Soutěžím hlavně sama se sebou, říká držitelka ocenění L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě dr. Zuzana Střížová

Soutěžím hlavně sama se sebou, říká držitelka ocenění L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě dr. Zuzana Střížová

Prestižním oceněním v rámci grantu L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě, Česká republika – talentový program 2022 byla oceněna MUDr. Zuzana Střížová, Ph.D., z Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol s projektem zkoumajícím využití imunitních buněk z nádorů k jejich léčbě. Se svojí prací uspěla mezi 60 přihlášenými projekty a umístila se ve vítězné trojici. Dvojnásobná držitelka Ceny Vlasty Adamové za významný počin v oborech onkologie a hematologie se pro 2. lékařskou fakultu rozpovídala nejen o své práci, vizích do budoucna, ale i o postavení žen ve vědě a osobních cílech.


Fotografie: Lenka Seničová
Jak vnímáte své umístění v soutěži určené výhradně ženám? Je to jiné, než kdybyste soutěžila i s muži?

Osobně věřím, že tato soutěž určená pouze ženám-vědkyním má v národním a především v mezinárodním měřítku obrovský význam. Musíme si uvědomit, že zatímco my máme ohromné štěstí žít v zemi, v níž mají ženy volný přístup ke vzdělání a mohou si svobodně vybírat své profesní zaměření, koníčky a partnery, stále jsou na světě oblasti – a není jich málo –, kde je ženám jejich role přiřazena už od narození. Právě kvůli těmto oblastem je důležité propagovat soutěže určené výhradně ženám a medializovat skutečnost, že žena může být stejně dobrým vědcem jako muž. V současnosti tvoří ženy celosvětově jen třicet tři procent všech vědců, v Evropě je pak pouze jedenáct procent žen na vedoucích výzkumných pozicích a méně než čtyři procenta Nobelových cen za vědu bylo kdy uděleno ženám – data pocházejí z UNESCO Science Report z roku 2021. Otázka, zda je soutěžení proti mužům a ženám jiné? Já osobně rozdíl nevnímám, soutěžím a vždy jsem soutěžila hlavně sama se sebou.

O světě žen na významných pozicích se traduje, že v něm vládne překvapivě velká rivalita. Setkala jste se s ní nebo naopak s pochopením a touhou spolupracovat a inspirovat tak, aby bylo dosaženo maximálně přínosných výsledků?

Popravdě jsem se s ryze ženskou rivalitou na pracovišti nebo ve výzkumu nesetkala. Naopak se ženami velmi ráda obklopuji. Když za mnou občas přijde nějaká studentka nebo kolegyně z jiného oboru, že chce spolupracovat, mám z toho obrovskou radost. Ženy jsou zpočátku trochu nedůvěřivější, a proto je možná o něco těžší s nimi rychle vytvořit nějaký projekt. V momentě, kdy se ale blízce poznáte, pak to ženské seskupení má obrovskou sílu. Otázka spolupráce anebo rivality je však jednoznačně o charakteru člověka, a nikoliv o jeho pohlaví. Obecně je asi důležité sám sebe tolik neprožívat a pochopit, že jsme tu všichni, lékaři a vědci, proto, abychom pomáhali ostatním, a ne proto, abychom mezi sebou vedli spory. Toto nastavení mysli bohužel nemá každý. A potom je jedno, zda jste žena nebo muž. Znáte to: „A healthy mind does not speak ill of others.“ 

Před 150 lety by bylo nemyslitelné, aby se žena stala vědkyní, lékařkou nebo profesorkou. Doba se od té doby posunula díky opuštění mnoha pravidel a tradic. Myslíte si, že je potřeba stále bořit některé mantinely, aby ženy měly možnost využít svůj veškerý potenciál ve výzkumu?

