Texty z výstavky

 

Nadace při České televizi ČLOVĚK V TÍSNI

Nadace Člověk v tísni byla založena jako humanitární organizace s cílem pomáhat v krizí zasažených oblastech světa.
Projekty, operace a akce nadace jsou financovány z veřejných sbírek, sponzorských a účelových darů, příspěvků státu a grantů domácích a zahraničních nadací. Oporou nadace je především Česká televize a agentura Epicentrum.

NADACE a KOSOVO

Nadace Člověk v tísni založila stálou kancelář v Tiraně, která spolupracuje s NATO, Vysokou komisařkou OSN pro uprchlíky a s ostatními mezinárodními agenturami při zajišťování potřeb uprchlíků a při směrování distribuce pomoci z České Republiky. Všechny nákladní vozy a dodávky jsou označeny českou státní vlajkou a nápisem „Czech humanitarian aid“.

Všechny příspěvky shromážděné v kasičce během ODPOLEDNE PRO KOSOVO a při předcházející výstavě na koleji Kajetánka budou odevzdány Nadaci při ČT Člověk v tísni.
Ta připojí vybranou finanční hotovost na konto SOS KOSOVO (č. konta 350 350 350/ 5100) u IPB a Poštovní spořitelny.

Z konta se nakupuje humanitární pomoc, přesněji potraviny, léky, sanitární potřeby, přikrývky a stany. Pomoc se dopraví do centra Nadace, které bylo nově založeno v Tiraně.
Odtud se po koordinaci s ostatními humanitárními organizacemi a Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, za přísného dohledu, aby nedocházelo k rozkrádání, rozdělí mezi běžence, kterým se podařilo dostat se z Kosova do Albánie a Makedonie.

Nadace Člověk v tísni na internetu: http://www.czech-tv.cz/nadace

Velice stručná historie Kosova

517 První doložené vpády slovanských kmenů na území dnešního Kosova osídleného ilyrskými kmeny.
890–930 Vznik srbského knížecí Raška.
13. století Srbské království dosahuje zenitu.
1346 Srbský pravoslavný patriarcha se usídlil v metohijské (část Kosova) Peči.
1389 Bitva na Kosově poli.
16.–18. století Řada protitureckých povstání, masová emigrace Srbů a příliv albánských muslimů.
1878 Založení Prizrenské ligy – počátek albánského národního obrození, usilujícího o nezávislost na Osmanské říši.
1878 Berlínská konference – přiřkla albánskou většinou osídlené Kosovo Černé hoře a Srbsku.
1912 Albánské národní shromáždění vyhlásilo nezávislost albánského státu zahrnující i Kosovo.
1912 Kosovo dobyto srbskou armádou.
1913 Londýnská konference uznala albánský stát, ale Kosovo přiřkla Srbsku a Černé hoře.
1918 Kosovo je součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1926 Jugoslávie).
1918–1939 Státní politika systematicky podporuje kolonizaci kosovského území Srby a Černohorci a odsunuje přes 500 000 Albánců. Před začátkem války tvoří Srbové téměř polovinu obyvatel Kosova.
1941–45 Větší část Kosova připojena k Velké Albánii. Velký počet Srbů opouští Kosovo.
10. 7. 1945 Představitelé Kosova se vyslovili pro autonomii Kosova v rámci Srbska a SFRJ.
1956 Deset Albánců odsouzeno za špionáž ve prospěch Albánie (tzv. Prizrenský proces). Vzestup napětí mezi Srby a Albánci.
1963 Autonomní status Kosova posílen na úroveň postavení Vojvodiny (provincie na severu Jugoslávie).
1968 Albánci na masových demonstracích požadují republikový status Kosova.
1974 Nová jugoslávská ústava. Autonomní status Kosova (a Vojvodiny) posílen téměř na úroveň federální republiky.
1961–1981 Poklesl počet Srbů a Černohorců na téměř 15 %. Důvodem je jednak ekonomická migrace a rozpory s albánskou většinou.
1981 Nové masové demonstrace místních Albánců za republikový status Kosova, kosovské stranické vedení rezignuje.
1986 Přijat zákon zakazující Albáncům kupovat nemovitosti od Srbů i Černohorců.
17. 11. 1988 Předseda komunistické strany Srbska Slobodan Miloševič rozpustil stranické vedení Kosova a nahradil je sobě oddanými lidmi.
4. 2. 1989 Ke stávce horníků z dolu Stari Trg na protest proti chystanému omezení autonomie se připojují statisíce Albánců.
27. 2. 1989 Prezídium Jugoslávie pod Miloševičovým nátlakem vyhlásilo na Kosovu výjimečný stav za podpory statisíce demonstrujících Srbů.
24. 3. 1989 Parlament Kosova v podmínkách obklíčení budovy jednotkami armády a policie odhlasoval ústavní dodatky omezující kosovskou autonomii.
23. 1. – 3. 2. 1990 Albánští demonstranti požadují politické změny, k jejichž potlačení je povolána armáda. Výsledkem je 27 mrtvých a znovu vyhlášení výjimečného stavu.
18. 4. 1990 Prezídium Jugoslávie zrušilo výjimečný stav na Kosovu.
2. 6. 1990 Albánští poslanci kosovského parlamentu, kterým policie nepovolila vstup do budovy, přijali deklaraci prohlašující Kosovo republikou v rámci Jugoslávie.
červenec 1990 Srbská vláda rozpustila parlament Kosova, z TV Priština propuštěno 1 300 albánských novinářů, uzavřeno 6 rozhlasových stanic a deník Rilindja. Albánci masově stávkují a demonstrují.
7. 9. 1990 Albánští poslanci kosovského parlamentu přijali na tajném zasedání Ústavu Republiky Kosovo.
srpen, září 1990 Albánští policisté na Kosovu jsou hromadně propouštěni, další podávají výpověď. Na všech typech škol je omezována výuka v albánštině. Kvótami je drasticky omezena možnost albánských žáků zapsat se na střední školu. Do léta je propuštěno 18 000 učitelů.
prosinec 1990 Albánci bojkotují první pluralitní volby v Srbsku.
9. 3. 1991 Pravomoci parlamentu Kosova přebírá přímo parlament Srbska.
30. 9. 1991 Ilegální referendum kosovských Albánců, schvalující ústavu, vyhlášena nezávislost Kosova, které je uznáno jen Albánií.
24. 5. 1992 V ilegálních albánských parlamentních a prezidentských volbách, zvítězil umírněný Ibrahim Rugova a jeho Demokratický svaz Kosova.
23. 6. 1992 Policie znemožnila první zasedání nově zvoleného parlamentu, který se už nikdy nesešel.
září 1992 Nový školní rok albánští žáci a studenti začínají ve zcela odděleném paralelním „podzemním“ školství.
1996 První akce Osvobozenecké armády Kosova (UCK) založené v roce 1994, namířené proti srbské policii, ale i srbským uprchlíkům z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.
únor 1998 Operace srbské policie v oblasti Drenici jsou odpovědí na akce UCK, dochází k hromadným popravám a drancování.
22.–23. 3. 1998 Policií tolerované druhé volby kosovských Albánců jsou bojkotované většinou kosovskoalbánských opozičních stran. Speciální jednotky policie vypálily několik vesnic.
červen, srpen UCK se pokouší přebírat pod svou kontrolu 40 % území Kosova. Následuje policejní operace, s výsledkem 500 mrtvých a 145 000 uprchlíků. Během roku přesáhl počet lidí, kteří opustili domov, 400 000 a počet zabitých se blíží ke 2 000.
6.–22. 2. 1999 Na konferenci o Kosovu v Rambouillet odmítla jugoslávská strana Západem navrženou dohodu, ve stejné době posiluje jugoslávská armáda svou přítomnost v Kosovu.
březen 1999 Jugoslávská armáda proráží frontu proti UCK a začíná hromadně vyhánět albánské obyvatelstvo.
24. 3. 1999 Ve 20.00 SEČ zahájilo NATO raketové útoky proti Jugoslávii.

Od začátku útoků NATO jsou obyvatelé vyháněni srbskou armádou a paravojenskými jednotkami již nepokrytě, hovoří se o genocidě. Údaje o počtu obětí se různí a není možné je ověřit z nezávislých zdrojů.

[Text převzat z letáčku k výstavě fotografií Jana Šibíka.]

