Běžný den v ománské nemocnici

Štítky

Pavel Tatíček, student 3. ročníku všeobecného lékařství, píše o své klinické stáži v Ománu v Sultan Qaboos University Hospital ve městě Muscat. Druhý díl.

Fotografie: Thinkstock

Přečtěte si první díl.


Fotografie: Archiv P. T.

V minulém příspěvku jsem popsal pár náhodných událostí, které mi zrovna přišly zajímavé; teď bych se rád věnoval tomu, jak vypadá takový běžný den v ománské nemocnici.

Začínáme v osm hodin ráno schůzí, na které tým lékařů, kteří byli předchozího dne na příjmu, představí zbytku kolegia nové pacienty. Briefing se odehrává tak rychle, že si z něj většinou vůbec nic neodnesu; jediné, co jakž takž dávám dohromady, jsou poznatky z EKG a rentgenů. Takové ty základní poznatky, jako jestli se zrovna díváme na RTG břicha, nebo hrudníku.

Po ranní schůzi se na chvíli sejde celý náš tým v čele s doktorem Johnstonem, rozdělíme si pacienty a už se hrneme na oddělení. Pacientů většinou máme tolik, že to vystačí tak na tři hodiny práce, což je super, protože se nenudím, akorát mě pak bolí nohy a mám hlad. Jenom jednou jsme měli nějak moc nabito; doktor Johnston nás uvítal slovy: „Good morning. Today is going to be a busy day because we have 20 patients. No, sorry, just 19, Aziza has just died.“ Ou. To bylo... nečekané.

Totiž vzato kolem a kolem to až tak nečekané nebylo. Aziza byla stařičká paní, která strávila posledních několik dní na lůžku bez jediného smysluplného slova a pohybu, den ode dne se jenom horšila a já se několikrát zamyslel, jestli by smrt v jejím případě nebyla lepším východiskem než další hromada léků. Ale stejně... ta věta byla až příliš nonšalantní na to, že zemřel člověk.

Nebo ne? Opravdu si na takové zprávy mám začít zvykat, protože se s nimi budu setkávat až příliš často, než abych je stíhal prožívat? Fakt nevím. Nevíte?

Ale zpátky k dennímu programu. První hodinu s pacienty strávíme tím, že zjišťujeme, co je nového, a pokud jsou noví sami pacienti, začínáme z gruntu anamnézou. Pár dní jsem se jenom díval, jak to dělají ostatní, ale pak jsem si řekl, že už to přece zvládnu sám, a jednoho pacienta jsem si přivlastnil. Saif byl na lůžku 3-3 ve žluté sekci.

První zastávkou byl počítač a zpráva od lékařů, co byli na příjmu: Saif má otoky na obou nohou, zvýšený tlak a podezření na selhávající ledviny. Dobrá, jdeme na věc. Problém s arabštinou jsem vyřešil s pomocí ochotného personálu, který se mi nabídl jako překladatel, a už jsem stál u Saifa a ptal se ho, proč přišel. Prý je tu už měsíc a léčí se s rakovinou pankreatu. Vážně? A nemáte náhodou otoky na nohou a zvýšený tlak?

Překontroloval jsem, kde se nacházíme: ve žluté sekci, u postele 3-3. Jste si jistý, že jste Saif? Saif si byl jistý. Ok, tak to je nějaké divné... Ale co jsem mohl dělat, pokračoval jsem ve výslechu dál. Sepsal jsem celou anamnézu a přešel k fyzikálnímu vyšetření. Až poté jsem si teprve všiml, že se kolem mě nashromáždil hlouček lidí. Jestli to byli lékaři, nebo medici, těžko soudit, ale byl to parádní pocit najednou takhle předvádět věci, které vůbec neumím, někomu, kdo se tváří, jakože „Johohó! Vy už tu určitě pracujete nějaký ten pátek, že vám to jde tak pěkně od ruky, hm?“

Když odbila desátá hodina, sešel jsem se zbytkem týmu, abychom si své pacienty blíže představili. Postupně jsme se prokousávali oddělením a řešili různé problémy, já se ale nebyl schopný moc soustředit a veškerou pozornost jsem věnoval svým zápiskům o Saifovi. Dnes bude moje premiéra, nemůžu se přece ztrapnit!

Konečně nadešel můj čas a doktor Johnston zavelel: „Okay, who knows Saif?“ – „I do!“ Přihlásil jsem se hrdě. „Great, so let's go to the first floor and see him.“ Eh... cože?! První patro? Saif je v prvním patře? Byl tam! Ve žluté sekci, na lůžku 3-3 a měl oteklé nohy a zvýšený tlak. Přátelé, zapřísahávám vás: U každého pacienta poctivě zkontrolujte celé jméno, jestli jste opravdu na správném místě. Nikdy nevíte, kdy vám někoho pošlou do úplně jiného patra, než je zbytek oddělení.

Tolik ve zkratce, čím se tu přes týden bavím. Moji kolegové na klinické praxi jsou na tom plus mínus stejně, kolegyně z Polska na výzkumné stáži v tom má ale jasno: Jednoho dne přiběhla neskutečně nadšená z toho, že zrovna zabila svou první krysu. Zajímavé. A co na nich zkoumáte, že je musíte chudáky vraždit? Prý efekt kurkumy na krysí ledviny. Ale to je jenom dojezd předchozího projektu, její hlavní projekt bude zkoumat něco jiného. Aha, a co? Efekt grapefruitu na krysí ledviny.

Aha.

Vytvořeno: 1. 8. 2016 / Upraveno: 11. 12. 2023 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.