Anketa studentů a absolventů k 60. výročí osamostatnění 2. lékařské fakulty

Oslava 60. výročí osamostatnění 2. lékařské fakulty


V roce 2013 slaví 2. lékařská fakulta 60. výročí osamostatnění. Zeptali jsme se studentů a absolventů, proč se zde rozhodli studovat a jak se jim studuje či studovalo.

Odpovědi studentů:

Když ses před pár lety hlásil(a) na lékařskou fakultu, podával(a) sis přihlášku i na jiné lékařské fakulty? Jaké rozdíly jsi mezi nimi vnímal(a)?

Tereza Liebichová (5. roč. všeobecného lékařství): Podávala jsem si přihlášku na všechny pražské lékařské fakulty a také jsem se všude dostala. Mezi 1. LF a 2. LF jsem vnímala rozdíl hlavně v počtu přijatých studentů. Chtěla jsem raději na 2. LF, která přijímá méně studentů. Také jsem chtěla raději na 2. LF, protože se o ní říkalo, že studenti se zde dostanou dříve do kontaktu s pacientem. Na 3. LF jsem moc nechtěla kvůli jinému systému vzdělávání, někde jsem totiž zaslechla, že studenti 3. LF své studium kvůli obtížným zkouškám často prodlužují. Zda tyto zvěsti byly pravdivé, to nevím.

Vendula Novotná (6. roč. všeobecného lékařství): Před šesti lety jsem si podala přihlášku na všechny tři pražské fakulty, hradeckou i plzeňskou, která byla do té doby mým favoritem; jednak kvůli vzdálenosti od rodných Karlových Varů, a také protože na plzeňské fakultě v té době spokojeně studovalo mnoho mých přátel. Všechny přijímací řízení jsem absolvovala, včetně druhých kol pohovorů, a byla jsem přijata na všechny fakulty. Mohla jsem si vybírat a vyhrála touha po něčem novém – brala jsem za samozřejmé, že půjdu do Plzně, ale najednou mě lákala Praha. 2. lékařská pak byla jasnou volbou. Důležitý byl také fakt, že fakulta má za sebou zázemí veliké nemocnice a rozšířenou praktickou výuku. Hodně jsem dala na osobní dojmy z přijímacích řízení – bylo mi moc sympatické prostředí, lidé i jejich jednání se mnou. Všichni známe historické i současné rozdíly mezi pražskými fakultami, ale toto jsem tenkrát do svého rozhodování nezahrnula – říkala jsem si, titul je ze všech fakult na konci stejný!

Aleš Přech (6. roč. všeobecného lékařství): Podal jsem si tehdy přihlášku i na 3. LF a LF v Plzni, dostal jsem se do Plzně a na 2. LF. 3. LF už i přijímací zkoušky měla „komplexně“ pojaté: líbila se mi na jejich fakultě hlavní budova, ve které měli všechny ústavy hezky pohromadě. V Plzni to vybavením a prostředím vypadalo spíš tradičně. 2. LF na mě zapůsobila téměř rodinnou atmosférou od počátku.

Jiří Vítek (3. ročník fyzioterapie): Podával jsem si přihlášku i na 3. LF a FTVS, ale nejvíc jsem byl nadšený, když jsem se dostal na 2. LF, a neváhal jsem se zapsat. V té době jsem ještě moc rozdílů mezi jednotlivými fakultami nevnímal, ve stručnosti pouze: 3. LF: nejmladší, moderní přístup k výuce, FTVS: zaměřena na sportovní problematiku, 2. LF: zaměřena na dětskou fyzioterapii. Nyní vnímám rozdíly mezi fakultami zase trochu odlišně.

Proč sis nakonec vybral(a) studium na 2. lékařské?

Aleš: Dostal jsem se i do Plzně, ale jelikož 2. LF je prestižnější a jsem z Prahy, tak to byla jasná volba.

Jiří: Mezi fyzioterapeuty se říká, že na naší fakultě je studium fyzioterapie nejkvalitnější. Je to nejspíše dáno tím, že máme výborné přednášející, především týmy kolem doc. Radvanského a prof. Koláře. Česká fyzioterapie zažila ve 20. století velký rozkvět, kdy vznikla tzv. Pražská škola. Byl to soubor výjimečných osobností, které povětšinou začínali na Neurologické klinice prof. Hennera. Domnívám se, že novodobá „Pražská škola“ bude z velké části složena z fyzioterapeutů a doktorů z Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN Motol.

Co máš na fakultě rád(a)?

Tereza: Na fakultě mám ráda ochotu a vstřícnost vyučujících a zkoušejících. I přesto, že už jsem párkrát byla vyhozena ze zkoušky, vždy to bylo férové vyhození. Chtěla bych vyzdvihnout hlavně zkoušku z patologie, kdy to „vyhození“ bylo dokonce milé.