Bitva na Kosovském poli

Klíčová událost srbských dějin, která se odehrála na den sv. Víta (Vivodan), 28. června 1389.

Po smrti srbského krále Štěpána Dušana (1331–1355) se jeho říše rozpadla. Slabý Dušanův syn Uroš V. nedokázal čelit mocenským ambicím místní šlechty. Rozsáhlý srbský stát se ocitl v troskách.

Centrální část Srbska ovládl kníže Lazar Hrebeljanovič (1371–1389), který si obratně zabezpečil podporu významných srbských rodů, Uher i Bulharů prostřednctvím sňatků členů své rodiny.

V té době Turci postupně pronikají na Balkán: Roku 1385 zvítězili v Zetě a o rok později dobyli Niš. Teprve jejich porážka roku 1388 bosenským vojskem donutila sultána Murada I. k tvrdé ofenzivě proti Bosně a Srbsku.

Ke střetnutí došlo na Kosově poli. V čele turecké armády stál samotný sultán, zatímco jádrem protivníkovy armády bylo srbské vojsko knížete Lazara, posílené spojeneckými vojsky Bosny a dalšími oddíly z řad Italů, Albánců, Uhrů, Bulharů aj.

Přesný průběh bitvy není dobře znám: Uvádí se, že před bitvou nebo během ní byl sultán Murad zavražděn srbským bojovníkem Milośem Obilićem (Kobilićem), Než vypukla v tureckém vojsku panika, ujal se jeho vedení energický Muradův syn Bayezid I., přezdívaný pro svou rychlost Ildirim – Blesk. Výsledek bitvy nelze hodnotit zcela jednoznačně, ovšem kníže Lazar byl zajat a na Bayezidův rozkaz popraven a rovněž jiní srbští velmoži byli Turky zmasakrováni.

Turkům se po bitvě otevřela cesta k dalšímu pronikání do nitra jihoslovanských zemí a bývá proto považována za mezník v evropských dějinách.

Přestože kosovská bitva sama o sobě ještě neznamenala začátek přímé osmanské nadvlády nad Kosovem – téměř po 70 následujících let ještě spravovali části tohoto území vladaři z rodu Lazarevičů, Balšićů a Brankovičů, nyní však již jako osmanští vazalové – stala se symbolem dlouhodobého osmanského panování nad Balkánem, které na Kosovu započalo a protáhlo se na několik staletí.

Na Kosovském poli se pak válčilo ještě v říjnu 1448, kdy Turci porazili vojsko Jana Hunyadyho, a v lednu 1690 pak znovu zvítězili nad vojskem rakouským.

Kosovská tradice zůstává ve vědomí Srbů přítomna především jako morální výzva k sebeobětování ve prospěch národa a současně jako frustrující symbol hlubokého národního ponížení, které je třeba společným úsilím pomstít a odčinit.

Oba momenty se odrážejí jak v srbské lidové tradici a krásném písemnictví tak v pozdějších historických událostech: Na Vidovdan, tj. v den sv. Víta, (28. června) došlo k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914 (tato událost byla také srbským prostředím interpretována jako akt pomsty za bitvu na Kosovském poli).

Stejně tak byla 28. června vyhlášena první ústava spojeného království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1921.

SLOBODAN MILOŠEVIČ – životopis

Narodil se 20. srpna 1941 v severosrbském Požarevaci.

Rodiče Slobodana Miloševiće pochází z vesnice Uvača v Černé hoře. Matka Stanislava byla ortodoxní komunistka, zatímco otec Svetozar byl hluboce nábožensky a vlastenecky založen. Vystudoval teologii a stal se gymnaziálním profesorem ruštiny a srbochorvatštiny.

Rozdílné názory manželů jsou důvodem neustálých svárů. Bezprostředně po skončení druhé světové války opustil Svetozar manželku i dva syny a vrátil se do Černé hory, kde na střední škole vyučoval ruštinu. 1962 spáchal sebevraždu.

Stanislava Miloševićová pracovala jako učitelka. Z nevelkého platu se snažila zajistit synům co nejlepší vzdělání a vštípit jim komunistické přesvědčení. Ani jeden ze synů však s matkou nevycházel dobře. Po odchodu do Bělehradu se s ní přestali stýkat. V roce 1974 se Stanislava oběsila.

Slobodan vstoupil už na gymnáziu do komunistické strany. Byl pilným studentem, ale uzavřený vůči spolužákům. Na střední i později na vysoké škole však zastával množství školních a stranických funkcí.

Jediná osoba, se kterou se sbížil, byla Mirjana Markovićová, dívka s podobně komplikovaným dětstvím. Mirjanina matka byla milenkou blízkého Titova spolupracovníka. Mirjana přišla na svět uprostřed lesa v roce 1942. Patnáct měsíců poté zatkli její matku při plnění tajného úkolu nacisté. Byla vyslýchána, mučena a nakonec zastřelena.

Po válce se rozšířila zpráva, že při mučení vyzradila některá jména a na stranickém sjezdu v roce 1948 byla veřejně prohlášena za zrádkyni. Toto odsouzení se stalo pro dceru Mirjanu celoživotním traumatem.

Mirjana představovala pro Slobodana zvláště v počátku jeho vzestupu na samotný vrchol skutečnou oporu. Byla mimo jiné autorkou několika jeho důležitých projevů (Milošević neumí přílíš dobře mluvit spatra na veřejnosti a řečnění před shromážděními snáší jen obtížně.)

Slobodan jí naopak podporoval ve vedení ostře levicové strany JUL, která se pak v polovině devadesátých let stala koaličním partnerem Miloševićových socialistů.

Na studiích se Slobodan spřátelil s Ivanem Stambolićem, se kterým vytvořili sehraný ambiciózní tým: Ivan kráčel vpředu, Slobodan mu kryl záda. Slobodan vždy usedl do křesla po starším Ivanovi – tak se postupně vystřídali ve funkcích ředitele významného energetického podniku Tehnogas, Sdružené bělehradské banky, postu šéfa bělehradských komunistů a nakonec v roce 1986 šéfa komunistické strany Srbska. Ivan byl tehdy srbským prezidentem a mířil do federálních struktur, Slobodan měl už jiné plány.

V roce 1987 se mu podařilo stát se symbolem ochrany srbského obyvatelstva v Kosovu: Jednak obratným jednáním se stranickým vedením Kosova a jednak zinscenovanou demonstrací, kde se zastal Srbů a Černohorců demonstrujících proti útlaku ze strany Albánců, když mezi nimi policisté zjednávali pendreky pořádek.

Na příštím zasedání ÚV komunistické strany Srbska se Miloševićovi podařilo získat na svou stranu většinu členů – proti bývalému spojenci a příteli Ivanu Stambolićovi, který o několik měsíců později rezignoval na funkci prezidenta Srbska a odešel z politiky.

Pomocí masových demonstrací, často pečlivě připravených, svrhl Milošević do jara 1989 stranická vedení ve Vojvodině, Kosovu a v Černé hoře a dosadil tam své lidi. Dodatky k ústavě omezil autonomii Kosova a Vojvodiny.

Vyvrcholením masových akcí bylo milionové shromáždění k 600 výročí bitvy na Kosovu: Špičky federálního vedení, které nemohly pozvání na shromáždění odříci, musely přihlížet, jak se Milošević vysmívá všem zásadám, které dosud držely federaci pohromadě. O něco později se stal prezidentem Srbska.

Miloševićova bezskrupulózního postupu se začaly obávat ostatní republiky, především Slovinsko, zastánce tržních reforem a politické liberalizace. V prosinci 1989 se Milošević pokusil o svržení slovinského vedení, ale bezúspěšně. Brzy je jasné, že musí rezignovat na plán nahradit Tita a soustředit se na budování Velkého Srbska.

Následná válka a rozpad Jugoslávie, završený konferencí v Daytonu, přinesly Miloševićovi částečné oslabení pozic: Koncem roku 1996 zvítězila opoziční koalice Zajedno v řadě důležitých měst. Pomocí vytrvalé agitace a demonstrací, na které autobusy svážely do Bělehradu venkovany, se mu nakonec podařilo koalici Zajedno rozložit.

Než mu vypršel poslední mandát prezidenta Srbska, nechal se zvolit prezidentem Jugoslávie. Ten má podle ústavy spíše ceremonielní pravomoci – s jednou vyjímkou – je vrchním velitelem armády.

