Pavel Tatíček, student 3. ročníku všeobecného lékařství, píše o své klinické stáži v Ománu v Sultan Qaboos University Hospital ve městě Muscat. Třetí, předposlední díl.
Přečtěte si druhý díl.
Všechno začalo už asi před dvěma týdny, kdy se mě rozhodla trochu pobolívat hlava. Nebylo to nic hrozného, dalo se to vydržet, a tak jsem ji ignoroval a žil spokojeně dál. O víkendu se to zhoršilo natolik, že jsem se nemohl předklonit, zakašlat, dokonce si ani sednout, aniž bych měl pocit, že mi každou chvíli pukne. A pak přišla neděle, tedy první pracovní den.
Měli jsme přednášku s doktorem Johnstonem a probírali jsme břišní kompartmentový syndrom. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale doktor Johnston ho vysvětlil moc pěkně, a tak mám pocit, že tomu rozumím. Když ale přešel na Wellenův syndrom, všimnul jsem si, že jaksi nezvládám číst písmenka v prezentaci. Nebo ani ne tak číst, jako je vidět. Po chvíli analyzování situace a rostoucího vyděšení jsem pochopil, v čem je problém – přestal jsem vidět na laterální polovinu levého oka.
Naštěstí přesně ve chvíli, kdy přednáška skončila, se mi zrak s nepopsatelnou úlevou vrátil. Zeptal jsem se doktora Johnstona, co by to mohlo být, a prý třeba taková embolie oční tepny. Ale ať si každopádně zajdu na oční a zítra že mi domluví sraz s neurologem. No tak jo – budeme pacienti!
Na očním jsem se nedozvěděl nic kromě toho, že ne všichni lékaři jsou tu tak milí jako doktor Johnston. Nebo možná jenom očař neuměl anglicky, každopádně jeho povely vypadaly, jako by právě vyšel z armády. „Sit!“ „Read!“ „The other eye!“ „What's wrong with you?!“ Tak aspoň, že oční tepny byly v pořádku.
Neurolog byl daleko příjemnější, i když závěr udělal podobný: Pořád nevíme, co s vámi je. Zajděte si na krev a zítra vám domluvím CTčko. Když jsem se se psíma očima zeptal, jak se v ománské nemocnici chodí na krev, neurolog všeho nechal a vyrazil mi ukázat potřebná místa. Úkol číslo jedna: zaregistrovat se.
Pán v okýnku anglicky moc neuměl, ale nějak jsme to dávali dohromady, dokud nepřišla na řadu otázka, odkud jsem. „You from Britain?“ – „No.“ – „Ok, America?“ – „No.“ – „So where are you from?“ – „Czech Republic.“ – „What is that?“ Musel si chudák vygooglovat Českou republiku, aby zjistil, co do dokumentu napsat. Zdá se, že jeho zeměpisné znalosti čítaly akorát Británii a Ameriku. A možná Omán.
Úkol číslo dva: vyřešit finance. Jestli jsem si myslel, že registrace byla komplikovaná, pak jsem byl tou dobou ještě naivní štěně, protože to, co přišlo potom, jsem do té doby znal jenom ze Dvanácti úkolů pro Asterixe. Poslali mě na finanční oddělení, abych zaplatil osm rialů (asi 20 eur) jako vstupní poplatek. Na finančním jsem řekl, že jsem pojištěný, a navíc jsem v nemocnici na stáži. Aha. A máte kartičku bezplatného ošetření? Nemám. Co to je? Kde to vezmu? Zajděte si Oddělení služeb pacientům.
Zašel jsem si na Oddělení služeb pacientům a celou situaci poctivě zrekapituloval. Pán u stolku moudře kýval hlavou, a pak mi oznámil, že vůbec netuší, co s tím, ať zajdu za ředitelem služeb pacientům. Upřímně dojat, že řeším svůj problém s nejvyšší instancí, jsem panu řediteli zase všechno poctivě převyprávěl. Zase moudře kýval hlavou a zase mě poslal pryč, tentokrát za ředitelem finančního. Nu dobrá, proč ne.
S pocitem, že tímhle tempem to budu za chvíli řešit se samotným sultánem Kabúsem, jsem se vrátil na finanční a usadil se v pracovně ředitele. Mile vypadající Ománec začal moudře kývat hlavou snad ještě dřív, než jsem ho pozdravil, a tak mi bylo hned jasné, že zase nemá ponětí, co se mnou. Ale na rozdíl od ostatních instancí mě nikam dál neposílal a místo toho sám odešel, že se prý někoho zeptá. Asi po deseti minutách byl zpátky a oznámil mi, že nic nezjistil, protože dotyčný tam nebyl, ale asi už ho celá situace otravovala stejně jako mě, a tak vzal můj papír a prostě ho podepsal. A já hrdě odešel na krev.
Nastal druhý den a hned po ranní schůzi si mě odchytil můj neurolog a oznámil mi, že krev mám v pořádku, takže hurá na CTčko hlavy! Zašel jsem si na radiologii a začal popisovat svou situaci. Naštěstí tam o mně už věděli, takže jsem ji nepopisoval moc dlouho a užuž to vypadalo, že si mám jít lehnout do přístroje, když mi lékař strčil do ruky papír s tím, že si mám zajít na finanční, aby mi to tam podepsali. No, dobře, zajdu tam. Ale počítejte, že se vrátím nejdřív za hodinu!
Poučen zkušenostmi z předchozího dne jsem přeskočil všechny neznalé instance a vyrazil jsem rovnou za ředitelem finančního. Vypadal, že mě rád vidí, a oznámil mi, že se nakonec sešel s tím člověkem, který tam včera nebyl, a zjistil od něj, že to za mě univerzita platit nebude, takže si to musím zaplatit sám. Takže mě prosí o 120 rialů (300 eur). Coože?! Ale já jsem pojištěný! Ano, ano, pojišťovna vám to pak proplatí, až se vrátíte do Česka. Tedy... měla by.
Pán mi podal papír, na kterém bylo rozepsané podrobné vyúčtování: 60 rialů za rozbor krve, 60 rialů za CTčko. Hm, hm... můžu si být opravdu jistý, že mi to pak pojišťovna proplatí zpátky? Prý ať si klidně půjčím jeho počítač a podívám se na smluvní podmínky, že může dělat něco jiného. Jej, mockrát děkuju, tak to bude asi nejlepší.
Našel jsem si daný soubor a začal se prokousávat úřednickým jazykem. Pán si asi všiml, že dělám něco velice nepříjemného, a tak mi na zlepšení nálady nalil kafe a podal mísu s datlemi. Ti Ománci jsou vážně tak strašně milí! Nicméně ani půlhodina se souborem mi rozumnou odpověď nepřinesla, a tak jsem se rozhodl pro nejjistější řešení a napsal jsem pojišťovně mail; odpověď přišla záhy. Rozbor krve mi prý proplatí, CTčko ale není nic extra urgentního, a tak mě prosí, jestli by nemohlo počkat, až se vrátím do České republiky. Tam mi ho proplatí jiná pojišťovna, že ano. Ne že bych takovou odpověď nečekal. Ale stejně mě kousek jejich mailu příjemně překvapil: Začínal totiž slovy „Vážený pane doktore“. Jestli já tu školu vůbec musím ještě dodělávat?
Byl to dlouhý týden a ještě delší blog, ale nakonec všechno špatně dopadlo a já pořád nevím, co mi je. Hlava mě bolí dál, ale aspoň že už vidím normálně. Myslím si, že to bude nejspíš tím horkem; padesátistupňová vedra jsou přece jenom padesátistupňová vedra.