Vendula: Moje očekávání se vyplnilo. Jsem na 2. LF spokojená a vždycky jsem za uplynulých 5 let byla. Studijní osnovy jsou vstřícné a i v individuálních potřebách změn ve studijním plánu se nám fakulta snaží vyjít vstříc. Líbí se mi relativně malé studijní skupiny – jednotlivé kruhy mají okolo 20 kusů, což je v porovnání s jinými fakultami méně leckdy o deset. Použila jsem slovo relativně, protože hlavně ve výuce klinických předmětů jsme často narazili na udivený výraz vyučujícího lékaře, že nás je moc. Hlavně ve chvílích, kdy jsme se snažili vměstnat do seminární místnosti či denní místnosti na jednotlivých odděleních. Pro samé mediky nebylo v místnosti už místo ani pro vzduch, natož pro pacienta a lékaře, pokud jsme s nimi chtěli prodiskutovat pár věcí.

Aleš: Mám rád ten pocit a úsměvy kantorů, které se dostaví po úspěšně složené zkoušce! Mám rád také vřelost a bezmezné nadšení některých doktorů pro výuku. Je to velmi motivující!

Jiří: Velice se mi líbí přístup naší fakulty, která si své studenty pečlivě vybírá při přijímacím řízení. Z toho plyne, že drtivá většina přijatých zdárně dostuduje.

S jakými problémy se na fakultě setkáváš?

Tereza: Přijde mi, že se většinu oborů medicíny učíme příliš do hloubky, a pak mi někdy unikají základy. Ale to asi není problém jen naší fakulty, ale výuky medicíny v ČR.

Vendula: S žádným problémem jsem se osobně na fakultě nesetkala. Nechci to zakřiknout, ale vše klape jak má – Studijní oddělení pro nás dělá první poslední, výjezdy na stáže a Erasmy také fungují. To, že se mění rozvrhy a struktura jednotlivých ročníků, je někdy trochu matoucí, ale beru to jako fakt, že fakulta se vyvíjí a nezamrzla v jednom bodě.

Aleš: Často je náš čas na klinikách využit neefektivně různým postáváním na chodbách a čekáním, což mi vadí. Taktéž někteří doktoři si nás složitostí svého maximálně detailního výkladu pletou s těmi před atestací a důležité informace uniknou pozornosti.

Jirka: Největší problém vidím v chybějícím studentském koutku a nedostatku možností na zahraniční praxi v oboru fyzioterapie.

Stýkáš se i se studenty jiných lékařských fakult? Platí obecná soutěživost či nevraživost mezi fakultami?

Tereza: Potkávám se i se studenty jiných lékařských fakult. Soutěživosti ani nevraživosti jsem si nevšimla, spíše jsem zaznamenala solidaritu a soucit s těžkým údělem medika.

Vendula: Se studenty jiných fakult v kontaktu jsem a s nevraživostí jsem se nesetkala. Něco malinko „závidí“ oni nám, něco malinko my jim, ale obecně platí, že jsme všichni na stejné lodi a prokousáváme se šestiletým velmi náročným studiem. Nejčastěji se spíše bavíme o rozdílech, co mají oni jinak, z čeho mají zkoušku či zápočet jinak, kde stážují v létě a kam jezdí na sportovní kurzy. V tom, že jsem si já vybrala pro sebe tu nej fakultu, mě utvrzuje i kontakt s absolventy naší fakulty. Na studia v Motole rádi vzpomínají a stále je zajímá, co je na fakultě nového. Rádi se vrací a účastní se společenských akcí pořádaných fakultou.

Aleš: Pár mých spolužáků z gymnázia je na 3. LF a 1. LF. Když se občas setkáme, je to vždy milé poklábosení. Není mezi námi nevraživost, ale máme snahu porovnávat a hodnotit kvalitu studia.

Jiří: V rámci oboru fyzioterapie je hodně povinné praxe, na které se setkáváme i se studenty ostatních fakult. Nemyslím si, že by mezi námi panovala nevraživost, naopak jsme rádi, když si mezi sebou můžeme popovídat, kolikrát máme na danou problematiku odlišné názory. Každá fakulta má přeci jen svůj rukopis, který je znát.

Studium medicíny stojí hodně času. Máš čas i na jiné aktivity? Co děláš, když neděláš?

Tereza: Čas na jiné aktivity si vždycky udělám. Pracuji jako dobrovolník v Občanském sdružení LATA a docházím také do domova s pečovatelskou službou. Snažím se sportovat, i když je pravda, že četnost mého sportování po nástupu na medicínu značně utrpěla. Ráda si udělám čas také na kamarády, a hlavně na svého manžela, s kterým chodíme na jazzové koncerty a hodiny salsy.