Dnes je v Jugoslávii pod Miloševićovým vedením zavedena pracovní povinnost, rebelantské vysoké školy jsou uzavřeny, opoziční média jsou obsazována policií.

IBRAHIM RUGOVA – životopis

2. 12. 1944 Narozen ve vesnici Crnce/Cernci v okrese Istok/Istog těsně poté, co Kosovo, připojené v r. 1941 k Albánii, obsadila Titova armáda. Narozen v rodě Rugova, který pochází z vysokohorské oblasti na pomezí Kosova, Albánie a Černé hory.

1953 Začíná chodit do základní školy v Istoku.

1967 Ukončil střední školu v Peći/Peje.

1971 Ukončil studia albánštiny na Univerzitě v Prištině, v době studií působil jako učitel na základní škole poblíž Prištiny, byl spolupracovníkem studentského listu „Bota e re“, později v časopise „Dituria“.

1972 Začíná působit jako odborný asistent v Albanologickém ústavu v Prištině, kde se stal šéfredaktorem odborného časopisu „Albanologické studie“.

1976–77 Stáž na fakultě sociálních věd v Paříži u předního francouzského sémiotika Rolanda Barthese. Barthesův vliv je patrný v Rugovových knihách „Strategie smyslu“ a „Estetický odpor“, v nichž uvažuje o vztahu mezi politickou mocí a věděním, o fungování státu a o vztahu státní moci a hnutí odporu.

1984 Magistrát (v jugoslávském školství předstupeň doktorátu) v Prištině na téma dějin albánské kritiky.

1986 Doktorát v Paříži na téma „Směry a východiska albánské literární kritiky 1504–1983“.

1988 Stává se předsedou Svazu spisovatelů Kosova.

duben 1988 Vede delegaci albánských spisovatelů na jednání v Bělehradě poté, co 27 srbských spisovatelů vystoupilo na protest proti situaci panující v Kosovu ze Svazu spisovatelů Kosova (s odvoláním na útlak místních Srbů ze strany Albánců). Zde kosovští Albánci poprvé přednesli svůj národní program a Rugova se stává duchovním vůdcem albánského hnutí.

1989 Vyloučen ze Svazu komunistů kvůli podpisu pod peticí „Apel 215“ (protest 215 albánských intelektuálů z Kosova proti ústavním dodatkům v ústavě Srbska, omezujícím autonomii Kosova).

prosinec 1989 Spoluzakladatel Demokratického svazu Kosova, první politické strany kosovských Albánců (mimo komunistický systém), koncipované jako masové politické hnutí, a stává se jeho předsedou, prosazuje status republiky pro Kosovo v rámci Jugoslávie, případně nezávislost Kosova, v případě odtržení Slovinska a Chorvatska.

srpen 1991 Po založení tzv. Koordinační rady albánských politických stran v Jugoslávii se jako předseda nejvlivnější strany stává neoficiálním vůdcem jugoslávských Albánců, žádá plnoprávnou účast Kosova na řešení jugoslávské krize včetně uznání práva na nezávislost Kosova stejně jako v případě jednotlivých federálních republik, vypracovává teoretický koncept nenásilného odporu vůči moci založený na vytvoření paralelních orgánů moci a paralelního vzdělávacího systému.

24. 5. 1992 Ve volbách uspořádaných kosovskými Albánci se stává prezidentem „Republiky Kosovo“ s 99,7 % hlasů, po neúspěšném pokusu o svolání první schůze parlamentu „Republiky“ odmítá parlament svolat s poukazem na nebezpečí, které to s sebou nese. Apeluje na mezinárodní společenství, aby na Kosovu rozmístilo mírové sbory, důsledně trvá na nenásilné cestě k nezávislosti, odmítá vytvoření „jižní fronty“ na Kosovu, odmítá podpořit i masové demonstrace s odvoláním na to, že mohou vyústit v ozbrojený střet s jugoslávskou policií a armádou.

březen 1994 Navrhuje vytvoření konfederace Kosova s Albánií při zachování státního svazku s Jugoslávií, analogicky jako v mezinárodním návrhu na konfederaci „Republiky Srbské“ v Bosně a Hercegovině se Svazovou Republikou Jugoslávií a Federace Bosny a Hercegoviny s Chorvatskem.

1996 Dekretem prodlužuje mandát parlamentu „Republiky Kosovo“ a svůj vlastní.

3. 9. 1996 Spolu se Slobodanem Miloševićem podepisuje dohodu o umožnění návratu albánských žáků a studentů do školních objektů na Kosovu.

23. 3. 1998 Zvolen podruhé prezidentem „Republiky Kosovo“ (většina albánských stran však volby bojkotovala).

1998 Vede vyjednavačské týmy kosovských Albánců na jednáních s Bělehradskou delegací.

RESPEKT č. 17 – 19.–25. 4. 1999

Vlast jménem Kosovo

Pět pohledů na příčiny a důsledky dnešní evropské krize

Krize v Jugoslávii nezačala 24. března, kdy letadla NATO poprvé vzlétla k bombardování srbských cílů. Táhne se již deset let, či lépe řečeno už od roku 1912, kdy bylo Kosovo odděleno od vznikající Albánie. Dobývání Kosova srbskou armádou doprovázela řada neobyčejně brutálních masakrů, což pochopitelně ovlivnilo vztah albánské menšiny k novému státu. Zcela vážně míněné plány navrhovaly už v meziválečné Jugoslávii masové vysídlení Albánců do Turecka prostřednictvím teroru četnických skupin. Značně odlišná a uzavřená albánská společnost reagovala nedůvěrou k čemukoliv srbskému, a pokud dostala příležitost (jako za druhé světové války), snažila se Srbům teror oplatit.
Vzhledem k principu neměnnosti hranic se Albáncům v době rozpadu Jugoslávie odepřelo právo na odtržení. Jako by se zapomnělo, že porušením principu neměnnosti hranic vzniklo v tomto století třeba Československo, Polsko, Finsko či Litva. Nakonec nevydařené manželství Srbů a Albánců stejně končí ošklivým rozvodem. Zda to bylo nutné, co všechno k tomu vedlo a co může následovat, je otázka pro odborníky z různých oborů, kteří mají jedno společné: zájem o Balkán.

Dům rozdělený nenávistí
Radan Haluzík, sociální antropolog se zaměřením na Balkán a Kavkaz