Určitě ano. Věděli jste, že – podle UNICEF – i v dnešní době stráví v průměru ženy a dívky na planetě dvě stě milionů hodin denně – zdůrazňuji, denně – sbíráním a transportem čisté vody? A právě proto, že vodu v rozvojových zemích zabezpečují výhradně ženy a dívky, nemohou chodit do školy a dosahovat adekvátního vzdělání. Jedna studie z Tanzanie, na kterou upozornil deník The Guardian, dokonce ukázala, že když umístíte zdroj pitné vody do blízkosti patnácti minut od bydliště, pak oproti původní hodinové vzdálenosti od vodního zdroje se návštěvnost škol zvýší až o dvanáct procent. Oblast výzkumu je pro ženy stejně vhodná jako pro muže. Soutěže tohoto rázu, ale i jiná výzkumná ocenění by měly vyslat do světa zprávu, že je možné uspět i jen s nápadem, s vizí. Že nemusíte pocházet z Harvardu, mít to nejlepší zázemí nebo mít superschopnosti. Že nikdo nemá právo rozhodovat o tom, co bude smyslem vašeho života, v čem jste dobří, co smíte a nesmíte dělat, protože každý jedinec patří jen sám sobě. Považovat muže či ženu za osobní vlastnictví je dle mého názoru nemocné myšlení. Každý může dělat vědu, existují podpůrné granty na výzkum, cestovní granty na návštěvu zahraničních laboratoří, vzdělávací kurzy bez poplatků pro vědce z rozvojových zemí. Tyto věci se musí propagovat, abychom se jako společnost někam posouvali.

Uspěla jste díky své průlomové práci zkoumající možnosti imunoterapie nádorových onemocnění. Na jaké onkologické diagnózy se specializujete? A existují takové, u nichž je využití imunitních buněk separovaných z nádorů výrazně přínosnější?

Ten úspěch je samozřejmě zásluhou celého týmu a pracoviště. Protinádorová imunoterapie je oblastí, která má na našem pracovišti dlouhou tradici a věnuje se jí mnoho skvělých vědců. Imunoterapeutických přístupů je momentálně už celá řada. V klinické praxi se nejvíce uplatňují monoklonální protilátky proti různým molekulám v nádoru a potom takzvané checkpoint inhibitory, za jejichž objev byla v roce 2018 udělena Nobelova cena, dr. Honjovi z Japonska a dr. Allisonovi z USA. Checkpoint inhibitory jsou výjimečné v tom, že na rozdíl od chemoterapie nemíří na nádorové buňky, ale na imunitní buňky v nádoru. Tímto mechanismem stimulují funkci těchto imunitních buněk. Představte si, že imunitní buňky v nádoru jsou unavení vojáci v bitvě, kteří se bijí holýma rukama, a vy jim tímto lékem dodáte nejenom sílu, ale i zbraně. Ten boj proti nádoru se pak úplně otočí. Tato terapie se již běžně dává u metastatických nádorů plic, ledvin nebo například u maligního melanomu.

Dalším velmi zajímavým přístupem je takzvaný adoptivní transfer, kdy se imunitní buňky – vojáci –  z nádoru izolují, v laboratoři se namnoží – tedy z malého vojska uděláte velké vojsko, a to se následně vpraví zpět pacientům. Tento přístup je zatím především v různých fázích klinického testování u nejrůznějších malignit. Já se zaměřuji na imunoterapii nádorů jícnu, ledvin a měkkotkáňových sarkomů. Tyto nádory jsou pro mě unikátní v tom, že z hlediska imunitních infiltrátů představují naprosté protipóly a v ničem si nejsou podobné. 

Máte plány, kam svou práci posunout? Ať už to jsou vysněné studie nebo konkrétní využití?

Letos podávám několik grantů a s nimi souvisí i plány na další roky. Snažím se především rozšířit povědomí o tom, co u nás na ústavu děláme, aby se náš obor stal atraktivnějším především pro mladé začínající vědce a aby se k nám také dostávali lidé ze zahraničí. Nevylučuji ani svůj další pobyt na zahraničním pracovišti, to vždy pomáhá posouvat výzkum dopředu. Nastoupí k nám také několik mladých nadějných přírodovědců, kteří budou bádat v oblasti imunoterapie – nádorového mikroprostředí. Těch plánů je opravdu spousta. Důležití jsou lidé, a pak se dá zrealizovat všechno.

