Jak mi měsíc vycházelo slunce

Student 4. ročníku Všeobecného lékařství Lukáš Vaněk strávil letní klinickou stáž v městě Jonago v Japonsku. Píše esej a posílá fotografie.


Ujistil jsem babičku, že zas tak daleko to není a ve čtvrtek ráno vyrazil do Japonska, země, kde se všechno dělá lépe, záchody umějí mluvit a kde se smrkání pokládá za projev hrozného barbarství. Po 37 hodinách cesty jsem přiletěl do města Jonago v prefektuře Tottori.

V předvečer stáže jsem se na místě bývalého hradu (císař je všechny kromě jednoho nechal po nástupu na trůn rozebrat) s výhledem na město snažil sníst sushi z fazolí fermentovaných bakterií lactobacillus. Mimo děsivých myšlenek možností domácí výroby tohoto typického japonského pokrmu jsem myslel i na následující měsíc, kdy jsem měl strávit dva týdny na gynekologii a dva týdny na traumatologii.

A bylo to skvělé! Co týden jsem se staršími doktory trénoval na trenažeru DaVinci a s mladšími chodil na pivo, občas naopak, co den potom trávil na ambulanci, která se ten den vedla dvojjazyčně, či na operačním sále.

Nejvíce mě překvapila nízká proočkovanost japonských žen proti HPV (okolo jednoho procenta) a s tím spojená stále větší incidence karcinomu děložního čípku. Po zavedení plošného očkování v roce 2013 přitom byla okolo 70 procent, to ale bylo zrušeno a nyní je na minimu. Profesor Takeshi Harada uznale přikývl, když jsem mu sdělil proočkovanost v Česku.

Japonci byli moc rádi, když zjistili, že jsem Čech. Mají Česko a obecně Evropu v lásce. Znají Smetanovu Vltavu, ve škole hrají Dvořáka, starší profesoři vzpomínali na Věru Čáslavskou, pro ně symbol olympijských her v roce 1964.

Noční můry o patologii už mi pomalu odeznívaly, i tak jsem uvítal možnost se s lékaři z gynekologie zúčastnit zen-buddhistické meditace v chrámu pod horou Daisen.

Horu Daisen jsme poté s doktorem z Indonésie Sonem a mnohými japonskými důchodci úspěšně zdolali. I na strmých trasách jsme našli své pacienty: Sono chlapce, který by se bez něj zřítil ze srázu, a já starší paní, co si při pádu poranila hlavu o kámen.

Některé věci tam jsou stejné jako u nás, jenom prostě absurdní. Třeba zoo. Mam pocit, že někdo viděl zoo, špatně to pochopil a pak jich pár založil v Japonsku. Zděšeně jsem přihlížel, jak chovatelka bere tučňáka z dřevěné krabice a pokládá ho na klín dítěti, jehož matka si za 500 jenů mohla pořídit skvělou fotografii.

Japonsko je země mnoha krás, ať už moderních či tradičních, kde vše má svou formu a řád, lidé jsou tu uctiví a hlavně ryby jsou tu levné a tak čerstvé a dobré, že jakákoliv tepelná úprava postrádá smysl.

Bude mi moc chybět to vše japonské: krásné zahrady, hrady, chrámy, jeleni…

 

 

Vydáno: 12. 11. 2019 / Upraveno: 30. 12. 2019 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.