Hodně se zdůrazňují kulturní rozdíly mezi Srby a Albánci v Kosovu. Je ale důležité říct, že k jednomu zcela zásadnímu rozrůznění už tak dost odlišných společností došlo právě v posledním desetiletí.
Jde o sociálně-ekonomické rozštěpení, ovšem na etnickém principu. Poté, co se v Kosovu začátkem 90. let po generální stávce zhroutil průmysl, přestali Albánci chodit do práce. Po zrušení autonomie vyhodila srbská státní moc Albánce z policie a ze všech státních institucí. Od určité doby pak už žádného Albánce ani nenapadlo, že by pracoval v nějakém státním zařízení. To bylo dost závažné, protože Kosovo bylo místem, kde v průmyslu pracovala poměrně značná část populace, a odchod ze zaměstnání tudíž znamenal pro mnohé zásadní změnu života. Albánci se museli velmi rychle a velmi tvrdě postavit na vlastní nohy. Začali se hodně věnovat práci doma na statcích nebo obchodu a také ve zvýšené míře odcházeli do zahraničí. Největší vlna nastala počátkem 90. let. V době války proti Chorvatsku byli Albánci v jugoslávské armádě vystaveni kvůli své národnosti ze strany Srbů takové šikaně, že to spolu s dalšími faktory způsobilo odchod zhruba 100 000 mladých mužů do zahraničí, především do Německa, Švýcarska a Skandinávie. A statisíce dalších je následovaly.
V stejné době došlo u Srbů k něčemu zcela opačnému. Obrovské množství se jich v Kosovu přesunulo do státního sektoru a policie. Spousta jich také odchází za prací do Srbska, hlavně do Bělehradu. A tak osud zdejších Srbů začal být sepjatý více než kdy jindy se státem a jeho strukturami a osudy Albánců naopak s jeho obcházením. Další rozštěpení bylo jazykové, protože nejnovější generace mladých Albánců srbsky neumí buď vůbec, nebo jen velmi špatně. Také neoficiální albánská administrativa v ilegálních školách rezignovala na výuku srbštiny, aby se tak dále zvětšila nemožnost setrvání Kosova v Srbsku.
Přesto bylo Kosovo začátkem 90. let zemí relativního blahobytu. Jednak díky přísunu peněz od gastarbeitrů, jednak díky tomu, že se mnoho Albánců začalo věnovat obchodu. Jugoslávie tehdy ještě byla poměrně benevolentní zemí, co se týče daní, a stále ještě tu fungovaly relikty jugoslávského socialismu v podobě bezplatného zdravotnictví, školství a dalších bezplatných či levných služeb.
Od roku 1995 se však ekonomická situace začala velmi zhoršovat, což vyvrcholilo před začátkem války. Svůj vliv zde mělo i slábnutí toku peněz ze zahraničí. Generace gastarbeitrů ze začátku 90. let zestárla, oženila se a pochopitelně přestala domů posílat takové částky jako dříve. (Jinak jsou Albánci velmi pilní, nezřídka pracují bez víkendů 12 hodin denně a navíc jako muslimové – na rozdíl od řady jiných gastarbeitrů – nic nepropijí.) Postupem doby se stalo, že Albánci měli čím dál větší problém se na Západ vůbec dostat. Svou roli tu hrálo i zavedení víz Českou republikou. A pokud se už někdo na Západ dostal, bylo dost těžké vrátit se zase zpátky. To znamenalo velký posun oproti situaci v letech 1991–1993, kdy mohli Albánci s jugoslávským pasem bez problémů cestovat vlastně po celé Evropě. Postupně se rovněž zhroutily služby poskytované státním sektorem (bezplatné školství, zdravotnictví, hromadná doprava, komunální služby, např. odvoz odpadků apod.), a tím pádem radikálně vzrostly běžné životní výdaje.
Svých úkolů se také velmi přísně ujal berní úřad. Srbové vybírali daně, ale na druhou stranu nic do Kosova zpátky neinvestovali a infrastruktura v regionu chátrala. Veškeré služby si Albánci museli platit buď přímo, nebo prostřednictvím svých neoficiálních struktur. Obyčejní lidé se dostali do obrovského tlaku, protože se od nich daně vybíraly dvojmo: jedny vybíral srbský stát, druhé (2–3 % ze všech příjmů, z nichž se například financovaly neoficiální albánské školy, základní zdravotnictví a podobně) odbor financí neoficiální republiky Kosovo. Ze srbské strany byli vystaveni neustálým represím a šikanám a na druhé straně zároveň podléhali tichému, neformálnímu, sousedsko-rodinnému tlaku albánskému. To nesla řada zvláště mladých lidí dost těžce a jejich netrpělivost pochopitelně rostla. V budoucnosti měli možnost žít buď v bídě jako občané druhé kategorie pod dvěma napříč jdoucími státními systémy, nebo podniknout dobrodružnou cestu na Západ, tam dřít jako koně a posílat domů peníze, které stejně nebudou stačit. Takto frustrovaná mládež pochopitelně ráda reagovala na radikální tendence představované Osvobozeneckou armádou Kosova – UCK.

Nezávislost Kosova je nevyhnutelná
Jan Pelikán, historik, působí na Filozofické fakultě UK

Bombardování hodnotím jako vyvrcholení dlouhodobé nekoncepční a mylné politiky Západu vůči zemím bývalé Jugoslávie. Situaci bylo možno, byť obtížně, řešit dříve. Především v letech 1991–92, kdy bylo albánskému obyvatelstvu v Kosovu upřeno právo na sebeurčení, poskytnuté Slovinsku a Chorvatsku. Poté stavěla strategie Západu na principu nedělitelnosti vnitřních hranic Jugoslávie, což byl omyl. Bez ohledu na srbský souhlas či nesouhlas Západ tehdy o samostatnosti Kosova neuvažoval. Pokud Západ rezignoval na udržení společné Jugoslávie, měl se alespoň pokusit (na základě zvnějšku kontrolovaných plebiscitů) o upravení vnitřní hranice Jugoslávie a tento proces řídit. Stejná práva na sebeurčení měly mít i srbské menšiny v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině a rovněž muslimská menšina v Sandžaku.
Poslední možnost se nabízela v Daytonu, kde ovšem Západ Kosovo zcela vynechal. Současně ignoroval obdivuhodné úsilí skupiny okolo Ibrahima Rugovy, která se snažila o naplnění samostatnosti albánského národa v Kosovu mírovými prostředky.
Bombardování znamenalo nejhorší ze všech řešení. Srbská společnost byla silně traumatizovaná, ekonomicky zničená a bez hodnot. Před bombardováním procházela hlubokou krizí politických elit, vládních i opozičních. Velmi vzrostla pravděpodobnost převratu, a to buď formou vojenského puče, či lidového povstání, což je nyní vyloučeno. Bombardováním můžete Srby přinutit ke kapitulaci, ale ne ke katarzi.
Exodus Albánců probíhal v březnu až srpnu minulého roku za tichého přihlížení Západu. Pak ale ustal. Je tedy pravda, že před bombardováním neprobíhal. Nejde tady tudíž o žádnou obranu lidských práv. Naopak, Západu vyhovovala likvidace UCK, aby se následně mohl Holbrooke dohodnout s Miloševičem. Západ nechtěl, aby UCK hrála významnější roli v albánské společnosti a radikalizovala ji.
Západ nakonec k silovému řešení sáhl ze strachu, aby se konflikt nerozšířil, dosáhl ale pravého opaku. Pokud už zvolil takové řešení, měl by nasadit pozemní vojska. Úplně nejhorší výsledek představuje nějaký kompromis mezi NATO a Miloševičem, který by Miloševiče zachoval u moci. Spojenci buď mohou přiznat neúspěch a zastavit bombardování, nebo nasadit vlastní pozemní jednotky.
Samotnou UCK je třeba hodnotit jako národněosvobozeneckou organizaci, jejíž radikalismus je přímo úměrný tomu, jak Západ svým nezájmem zpochybnil metody odporu Rugovovy skupiny. Albánská společnost byla pochopitelně traumatizovaná tím, že dlouholetý mírový odpor nevedl k žádným výsledkům.
K nezávislosti Kosova, to je nutné si uvědomit, prostě jednou dojít musí. Může to ovšem vyvolat pohyb na celém Balkáně. Bosna a Hercegovina se nachází ve stavu klinické smrti a při životě je udržovaná silami NATO. Makedonie je již nyní natolik destabilizovaná, že výbuch, který mohl přijít třeba za pět let, přijde asi dříve. Albánská komunita v Makedonii je dlouhodobě utiskovanější než Albánci v Kosovu, kteří se v 70. a 80. letech těšili široké autonomii. V Makedonii neměli vlastní univerzity a v polovině 80. let jim byl zrušen jejich jediný učitelský ústav. Přechodné zlepšení nastalo počátkem 90. let, kdy Albánci profitovali z roztříštěnosti makedonské politické scény. Nicméně všechny protesty albánského obyvatelstva v Makedonii byly velmi tvrdě potlačovány, do demonstrantů bylo dokonce stříleno. Makedonští Albánci, kteří byli ochuzeni o plody autonomie, jsou na nižším civilizačním stupni než jejich kosovští soukmenovci a úroveň neformálních kontaktů mezi Makedonci a Albánci je stejně nulová jako úroveň vztahů mezi Srby a Albánci. Společné soužití by snad bylo možné v širším státním celku, který by procházel hospodářskou konjunkturou a modernizací. Pokud se už Jugoslávie začala kouskovat, musí se dokouskovat. Problémem NATO je selektivní přístup k lidským právům. V Kosovu lidská práva Albánců brání, v Makedonii, kde je situace také velmi napjatá, nikoliv.
Problémem ve vztahu ke Kosovu zůstává i srbská informační blokáda. Ovšem i NATO předkládá značně rozporuplná prohlášení. Jeden den řeknou, že mají přesně dokumentovány příklady znásilňování albánských žen a masových poprav, a druhý den nevědí, kam se podělo 40 000 uprchlíků z Makedonie, což je divné.
Každopádně nově vzniklý albánský stát, který přijde časem na pořad dne, bude státem velmi labilním, ve kterém dojde k vnitřním konfliktům. Ty budou ale omezeny na albánský národní prostor a nebudou ohrožovat okolní region tak jako nynější krize. Pokud jde o uprchlíky, je nutné zajistit jejich návrat do Kosova. Je nesmysl snažit se je rozmístit v západní Evropě nebo kdekoliv jinde. Byl by to traumatizující zážitek i pro ně samotné. Navíc jsou Albánci velmi cizorodý prvek, ne jako velmi přizpůsobivá menšina muslimská, která se asimiluje do dvou generací.