S jakým vnímáním imunologie se setkáváte ze stran veřejnosti nebo i kolegů z jiných oborů? Panují o ní nějaké předsudky?

Veřejnost si velmi často neumí představit, čím se imunolog zabývá. Naštěstí část lidí ví, že máme nějaký imunitní systém, protože to slyší v reklamách na jogurty, a po pandemii covid-19 už většina lidí také ví, že existují nějaké protilátky a že jich je více druhů. Imunologie je neskutečně komplexní a dynamicky se rozvíjející obor a rozhodně nelze mít nikomu za zlé, ani kolegům z jiných oborů, že nevědí, co je přesně náplní práce imunologa. Někteří kolegové k našemu oboru přistupují s velkým respektem, jiní nás poněkud nesprávně označují za „teoretiky“. Je ale potřeba si uvědomit, že imunologie zasahuje prakticky do všech lékařských oborů a nehnete se bez ní v transplantační medicíně, reprodukční medicíně, v neurologii, ale třeba ani v psychiatrii, protože imunita a psychika se vzájemně silně ovlivňují.

V ambulantní praxi řešíme především pacienty, kteří mají opakované infekce, infekce nereagující na léčbu, infekce způsobené atypickými mikroorganismy, tedy jiné než byste čekali u běžného člověka, poruchy imunity ve smyslu nadměrné reakce imunitního systému proti vlastním tkáním, které se mohou projevovat na kůži nebo i v jiných orgánech. A nesmíme zapomínat na to, že imunologie velmi úzce souvisí s alergologií. Alergologie je fascinující obor, který se mílovými kroky posouvá vpřed. Naše současné chápání lékových alergií a alergií na blanokřídlý hmyz nebo určité potraviny se v posledních letech tak posunulo, že už jsme schopni definovat jeden konkrétní protein, který projev alergie způsobuje. Tedy dnes již vám nemusíme diagnostikovat alergii na ovoce jako takové, ale na určitý protein, který se nachází například jen ve slupce.

Co vás těší, když zrovna neizolujete imunitní buňky? Máte nějaký osobní cíl mimo medicínu?

Mám celou řadu koníčků, kterým se z časových důvodů nevěnuji úplně tak pravidelně, jak bych chtěla. Většinu aktivit zvládám jednou až dvakrát týdně. Nicméně mojí největší vášní je vysokohorská turistika a kynologie – vše, co souvisí se psy. Ideální je, když tyto dvě aktivity můžu spojit. Mimoto se ale snažím hrát na kytaru a zpívat, v posledních letech jsem absolvovala několik kurzů olejomalby – malování mi dost pomáhá se stresem, a nově teď zkouším lukostřelbu. Tam mám ale zatím ještě velké rezervy, musím víc trénovat.

Na závěr: Co byste vzkázala ženám, které si chtějí jít za svým, ať už na poli vědy nebo umění, ale občas o sobě a své práci zapochybují? Kde brát oporu a přesvědčení, že jdou správným směrem?

Každého drží v práci asi jiné věci. Mně v těch nejtěžších chvílích vždy pomohlo, že mám skvělou rodinu a přátele, kteří mě opravdu dobře znají, a také mám velmi empatickou šéfovou. A právě když se obklopujete lidmi, kteří mají na situaci náhled, brzy pochopíte, že ty problémy, které řešíte, jsou v kontextu celého života a v kontextu tragédií, které se denně dějí všude na světě, spíše minoritní. Člověk musí věřit, že to, co dělá, má smysl a že těžkosti sice jsou a budou, ale ten smysl vaší práce je větší než ty těžkosti.

Titulní fotografie: L’Oréal

Vytvořeno: 21. 6. 2022 / Upraveno: 23. 6. 2022 / Odpovědná osoba: Bc. Nikola Musilová