to nic ve zlém, Ejaz byl jinak skvělý kluk.
Malovala jsem si svou stáž jako pohodové rozšíření obzorů a čekala, že na nás budou kantoři mírní. Ani náhodou! Zkouškové pro mě bylo náročnější než bakalářské státnice, můj sociální kontakt se od listopadu smrsknul na společný oběd se spolužáky v rámci pauzy při studiu v knihovně. Vážně. Víkendy jsem trávila ke konci pobytu všechny stejně: Ráno na osmou sedm kilometrů na kole do centra města (tam byla jediná otevřená knihovna), snídaně na trzích a káva od Itala z karavanu (jediné potěšení dne), od devíti do šesti knihovna s jednou pauzou na oběd v místní kantýně. A to mi věřte, že nejsem žádný „hrotič“. Ale když vám na výsledcích zkoušek závisí vratka erasmového stipendia na celý semestr… Nutno ještě zmínit, že zkoušky jsou (téměř) oproštěné od subjektivního hodnocení kantorů, vše se píše elektronicky na počítačích a u ústních a praktických zkoušek jste hodnoceni tabulkově podle toho, zda úkol splníte nebo ne.
Tím nechci nikoho odradit. Naopak. I když zkouškové bylo těžké, byl to nezapomenutelný půlrok, který mi dal spoustu zkušeností a vzal stud z mluvení anglicky. A mimo ty těžce nabyté vědomosti, z nichž už teď je většina nenávratně zapomenuta, mi Erasmus dal neskutečné zážitky, úsměvné vzpomínky a báječné kamarády, s nimiž se teď různě po Evropě navštěvujeme. Popravdě... vědět, že v pár zemích světa nebudete jen „obyčejný“ turista, ale že se tam o vás postará někdo domácí, někdo, s kým jste zpívali v karaoke baru, učili ho jezdit na kole, byli u toho, když si poprvé v životě pohladil kočku nebo poprvé v životě viděl sníh… To je panečku jiná, to hřeje a na to se těšíte pak už vždycky, když plánujete nějaký výlet.
Takže za mě: Na Erasmus určitě ano, všema deseti!