V Jugoslávii se vedou dvě války
Filip Tesař, etnolog

Kosovo žije mezi Srby více jako symbol než jako fakt. Nedá se to přirovnat k situaci v Československu roku 1938, protože v Sudetech byly pevnosti, průmysl atd. V Kosovu není nic kromě určitého přírodního bohatství, které se ovšem stejně nevyužívá. Kosovo je konstrukce, která pomáhá udržovat společnost pohromadě. Vzdát se Kosova je v představách spousty Srbů podobné jako si nechat useknout vlastní ruku. Skutečnost samozřejmě není tak dramatická. Podobnou hodnotu měla pro Řeky Konstantinopolis a Malá Asie, kolébka filozofie. Ale přišli o ni a ukázalo se, že bez ní mohou žít, i když to způsobilo velmi napjaté vztahy s Tureckem. Značnou hodnotu má Kosovo i pro všechny Albánce. Takže ať připadne komukoliv, následkem bude frustrace. Na albánské straně mají tyto pocity už od roku 1912, kdy bylo Kosovo odtrženo od rodícího se albánského státu.
Řešení není okamžitý akt. K nějakému oteplení vztahů mezi Srby a Albánci ovšem nedojde dříve než za pár desítek let. Nejlepší okamžitou akcí by byl protektorát se zahraniční vojenskou přítomností na určitou dobu. Pro Albánce to není přímo řešení, které chtěli, ale v dané situaci by určitě byli vděčni i za to. Svou roli jistě ještě sehraje Ibrahim Rugova, přestože je v současnosti mimo dění. Do této situace se ovšem nedostal vlastní vinou. Celá albánská politická elita je provázána spoustou osobních vazeb – a právě Rugova měl těchto vazeb nejvíce. Je to velmi obratný taktik. UCK stále Rugovu vnímá nejen jako osobu, ale i jako úřad a tuto autoritu stále ctí.
V Jugoslávii vlastně probíhají dvě paralelní války. Jedna je v Bělehradě, kde se manifestuje proti náletům, organizují se živé štíty na mostech atd. Druhá, skutečná válka probíhá v Kosovu. Je sporné, jestli by spontánní a nadšený odpor veřejnosti proti útokům NATO a odtržení Kosova vydržel, pokud by země po lidech žádala skutečné oběti na frontě. Před dvěma lety proběhl poměrně reprezentativní průzkum v jižním a západním Srbsku. Tazatelé zjišťovali zhruba u 1000 rodin, jestli by poslaly syna nebo bratra bojovat na obranu Kosova. 95 % z nich to odmítlo.
Srbská společnost bohužel v tomto okamžiku neprochází vnitřní krizí z dlouholeté neúspěšné politiky Slobodana Miloševiče. Místo toho se semkla v odporu proti Západu. Srbská společnost se katarzi blížila v roce 1996, když se po velkých problémech vytvořila opoziční koalice Zajedno. Lidé ji tehdy v komunálních volbách volili ne proto, že by byli jejími příznivci, ale spíš proto, aby ukázali, že jsou odpůrci Miloševiče. Pokus režimu volby zmanipulovat Srby probudil. Najednou došlo k explozi a následné euforii, do té doby uzavřená společnost se otvírala, lidé se zdravili, seznamovali se. To byla příležitost k tomu, aby se něco zlomilo. V únoru 1997 Vuk Draškovič dokonce vyzval k minutě ticha za Albánce, kterého ubila policie při výslechu. Skutečný dialog ale Srbové bohužel nenavázali.
Opoziční představitelé si představovali, že se Srbsko demokratizuje a Albánci v něm s radostí zůstanou. Počítali s albánskou účastí v parlamentních volbách, která by definitivně smetla vládnoucí socialisty a jejich spojence. Byl to mylný předpoklad. Opozice totiž nebyla ochotna nabídnout Albáncům ani minimum toho, co požadovali. Jeden ze šéfů koalice Zajedno Zoran Djindjič měl představu moderního demokratického státu rozčleněného do regionů, nikoliv ovšem na etnickém principu. Představitelé opozice nebyli ani ochotni vrátit Kosovu autonomii, kterou mu v roce 1989 sebral Miloševič.
Volební výhra opozice byla nakonec uznána, jenomže Miloševičův aparát a vnitřní rozpory dokázaly vítěze brzo rozeštvat – koalice Zajedno se rozpadla. Režim se postupně přesouval do „feudální“ polohy. Rezignoval na všechno kromě péče o represivní aparát a ždímání peněz z obyvatelstva. Pouze před volbami vyplácel například několik měsíců zadržované penze, podobně jako když monarcha při výročí korunovace rozhazuje mezi lidi zlaťáky. Společnost se opět začala uzavírat, ambice mladých se znovu začaly obracet k odchodu do zahraničí. Poslední vlna emigrujících nastala těsně před nálety, kdy mládež sháněla v podstatě jakákoliv víza.

Západ zkomplikoval situaci
Miroslav Šesták, historik – jugoslavista

Dnešní konkrétní srbská politika by se rozhodně neměla popisovat jako důsledek nějaké dávné srbské frustrace a vysvětlovat jakoby z psychiatrického hlediska. Nicméně kosovský mýtus hraje v životě srbského národa důležitou roli.
Jeho základem je bitva z roku 1389, ve které se na Kosovu poli utkali Turci s křesťanským vojskem pod vedením srbského cara Lazara (samotné vojsko sestávalo i z kontingentu bosenského krále Tvrtka a oddílů lokálního kosovského velmože Vuka Brankoviče). V Lazarově vojsku působili zřejmě i někteří albánští šlechtici. Bitva neskončila drtivou porážkou Srbů, ale spíše obapolným vyčerpáním. Během ní byl zavražděn sultán Murad a turecké vojsko se stáhlo do Malé Asie, kde si Muradův syn Bajezid vyřizoval spory o následnictví. Nicméně síly křesťanů byly zásadně podlomeny. Vdova po Lazarovi nakonec podepsala se sultánem vazalskou smlouvu. Až v roce 1459 byl Turky zlikvidován srbský stát definitivně. Kosovo tedy nebyla okamžitá tragická porážka.
Srbské obyvatelstvo a pravoslavná církev nicméně začínají přemýšlet nad příčinami porážky, turecké poroby a zániku srbského státu. Začínají glorifikovat vlastnosti srbských junáků, kteří podle jejich pojetí šli odevzdaně do předem ztraceného boje (což vůbec neodpovídá povaze středověkých křesťanských válečníků). Glorifikuje se postava junáka Miloše Obiliče, který zavraždil (dle legendy) sultána Murada. Museli si vyřešit zásadní dilema, jak to, že slavný křesťanský srbský stát padl pod náporem nevěřících Turků. Vysvětlení se našlo ve zradě a nesvornosti. Ze zrady obvinilo lidové pojetí Vuka Brankoviče, jehož vojsko bylo ve skutečnosti v boji proti Turkům nejúspěšnější. Podle legendárního pojetí Srbové na svá bedra přejali tíhu obrany celého křesťanského světa. Kosovo se stalo symbolem vyvolenosti národa, který bojuje ve jménu božím, a významným tmelem při vytváření novodobého srbského národa rozděleného zemskými i státními hranicemi. Pod hesly odčinění Kosova bojovali Srbové ve svých pozdějších protitureckých povstáních.
Dnes jsou Srbové i Albánci v Kosovu v „pasti“. Menšina, která v určité provincii představuje většinu obyvatelstva, chce samostatnost, a to v rámci samostatného suverénního státu. Albánci nechtějí nic menšího než samostatnost. Odmítli určité srbské návrhy autonomie z minulého roku, protože znamenaly překážku na cestě nastoupené k naprosté separaci. Problém Kosova samozřejmě vyvolával mezi srbskou elitou otázky. Už před lety, ještě za komunismu, se mezi srbskými intelektuály a historiky někdy uvažovalo o tom, jestli není lepší se Kosova vzdát. To by ovšem dnes, obzvláště v situaci, kdy jsou vystaveni náletům, znamenalo těžkou ránu jejich národní identitě. Řešení se nachází v rozsáhlé autonomii. Albánci by měli opustit svou snahu po samostatnosti Kosova. Pokud by k ní totiž došlo, vedla by nepochybně i k secesi makedonských Albánců a k vytvoření Velké Albánie, což si nepřejí ani albánští sousedé, ani NATO. Nesmíme zapomínat i na rozpory a rozdíly mezi samotnými Albánci.
Od bombardování nešlo čekat nic jiného, než že se situace ještě více zhorší. Působí zcela kontraproduktivně. Navíc přistoupit dnes na právo menšiny separovat se od svého státu představuje velmi nebezpečný precedens. Zaútočit na suverénní zemi proto, aby se ke své etnické menšině chovala „lépe“, a tvrdit, že je to v zájmu celého srbského národa, posílení demokracie, a dokonce v zájmu udržení územní integrity Jugoslávie, je podle mého soudu zmatečné a nepřesvědčivé.
Obě strany za sebou bohužel spálily mosty. Srbové jsou v koutě, což dokazuje jejich návrh na přistoupení k svazku Ruska a Běloruska. Alianci jde o prestiž, takže chce v náletech pokračovat až do srbské kapitulace. Jenže Srbové kapitulovat nebudou, rozhodně ne podle scénáře navrženého ve štábu NATO. Najít dnes východisko z konfliktu mezi Albánci a Srby v Kosovu je mnohem obtížnější než před několika lety. Nelze ale stavět na smlouvě z Rambouillet. Jsou v ní paragrafy, které jsou pro srbskou stranu a priori nepřijatelné a připomínají rakouské ultimátum z roku 1914. Tehdy Rakousko-Uhersko žádalo, aby si mohlo v Srbsku samo hledat atentátníky. Také NATO nyní požaduje, aby si mohlo na území Jugoslávie dělat, co chce – bez vědomí jugoslávských úřadů. Domnívám se, že kdo smlouvu zpracoval, projevil hlubokou neznalostí srbské mentality, v níž otázka národní svobody a státní nezávislosti hrála vždy prvořadou roli. (Pozn. redakce: plné znění smlouvy z Rambouillet si lze přečíst na adrese http://www.kosovainfo.com/english/politics/990305-peace.htm.)
V celé akci vidím velmi nebezpečný precedens pro mezinárodní vztahy. Jakákoliv skupina států by nyní mohla nárokovat právo na násilné prosazení vlastních „hodnot“ i mimo své území.