Vendula: Ano, studium je velmi náročné, ale zvládnout se dá dobře, pokud si člověk umí zorganizovat čas a své síly. Já jsem si ve svém volném čase našla chvíli na vyučování němčiny, svou rodinu ani přátele se snažím neodbývat slovy „Nemůžu, musím se učit!“. Prostě si ten čas nějak přeorganizuji a během studia jsem zvládla natrénovat i na maraton. Ten sport asi spolkne nejvíce volného času, ale podle mě to k medicíně, ať studiu či práci, patří. Člověk se musí umět vybít a restartovat, nabrat nové síly a chuť makat a posouvat se dál!

Aleš: Když nedělám, tak běhám na suchu i na lyžích. Pokud je více času, jezdím do skal lézt a do hor nabrat energii a vyčistit hlavu. Ideálně někam do zimy a vysoko uniknout letním horkům v nížině.

Jiří: Myslím, že i přes náročnost studia se dá najít čas na mimoškolní aktivity.

Odpovědi absolventů:

Když ses před pár lety hlásil(a) na lékařskou fakultu, podával(a) sis přihlášku i na jiné lékařské fakulty? Jaké rozdíly si vnímal(a) mezi nimi?

Kateřina Sikorová (všeobecné lékařství, absolvovala 2012): Hlásila jsem se zároveň na 1. LF a na MU. Na jedničku mě vzali bez přijímaček díky dobrému prospěchu na střední škole (to mi přišlo trochu podezřelé ve srovnání s několika testy a ústním pohovorem na dvojce). Termín na přijímací zkoušky do Brna vyšel na stejný den jako do Motola. V Motole už studovali dva starší kamarádi ze střední a ti mě přesvědčili, že je to nejlepší volba.

Jan Balko (všeobecné lékařství, 2013): Podával jsem si přihlášku na všechny pražské fakulty, ale soustředil se jenom na druhou. Vzali mě k nim, ačkoli jsem na pohovor nedopatřením přišel lehce zmatený s hodinovým zpožděním. Takže na zbylé přijímačky jsem už radši nedorazil vůbec a jenom slavil a slavil.

Proč sis nakonec vybral(a) studium na 2. lékařské?

Jan: Líbila se mi pověst fakulty, malá rodinná atmosféra, prostředí a absence modulů. Ostatní fakulty jsou taky fajn a výhody má každá v jiných věcech. Mně sedla nejvíc ta naše a proč, už víte předem z vyprávění.

S jakými problémy ses na fakultě setkával(a)?

Kateřina: Stav učeben na Plzeňské (před postavením žížaly), nedostatek učebnic v knihovně, dojíždění na tělocvik přes celou Prahu, skříňky v podzemí nemocnice.

Jan: Většinou šlo o obtížně řešitelné potíže, které souvisí s vzděláváním mediků obecně. Bohužel je těžké zapojit studenty do praktické výuky jinak než pouhým měřením tlaků po ránu a sbíráním dekurzů typu „Dobrý den, dneska vás to ještě bolí, pane Prouza?“. Zároveň během teoretických roků musí všichni absolvovat z mnoha ohledů nutné zlo, kdy část vstřebávaných informací spíš pouze akorát rozšiřuje kapacitu mozku na další roky. Co by zlepšit šlo, je zápal některých (převážně klinických) přednášejících, kteří sami během vlastní přednášky bojují s usínáním.

Co jsi měl(a) na 2. lékařské rád(a)?

Kateřina: „Zápity“ v kostýmech, fakultní taneční skupina Prdlý kosti, možnost vidět na vlastní oči operaci srdce měsíčního dítěte...

Jan: Každá věc má svoje mouchy. Nebudu tvrdit, že na fakultě žijí jednorožci a teče řeka čokolády. Občas dávalo učení opravdu zabrat! Ale i tak jsem zde zažil jedny z nejlepších roků života a poznal spoustu úžasných lidí, a to v okruhu kamarádů i v okruhu profesním. Myslím si, že souhlasí anketní většina absolventů, kteří by si fakultu vybrali znova. Tu menší část odradil spíš tuzemský zdravotnický systém. Já osobně naší fakultu poznal jako student, učitel a nyní coby zaměstnanec Motola a pořád se k ní hrdě hlásím.

Jaká je situace absolventa 2. lékařské, když úspěšně dokončí studium?

Kateřina: Asi dost podobná jako absolventů jiných fakult, co se týče získání pracovního místa. Na přijímacích pohovorech se neptali, kterou fakultu člověk vystudoval. Ale pro některé obory jsme určitě připraveni lépe, například díky rozsáhlejší výuce pediatrie.

Jan: V drtivé většině růžová. Až na výjimky v žádaných oborech se práce sháněla snadno i v zahraničí. I přes zmíněnou potíž s praktickou výukou zabírá každému zaběhnout se v počátečním provozu maximálně měsíc, jak jsme zjistili z vzájemných vyprávění. Musím říct, že nejtěžší bývá akorát ta nostalgie na studentská léta s Vojákem.

Vytvořeno: 18. 11. 2013 / Upraveno: 3. 1. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.