Skrz okénko auta si nakoupíte od jídla přes televizní ovladač až ke kartáčku na zuby

Student 3. ročníku Všeobecného lékařství Vojtěch Černý strávil jako dobrovolník měsíc ve Walewale a Accře v Ghaně. Píše esej a posílá fotografie.


Před Walewale District Hospital.
Fotografie na této straně: V. Č.

Na přelomu srpna a září jsem se s dalšími třemi spolužáky vydal na měsíční dobrovolnickou činnost do africké Ghany s organizací Dream Africa Care Foundation. Jakmile jsme opustili letiště v Accře, nemohl jsem si nevšimnout silného zápachu výfukových plynů a pálících se plastů, které se tam válejí všude po zemi. Cesta taxíkem, během níž jsme každých 50 metrů drhli spodkem auta o silnici, byla rovněž záživná. Způsobil to jednak obecně špatný stav ghanských aut, jednak děravé silnice, nebo spíše cesty. Novinkou pro mě také bylo, že po každém zastavení na křižovatce přímo k autům chodí žebráci a obchodníci, kteří nabízejí takřka úplně vše. Skrz okénko si nakoupíte od jídla přes televizní ovladač až ke kartáčku na zuby.

Po příjezdu do dobrovolnického domu v okrajové části města zvané Teshie nás čekalo další překvapení. Kdo by čekal, že dva muži, kteří spali venku na zemi na ulici a okamžitě se začali sápat po našich kufrech, nejsou zloději, ale zaměstnanci. Když se otevřely dveře do našeho pokoje, kde na třípatrových palandách spí celkem osm lidí, zatajil se mi dech.

Po třech dnech strávených v Accře jsme se vydali na 700 kilometrů dlouhou cestu do malého města na severu zvaného Walewale (krátce Wale), kde jsme strávili dva týdny a začali pracovat v nemocnici.

Ubytovaní jsme byli u rodiny. K snídani jsme měli každé ráno úplně stejný suchý chléb. K obědu a večeři se střídala rýže, batáty, špagety a fazole vždy se stejnou omáčkou. Kdo si chtěl dát sprchu nebo spláchnout záchod, musel použít kýbl se studenou vodou. Nemocnice byla malá, ale zase ne tolik, aby vše zvládli její čtyři zaměstnaní lékaři. Lékaře v Ghaně často zastupuje pomocný personál nebo sestry se speciálním kursem. Mohli jsme trávit čas na jakémkoliv oddělení, všude se pro nás našla práce.

Nejvíce času jsem strávil na pohotovosti, kde jsem mohl mimo jiné zašívat a ošetřovat pacienty po dopravních nehodách. Při jednom těžším případu jsem i rozřezával předloktí, abych vypustil hematom. Rány tam zašívají ošetřovatelé, kteří k tomu nemají potřebný výcvik ani vybavení. Používají příliš tlusté šicí materiály (např. USP 1 na rozseklý obličej) a místo jehelců peány nebo kochery. O sterilitě ani nemluvě. Také se velmi divili, když jsem při přišívání prstu udělal steh skrz nehet.

Na ostatních odděleních jsme zejména vyšetřovali, vzácněji také hodnotili rentgeny nebo psali propouštěcí zprávy. Setkali jsme se i s tuberkulózou nebo mnoha případy uštknutí hadem. A samozřejmě s malárií, která je v Ghaně denní chleba.

Po dvou týdnech strávených na severu jsme se vrátili zpět do Accry. Tentokrát už jsme pracovali ve velké nemocnici Lekma Hospital, kterou z části postavila čínská vláda. Během dvou týdnů jsem vystřídal chirurgické oddělení a dospělou pohotovost. K vidění byly mimo jiné obrovské skrotální hernie nebo vážný případ břišního tyfu. Je smutné, že místní lidé velmi často nemají peníze ani na nejzákladnější léčbu. Většinou ani neznají svoje datum narození, často ani rok.

O víkendu jsme vyrazili do regionu Volta, kde jsme procházeli džunglí a navštívili obrovské vodopády. Příroda je tam nádherná.

Měsíc strávený v Africe byl pro mě nepochybně silný zážitek. Vidět žebrat slepé děti, pláž plnou odpadků, oceán, v kterém se kvůli znečištění nedá koupat, vidět žít lidi v té největší chudobě, to vše mě naučilo vážit si více toho, co máme.

Vydáno: 25. 9. 2019 / Poslední aktualizace: 25. 9. 2019 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.