Vůči teroru to nešlo jinak
Pavel Hradečný, historik, albanolog

Bombardování samo o sobě je nešťastný krok. Bohužel za situace, která se vytvořila, se domnívám, že to bylo jediné možné opatření. Jakékoliv kroky OSN či kontaktní skupiny byly neprůchodné, protože mohly být kdykoliv zablokovány Ruskem nebo Čínou. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) se sice snažila konflikt vyřešit, ale Bělehrad v roce 1993 její pozorovatele vypověděl. V roce 1998 pak pseudoreferendum potvrdilo „vůli srbského národa“ nepřipustit jakékoliv zahraniční zprostředkování. Pokud k nějakým jednáním došlo, Miloševič je zdržoval a doufal, že k akci NATO nakonec nedojde.
Jiří Dienstbier má ovšem pravdu, když tvrdí, že pokud chtěl Západ bombardovat, měl již předem vybudovat tábory pro uprchlíky a připravit se na možnou humanitární katastrofu. Nicméně není pravda, že bombardování vyvolalo etnickou očistu. Nejprve byla etnická očista a teprve potom bombardování. Před 24. březnem muselo opustit své domovy 250 000 lidí. Bombardování Srbům pouze poskytlo záminku k urychlení čistek.
Miloševič postupoval krok za krokem. Věděl, jaká je etnická struktura. Vývoj směřoval k tomu, že do 30 let bude v celém Srbsku stejně Albánců jako Srbů. Proto chtěl Kosovo postupně očišťovat, i když poněkud decentněji. Vyhnání Albánců bylo ostatně starým snem srbských nacionalistů už v době meziválečné Jugoslávie. Tento proces probíhal od zrušení autonomie, kdy z Kosova odešly statisíce lidí.
Klíčovou událostí se stal Dayton. Do té doby panoval mezi Albánci konsenzus o nutnosti pasivního odporu prosazovaného Rugovou. To nepřineslo žádné výsledky. V Daytonu se o Kosovu vůbec nejednalo, protože Západ řeší jen probíhající konflikty a nesnaží se jim předcházet. Pro Miloševiče byl Dayton signálem, že má zelenou. Aktivita UCK následovala jako zcela přirozená reakce. Byl to srbský teror, co postavilo na nohy UCK. V Kosovu se nedá spoléhat na Miloševičovu pragmatičnost. On si na Kosovu založil svou politickou kariéru, a proto zde nemůže ustoupit. To by byl jeho konec. Jiné východisko než ústup ale neexistuje. Než aby se vzdal Miloševič Kosova, raději nakonec možná spáchá sebevraždu – má takové řešení v rodině (zabil se jeho otec, matka i strýc).
Každopádně Kosovo v Srbsku za stávajících podmínek v delším časovém horizontu nezůstane. Alternativu sloučení s Albánií bych ovšem v dohledné době vyloučil. Netouží po tom většina kosovských Albánců ani Albánci z Albánie. Bylo by to neprůchodné i z hlediska mezinárodněprávního. Vývoj nicméně směřuje k nějaké formě kosovské nezávislosti. Nebude to hned, protože velmoci by poté musely uznat nárok Srbů na separaci od Bosny atd. Pravděpodobná je určitá forma mezinárodního protektorátu pod ochranou mezinárodních sil, přičemž Kosovo by oficiálně zůstalo součástí Jugoslávie.
Osamostatnění Kosova by mohlo vyvolat odstředivé tendence makedonských Albánců. I oni se cítí občany druhé kategorie a vztahy mezi Albánci a Makedonci nejsou nejlepší. Přesto zde za předpokladu rozumné politiky obou stran existuje slušná šance na kompromis. Ještě lepší situace je v Černé Hoře, kde je vztah Albánců a Černohorců na mnohem lepší úrovni. Oproti tomu u Srbů a Albánců už neexistuje žádná možnost společného soužití. Příkop mezi nimi je příliš hluboký. Součástí celkového řešení musí být návrat uprchlíků. Tato etnická čistka nesmí Miloševičovi projít. Proto by měli uprchlíci zůstat co nejblíže Kosovu a neměli by se přemisťovat někam na Guantánamo.

UŽ DOST!

ANDREJ BÁN

Je půlnoc. Stojíme na albánsko-kosovské hranici. Takřka bez ustání jí projíždějí desítky, stovky, teď už možná i tisíce traktorů. Na valnících děti, ženy a starci. Za touto zdviženou rezavou závorou vybujel staronový vřed 20. století. Oč víc do něj svět šťourá, o to intenzívněji vytéká krev a hnis. Všemi směry. Bolí to. Zatím není lékaře. A není léků. Pane Bože, ani ty tam nedohlédneš? I tebe z Kosova Miloševič vyhnal...?

Čekáte-li další technické parametry supermoderních letadel a helikoptér NATO, nasazovaných do operací Spojené síly, zapněte si televizi. Já o tenhle druh cynismu nestojím.

Chcete-li vědět, jak bombardování Jugoslávie polarizovalo českou (německou, americkou...) politickou scénu a následně i veřejnost, čtěte noviny. Tam vám vysvětlí, proč nemít jasný názor na srbský fašismus a albánský exodus a proč zapomínat, kdo je VINÍK a kdo OBĚŤ. A až se nakonec necháte přesvědčit, že spíše než o neodkladnou záchranu byť jediného lidského života (vzpomínáte na citaci talmudu v Schindlerově seznamu?) jde v Kosovu o „naše přihlášení se k evropským hodnotám“, až zapadnete i vy po uši do sebestředného politikaření, tak začněte číst toto očité svědectví z prvních dnů nezvládnuté humanitární katastrofy na Balkáně.

Není to jenom příběh uprchlíků. Není to dokonce ani příběh vyhnanců. Jsou to zlomky osudů těch, co nedopadli nejhůř. Na rozdíl od svých otců, bratrů a synů si totiž z Kosova, území o rozloze osmdesát krát osmdesát kilometrů, odnesli alespoň holý život. Protože válka, obzvlášť je-li bezohledně vedená vůči vlastnímu civilnímu obyvatelstvu, nedělí „politickou scénu“. Válka dělí hlavu od krku, ruce od těla, prsty od ruky. Dělostřeleckými šrapnely. Mnohdy i nožem.

