Pavel Tatíček, student 3. ročníku všeobecného lékařství, píše o své klinické stáži v Ománu v Sultan Qaboos University Hospital ve městě Muscat. Čtvrtý, závěrečný díl.
Přečtěte si první, druhý a třetí díl.
Jsem zpátky v Česku. Piju pivo, protože konečně bylo kde ho koupit, a píšu svůj poslední blog o Ománu. Jaké to tam bylo? A jaké to bylo v nemocnici?
Omán
Původně jsem chtěl jet buď do Keni, anebo do JARu, ale ani jedna z těch zemí nebyla v letošní nabídce stáží IFMSA. Prošel jsem tedy všechny zbývající možnosti a vybral si státy, které byly mým vysněným cílům nejbližší; Omán jsem po důkladnější rešerši dal na první místo.
Po měsíci stráveném ve zdánlivě exotické zemi si myslím, že můžu udělat pár závěrů o tom, jaké to tam ti Ománci mají. Tak především zdaleka ne tak exotické, jak by se mohlo zdát. Ano, oblékají se jinak (muži v bílém rouchu, ženy s šátkem na hlavě), vypadají jinak (jsou tmavší) a jinak píšou a mluví (píšou zprava doleva a mluví arabsky), ale co se samotných obyvatel týká, jsou úplně stejní jako my. Ovšem s jednou podstatnou výjimkou – Ománci jsou neskutečně ochotní!
Češi vám většinou s ničím nepomůžou, i když je o to poprosíte. Tedy pokud je znáte, to je samozřejmě jiná, ale že by vás nějaký náhodný kolemjdoucí jen tak z dobré nálady svezl autem domů, na to se fakt spolehnout nemůžete. Ománci to ale posunuli ještě o level výš – svezou vás autem domů i v případě, že jim vůbec nic neřeknete! Stačí se tvářit ztraceně a šance, že za vámi někdo přijde a nabídne minimálně radu, lépe i samotný odvoz, je rozhodně aspoň padesát na padesát. Já sám téhle „služby“ využil všehovšudy třikrát, a to jsem se o to ani jednou nesnažil.
Nemocnice
Na mé stáži po třetím ročníku bylo celkem vtipné to, že jsem fakticky ještě nepoznal českou nemocnici, takže jsem neměl tu ománskou s čím porovnávat. Ano, mám za sebou už interní propedeutiku, bez které bych byl v Ománu úplně ztracený, ale jak to u nás funguje, to prostě pořád ještě nevím.
Na druhou stranu jsem ze stejného důvodu měl i výborné alibi – na cokoliv se mě kdo zeptal, jsem mohl hrdě říct: „To nevím, to jsme ještě nedělali.“ A při tom jsem tuhle větu nepoužíval zdaleka tak často, jak bych čekal: S doktorem Johnstonem jsme se hodně zaměřovali na EKG a rentgeny hrudníku. Když jsem na to koukal poprvé, opravdu jsem neměl tušení, která bije, ale stejně jsem už byl schopný říct takové ty základy, jako jestli je rytmus pravidelný sinusový, jestli není komplex QRS moc široký a jestli nemá dotyčný podezření na infarkt. Po mnoha přednáškách a zhlédnutých EKG jsem už ale správně rozpoznal i blokádu pravého Tawarova raménka, přestože doktorka vedle mě jenom smutně koukala, a nakonec to vzdala s tím, že nemá tušení.
To ale nebyla jediná situace, kdy jsem byl schopný odpovědět na otázky, na které byli studenti z vyšších ročníků krátcí. „Jak je to možné?“ ptal jsem se sám sebe několikrát. To nás patologie připravila na klinické předměty opravdu tak dobře, že zvládám i látku, které místní páťáci nerozumí?
Doufám, že to tak vážně je. Že třeťák byl sice pekelný zážitek, za odměnu nás ale připravil do dalších ročníků tak, že už teď se v látce rozumně orientujeme. Protože pokud ne, pak to znamená jediné: že ať už byl třeťák jakkoli užitečný, rozdrobené předměty čtvrťáku nám veškeré současné znalosti jenom utlumí a udělají v nich bordel. Protože je toho prostě hrozně moc, co se musíme naučit, každé dva týdny úplně jiný předmět, a tak nakonec nebudeme umět vůbec nic...
Vzpomínat jedině v dobrém
Byl to boží měsíc, na který budu vzpomínat jedině v dobrém. Chci moc poděkovat 2. lékařské fakultě za to všechno, co mě dosud naučila, a IFMSA za možnost vycestovat na parádní stáž. Jestli váháte nad podobně stráveným létem, tak neváhejte.
