S druhou vlnou v zádech

Julie Vohryzková, studentka 6. ročníku Všeobecného lékařství, strávila praktickou stáž Erasmus v nemocnici v německém Budyšíně. Píše esej a posílá fotografie.


Podzim 2020 jsem strávila na praktické stáži v Německu, na oddělení chirurgie nemocnice v Budyšíně. Koronavirus byl po většinu mé stáže naštěstí jen hlavním tématem většiny konverzací a zprávou číslo jedna snad ve všech médiích. V nemocnici jsme až do konce října žádné pozitivní případy neměli.

Pandemická opatření mě však ovlivnila už před začátkem stáže, protože v předvečer mého prvního dne vyhlásilo Německo povinou karanténu pro všechny přijíždějící z Prahy. To byl bohužel i můj případ. Takže místo na oddělení jsem musela na test a můj nástup se o pár dní zdržel. Tou dobou v České republice začal strmý nárůst případů.

Co se týče hygienických opatření v září a začátkem října, roušky uvnitř nemocnice byly samozřejmostí. Byl dostatek chirurgických roušek a nebyl problém je měnit podle potřeby. Žádné ochranné štíty ani obleky jsme neměli. Urgentní příjem fungoval v normálním „předkoronavirovém“ režimu. Z období první vlny pandemie bylo pro infekční pacienty stále vyčleněno jedno chirurgické oddělení, které v rámci jarní vlny nebylo nikdy plně využito. Možná i díky poměrně mírnému průběhu první vlny v Sasku bylo, podobně jako u nás, hodně lidí skeptických ke zprávám o narůstajících počtech nově nakažených.

Ke konci října se ale začala situace měnit i v Sasku. Měli jsme první pozitivní případ, jeden zdravotní bratr z JIP (jednotka intenzivní péče) byl pozitivně testován, a v podstatě celá klinika anesteziologie byla potenciálně nakažená. Posléze byla pozitivně otestována i pacientka z našeho oddělení, která předtím ležela na JIP. Neměla žádné příznaky a byla testována kvůli plánovanému propuštění do domova důchodců. V té době se ještě nedělaly testy všem. Po mnoha telefonátech s hygienou a spoustě formulářů byl celý personál i pacienti otestováni. Naštěstí většina byla negativní, a tak jsem mohla ve stáži pokračovat.

S těmito prvními případy se začaly rušit elektivní (plánované) operace. Ke konci stáže (polovina listopadu) běžely pouze akutní výkony. Diskuse o tom, jaké zákroky jsou neodkladné a jaké mohou být zrušeny, se ostatně vedla celou dobu. U některých výkonů znamená odklad zároveň risk dalších komplikací, zhoršení stavu, progrese onemocnění atd. Pokud to ale jenom trochu šlo, snažili jsme se operovat. Ke konci mé stáže už byla JIP zcela obsazena pacienty s koronavirem, což si vyžádalo zrušení všech velkých výkonů, po kterých je pro pacienty potřeba monitorované lůžko.

Původní uzavřené chirurgické oddělení bylo plné pacientů s koronavirem, kteří nemohli být v domácí péči. Musela být vyčleněna ještě dvě další oddělení. Urgentní příjem byl rozdělen na infekční a neinfekční část. Chirurgii zůstaly dvě stanice pro akutní případy (jak bylo řečeno, nedělaly se žádné plánované výkony). Všichni pacienti museli před přijetím na oddělení podstoupit test na covid, přičemž ze začátku listopadu se používaly PCR testy, ale postupem času a pravděpodobně v důsledku růstu nákladů se přešlo na antigenní testy u jedinců bez příznaků. U symptomatických pacientů se prováděl i nadále PCR test.

Velkou komplikací bylo, že koronavirus vyřadil polovinu lékařů úrazové chirurgie. Naštěstí měli všichni lehký průběh. Přesto měli problém s návratem do práce, protože podle aktuálních pravidel potřebovali dva negativní testy po deseti dnech karantény bez příznaků. Myslím ale, že tato pravidla budou muset brzy upravit, protože člověk může být po prodělané infekci dlouho pozitivní, i když není infekční.

Překvapila mě pružnost a rychlost německé hygieny. Ze začátku sice trvalo dlouho, než se „něco začalo dít“, ale po prvních případech se změny začaly odehrávat rychle. Kdo by to do stereotypně byrokratického systému řekl? Nemocniční hygiena skoro každý den vydávala aktuální prohlášení k situaci a ke zpřísnění opatření docházelo poměrně rychle a plynule.

Moje stáž už je u konce a jsem moc ráda, že jsem ji mohla celou absolvovat ve zdraví. Ze začátku jsem se bála, že mi ji nemocnice zruší. V Německu ale ani v první vlně praxe studentů nerušili. Možná to bylo i proto, že studenti jsou hodně zapojeni do chodu oddělení a pomáhají.

Něco mě ale trochu zaráželo. Třeba že po dlouhou dobu fungoval urgentní příjem v normálním režimu a lékaři měli pouze chirurgické roušky. Dříve nebo později tam musel přijít někdo infekční. Na druhou stranu nikdo z lékařů, kteří tam pracovali, se nenakazil. Pokud vím, většina personálu se nenakazila od pacientů, ale „zvenku“ a pak mezi sebou.

Využití antigenní testů bylo lehce kontroverzní. Jejich spolehlivost rozhodně není stoprocentní (jak potvrdil mimo jiné i náš motolský mikrobiologický ústav). Nicméně rozhodnutí o jejich využití bylo údajně učiněno se znalostí jejich účinnosti. Každopádně všechny tyto kroky budou moci být hodnoceny až zpětně. Doufám, že po konci této vlny najdeme mezi doháněním všeho, co jsme v karanténě zameškali, také čas na zhodnocení našeho počínání. Protože chybami se člověk učí.

Vydáno: 2. 12. 2020 / Upraveno: 7. 12. 2020 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.