PŘEDTUCHA EXODU

Tabanovce, hraniční přechod mezi Makedonií a Kosovem, 11.30. Šestý den akce Spojená síla.

Po víkendu, kdy tudy přecházely – většinou pěšky – desítky, možná stovky běženců, je vcelku klid. Na rozrytých loukách před hranicí hlídkují francouzští vojáci. Tři obrněná vozidla, z nichž ční dalekohledy namířené směrem ke Kosovu.

„Byli jste tam? Jak jsou Srbové vyzbrojeni?“ ptají se nás, novinářů. Co na to říct?

Na kraji silnice stojí asi dvacet taxíků. Řidiči si krátí čekání na uprchlíky pokřikováním po Francouzích. Dnes jim kšeft nepokvete. V průběhu hodiny přichází tak třicet Kosovanů, víc ne. Většinou jde o příbuzné obyvatel deset kilometrů vzdáleného makedonského městečka Kumanovo. Předem se telefonicky domluvili, že si pro ně přijedou. Svými auty. V první vlně prchají tedy ti, co mají kam, ale hlavně – za kým. Srbové jim přitom ztrpčují život, jak to jen jde. Požadují depozity, tedy tři sta marek za osobu. V tom lepším případě jim pak nevypálí dům a neseberou všechen majetek. Včera prý ale formuláře na depozity nebyly k dispozici...

„Kolik berete?“ ptáme se taxikářů.
„Deset marek,“ řekne jeden.
„Já to dělám zdarma,“ dodává hrdě druhý.
Tudle!

AGRESE A AGRESOŘI

Kumanovo, 13.00.

Ve městě, kde žije početná srbská komunita, právě začíná mítink proti „agresi NATO“. Přijíždíme do kolony troubících kamiónů. V oknech makedonské vlajky. Za čelním sklem na kartónech neumělou rukou fixem vyvedená hesla. Tak třeba – NATOvrahové! Kolem finské vojenské základny se mihne za sklem liazky i jméno Moniky Lewinské. Zdá se, že vojákům aliance rozmístěným v této bývalé jugoslávské republice začíná opravdu hořet půda pod nohama. Dokazují to i početné výtvory lidové slovesnosti nastříkané na zdech baráků. Když jeden z nich – NATOfašisté – kolega Honza Šibík fotí, přiskočí k němu jakýsi zuřivý chlápek a vrazí mu bez okolků pěst do tváře. Teče krev. Honza se zapotácí, pomalu couvá a chce vysvětlit, že je Čech, ale už se na něj žene skupinka kolemjdoucích a lítají kameny velikosti grepu. Naštěstí míjejí cíl. Lynčování zfanatizovanými davy (ještě před chvilkou to byli sympatičtí studenti nebo důchodci na procházce) zabrání jen Honzovy dlouhé nohy. Naskočí do auta a prcháme.

A přihlížející policajti? Nic. Smějí se.

A CO VAŠI MUŽI?

Blace, hraniční přechod mezi Makedonií a Kosovem, 17.30 téhož dne.

I tudy prošlo dosud „pouze“ několik stovek uprchlíků. Ze stánku na celnici – předtím směnárny, teď provizorní stanice první pomoci – je slyšet pláč dítěte. Taxikářů je o poznání víc než v Tabanovcích. Stejně tak příbuzných. A novinářů, pochopitelně. Intuice říká, že se „to“ blíží. Už je slyšet ony pověstné záchvěvy půdy před zemětřesením. Kosovo teď připomíná sprchu ve špatném hotelu. Nevíte odkud, jak horká a jakým proudem ta voda vyrazí. Jste si ale jisti, že nakonec poteče.

Snad každou půlhodinu odněkud z kopců, polní cestou, přijíždí traktor. Táhne valník s uprchlíky. Je to překvapivé, protože tím padá mýtus o zaminování celé hranice Srby. Cesta je felicií nesjízdná. A navíc, po zkušenostech tureckého štábu, který se právě vrátil džípem z Kosova – podlitiny od pažeb srbských policistů, okradení o všechnu techniku a materiál, vytlučená okna –, na hrdinství nemáme moc pomyšlení.

V půl osmé přijíždí snad nejvíc přeplněný povoz. V předposlední zatáčce na něj svítí řecká televize, v poslední turecká. Samé děti, ženy, důchodci. Tohle jsou ti obávaní „albánští teroristé“? Jako poslední zůstal na korbě zesláblý stařík. Kolem něj sláma a několik sedadel vymontovaných patrně z autobusu. Mikrobus pak trosečníky odváží do hlavního města Skopje. Za příbuznými.

Je to strašné, říkáme si, netušíce, co se odehraje v příštích hodinách a dnech.

VÍC NEŽ HRŮZA

Morina, albánsko-kosovská hranice, 23.00. Spojená síla uzavírá první týden náletů.

Jak se blížíme k hranici směrem od nejbližšího města Kukes, míjíme asi padesát traktorů. Mnohdy nesvítí. Na valnících vyhnanci pod igelitem. Je noc, a tak ty siluety v protisvětle vypadají jako přízraky z jiného světa. Není toho, kdo by provoz na silnici plné výmolů a na jednom místě dokonce do třetiny propadlé organizoval.

Tak teď už to začalo doopravdy!

Na hranici potkáváme tři kluky z OBSE. Dva Němci a jeden Švýcar. Jinak nikdo, žádný novinář. Exodus odehrávající se před našima očima připomíná ty nejtemnější vize z Orwella. Poskakující traktor s plandavou pneumatikou táhne na laně starou zastavu – asi jí došel benzín. Na valníku odhadem dvacet lidí, v autě osm. Další traktor, za volantem tak třináctiletý kluk – táhne maminku, sestry, babičky, tety... Auta, většinou staré mercedesy, s urvanými espézetkami. Srbové je brali, stejně jako pasy, rodné listy a jiné dokumenty, aby tihle ubožáci nemohli už nikdy prokázat, kde byla jejich vlast.

„Kolik vás je?“ strčí hlavu do každého povozu albánský pohraničník.
„Nevíme...“

Pohraničník napíše odhadem do výkazu třicet lidí. O tyto údaje se pak opírají všichni. OSN, NATO, OBSE... Až dosud prý touto hranicí projelo do Albánie devadesát tisíc vyhnanců. Nebo šedesát tisíc? Nebo sto dvacet tisíc?

Kráčíme v protisměru směrem k Srbům. Křížem přes silnici leží sedm betonových jehlanů. Jsme už jednou nohou v Kosovu. Zvláštní pocit.

„Nechoďte tam!“ mává na nás muž z mercedesu. Představí se jako Besnik Beriša. „Moc nebezpečné! Mně Srbové vypálili dům a sebrali všechen majetek. Dva bagry, dva kamióny, všechno. Sotva jsem stihl naložit manželku a šest dětí... Tisíc marek jsme jim museli zaplatit, ale jsem rád, že žijeme. V Albánii nemáme nikoho. Chtěl bych do Německa. Za bratry.“
„A co Kosovo? Vrátíte se tam někdy?“
„Až skončí válka, určitě!“ následuje odpověď, jakou si vyslechneme v průběhu tří dnů tak dvacetkrát.

1999 Morina, 00.30.

Proud traktorů neustává. Spíše naopak. Traktor táhne traktor a ten táhne valník. Dědečkovi s bílou čepičkou, jenž si balí cigaretu, se houpají nohy přes postranici. Usměje se na nás. Vůbec, tihle hubení albánští staříci s bílým knírkem působí nesmírně sympaticky. Kolik už toho museli prožít?

Pohraničník přiskočí k jednomu autu a strhává ze zadního skla nálepku – YU. Symbolické.

Zadíváme-li se zvlhlýma očima na těch několik málo mužů, zavrtí hlavou na znak pozdravu, sešpulí ústa a pokrčí rameny. A nakonec zakroutí hlavou. Slov není třeba. Holky, hezké dívky, ženy a stařeny schoulené v dekách klopí zrak. Stydíme se. Všichni.

Hranicí přejíždí náklaďák. Odhadem padesát namačkaných lidí. Všude je cítit pach spálené gumy. Pokroucených a jako had se vlnících pneumatik přibývá. Na zaprášených karosériích početné otisky rukou. Co to znamená? Pohraničníci už pouštějí vyhnance i v protisměru. Opisují pouze výrobní čísla motorů a karosérií. Djakovica – to je město, odkud už snad všichni utekli. V Tupale prý včera Srbové zavraždili dvacet pět učitelů.

„Co se u vás stalo?“ ptáme se.
„Nemůžu vyprávět ... nemůžu,“ zalykají se.

Ostatní ukazují výmluvná gesta. Přiloží ruku s neviditelným nožem k hrdlu (podřezávají nás!), přiloží ruku s neviditelným nožem k prstům druhé ruky (mrzačí nás!).

Nad hlavami hučí letadla. V dálce je slyšet výbuchy.

„NATO?“ praví vyhnanci vesměs. „Víc by toho měli dělat. Nejen bombardovat. Vtrhnout do Kosova, obsadit to tam. Dokud tady nenechají svou krev, tak...“

Hranicí projíždějí povozy tažené koňmi. Vesničanky v krásných barevných krojích, čepce na hlavách, s podivnou sukní, jež je za pasem rozšířená pomocí jakési laťky.

Ve tři ráno hrůzná kolona ustává. Srbové prozatím přestali pouštět. Hranice se vylidňuje.

SPOJENÁ SLABOST

Kukes, 07.00. Osmý den náletů Spojené síly.

Až teprve teď, po rozbřesku, vidí, kam byli vyhnáni. Do Albánie. Do nejchudší země Evropy. Ubožáci pomáhají ubožákům. Rozhodují hodiny, minuty. A svět se zatím dohaduje o Miloševićovi a NATO. Šajze arbajt!

Jeden traktor sjel v noci ze silnice kolem do příkopu. Druhý se zhroutil do propasti a do rána uhořel. Na louce u jakési zbořené fabriky a sloupů vysokého napětí (už nebzučí) vyrůstá provizorní tábor. Zatím ještě žádné stany, žádná pitná voda, žádné mléko pro děti, žádný chléb. Albánská vláda má problémy sama se sebou a světové humanitární organizace ... ty zatím po vymlácených silnicích z Tirany nedorazily. To jen dva tři džípy Červeného kříže projíždějí v oblacích prachu šílenou rychlostí kolem tábora. Nahoru – zpátky, nahoru – zpátky.

Jakési dítě bere ze země kousek masa a cpe si ho do pusy. Přiskočí k němu starší bráška a vytrhne mu jej z rukou. Táborem prochází italský misionář. Je tu od včerejška. Rozdává dětem výživné sušenky. Mléčné, plné vitamínů a minerálů.

„Vemte si. Jako biskvit. Vemte si.“ Usměje se a každé pohladí.

Tábor je plný pestrobarevných dřevěných kolébek. Matky v černém suší nad ohněm bílé pleny. Oslíci, koně, traktory, všechno je ověšené kanystry s vodou. Ubývá jí rychlým tempem. Někde je vidět i láhve od coly s mlékem.

Uprchlíci tvrdí, že je nepustili do Makedonie, a proto museli do Albánie. Na kosovské straně hranice je prý dvacetikilometrová fronta. Místní úřady to ale s vypětím sil zvládají: vždycky dopoledne naloží vyhnance do autobusů a odvezou je z prostranství u fabriky v Kukesu do Tirany. A louka je opět prázdná. Pomáhají jim členové Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Proč ale nebojují? Proč nebrání své v Kosovu?

15.30. Srbové opět pouštějí přes Morinu. Hranicí prochází asi třicetičlenná skupina z vesnice u města Prizren. Šla třináct kilometrů pěšky. Doma zůstalo pět lidí. Nemocní, starci. Usedli na louku a začali naříkat. Dívky ve špinavých teplákách a sandálech si vedle sebe obřadně položily vyprané džíny. Šetří si je. Bajran Adžilari (47) se opírá o hůl. Občas jí šťouchne do holky, která pláče nejvíc. Jakoby jí říkal: prosím tě, buď statečná! „Včera ve tři odpoledne k nám vtrhli Srbové. Měli na obličejích červeno-černé maskování. Ne, nepoznal bych je. Nikdy. Z mé rodiny zavraždili sedm lidí včetně čtyř dětí. Noži je podřezali! Ti mrtví ještě leží v lese, nemohli jsme je ani pochovat.“

Opodál odpočívají uprchlíci z Mališeva. Šli sto kilometrů pěšky. Tři dny. Jenom z jedné rodiny je dvacet šest dětí nezvěstných. Byla noc, když do vesnice vtrhli maskovaní chlapi vyzbrojení noži. Speciální oddíly? Polovojenské bandy? Z věznic vypuštění hrdlořezové? Někteří prý mluvili rusky. Muži od 18 do 50 museli jít stranou. Už nikdy je neuvidí.

K hranici přiváží traktor těžce raněnou ženu. Ležela u silnice, asi dvacet kilometrů před hranicí, vedle ní plakalo dítě. Má rozbitou hlavu, zpřerážené ruce, nohy. Opět dílo Srbů. Jeden z povozů se nad ní slitoval. A teď, když ji opatrně, zabalenou v dece, vykládají, řve bolestí. Kde je, proboha, nějaký lékař?

V průběhu uplynulé noci prošlo hranicí u Moriny dvacet tisíc lidí pěšky a pět tisíc na traktorech nebo v autech. Přibližně.

APOKALYPSA ZNOVA

Blace, makedonsko-kosovská hranice. 06.30. Třináctý den náletů Spojené síly. Nešťastné číslo...

Už třetím dnem zde, v „pásmu nikoho“, drží makedonští vojáci a policisté pod hlavněmi samopalů osmdesát, možná sto tisíc vyhnanců. Úděsný výjev. V dešti, v zimě, totálně vyčerpaní po pochodu, v blátě a bez jakékoli přikrývky ... zoufalci, již natahují ruce za každou lahví vody ... namačkaní na sobě. Makedonské úřady je tady drží jak v koncentráku. Prý kvůli přesné evidenci a registraci. Vláda zasedá a „řeší“. Lidi mezitím umírají.

Včera večer po zablácené cestě přivážely traktory do tábora z nedaleké louky pitnou vodu a chleby. Vzduchem létaly láhve. Napít se chtěli i policajti a vojáci. Z valníku se hodila i jim. Pak zas dál kouřili a bavili se mezi sebou, jako by sledovali nezábavný fotbalový zápas...

Nikdo neví, kolik je obětí. Říká se, že sto, možná i víc. Přesnější údaje má finský zástupce Červeného kříže Hannu Pekka-Laiho: „V průběhu poslední noci zde zahynulo třináct, možná patnáct lidí. Musíme je dostat odsud pryč. Stůj co stůj! Makedonské úřady to zatím nepovolily, a přitom na letišti ve Skopji už čekají na vyložení dvě německá letadla s humanitární pomocí... Dokonce jsme už nedaleko odsud vyhlídli místo na stanový tábor, polní nemocnici... Nerozumím. Fakt nerozumím.“

Místo aby těm ubožákům pomáhali, odhánějí arogantní vojáci a policajti novináře. Budete dělat propagandu, co?!

Ano, budeme.

07.00. Po další noci přinášejí na nosítkách dobrovolníci muslimské humanitární organizace El-Hilal do provizorního zdravotnického střediska další vyčerpané lidi. Zpočátku tak jednou za pět minut, nakonec snad každou půlminutu.

„Z cesty!“ křičí na nás, zatímco kropí tváře raněných vodou. Jedna žena je už po smrti. Minimálně jedna. Před stany leží v blátě dvacet, možná i víc vyhnanců. Malá holčička hladí po tvářích maminku. No tak, paní, otevřete oči! Otevřela.

Pak přichází jakási oficiální delegace. Nějaká politička s bodyguardy. Obhlédnout situaci. Vojáci a policajti prostranství „čistí“ – vyhánějí novináře, postrkují běžence, ať jdou někam do autobusů, ať už tady nepřekážejí.

Jakýsi stařík na mě zamává. Pojď, sedni si ke mně na deku. Společně s Honzou Šibíkem vypadáme jak ONI. Zablácení, zubožení. V jednu chvíli se na nás dívají čtyři ozbrojení muži. Jsme ale průhlední, dívají se skrz nás, někam jinam. Kdosi nám nabízí balíček první pomoci...

Poslední aktualizace: 1. 2. 2019 / Administrátor 2. LF UK