Prof. Jan Lebl, přednosta Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol, popisuje zážitky z nedávné výukové mise do Turkmenistánu a Ázerbájdžánu.
Endokrinní nemoci mají děti na celém světě. Jen část z nich má to štěstí, že žijí ve vyspělé části světa s kvalitním zdravotnictvím, vzdělanými lékaři a dostatkem prostředků na léčbu. Evropská společnost dětské endokrinologie (ESPE) se snaží ve svých edukačních projektech přispívat ke vzdělávání lékařů v různých částech světa. Vzdělaní lékaři dokáží lépe a úsporněji diagnostikovat a také kvalifikovaně rozhodovat o tom, které děti potřebují přednostně dostat nákladnou terapii.
V minulých týdnech jsme se vrátili z další mise do střední Asie, kde jsme učili dětskou endokrinologii a diabetes – tentokrát v Turkmenistánu a Ázerbájdžánu. Ze všech výukových kurzů, na kterých se ESPE podílí – ve východní Evropě, v Africe, v arabských zemích, v Číně – je mně osobně nejmilejší právě středoasijsko-kavkazská škola (ESPE Central Asia & Caucasus School). Letos se konala potřetí (předtím v Kazachstánu a v Uzbekistánu) a přivedla nás opět na jiná místa, mezi lékaře doslova lačnící po nových poznatcích a medicínských zkušenostech.
Podstatou středoasijsko-kavkazské školy je překonání jazykové bariéry.
Nedobré znalosti angličtiny znemožňují přístup lékařů ke kvalitním medicínským informacím. Většina lékařů ovládá vedle svého národního jazyka ruštinu, ale angličtinu jen v základech. Škola je proto koncipována jako dvojjazyčná, anglicko-ruská, s paralelní projekcí přednášek v obou jazycích. Rusky přednáší Rasa z Litvy a Galina z Izraele, která vyrůstala v Omsku. Ovšem Franco z Itálie a Sten z Holandska hovoří jen anglicky. Nakonec jsme museli zavést paralelní překlady mluveného slova, protože místní lékaři nerozuměli angličtině ani s podporou rusky psaných prezentací.
Moje první přednáška před dvěma lety v Almaty byla snad nejtěžší v životě: Z patra jsem zkusil mluvit rusky a po 30 letech doloval pozapomenuté základy tohoto jazyka. Pomáhal jsem si jako kdysi na gymplu: Když to neznáš rusky, řekni to slovensky s ruským přízvukem. Někdy to vyjde, většinou ne. Nakonec se zadařilo a postupně jsem začal dokonce překládat z angličtiny do ruštiny a zpět, díky čemuž jsem se stal populárním členem učitelského sboru, se kterým všichni rádi hovoří.
Almaty v Kazachstánu nám před dvěma lety připadalo exotické, další středoasijské zkušenosti ale ukázaly, že je z celé střední Asie nejvíce kosmopolitní a „evropské“. Vcelku v souznění tam spolu žijí Kazaši a Rusové a procházejí se po post-sovětských bulvárech, občas proložených pravoslavným kostelem z doby samoděržaví nebo nedávno postavenou mešitou. Medicína se tu učí z ruských učebnic, a když Rimma, šéfka zdejšího Institutu endokrinologie, deklaruje nezpochybnitelnou pravdu, praví: „Ve starých sovětských učebnicích je to psáno.“ Trochu trpí tím, že její mladí kolegové se díky nám naučí moderní medicínu, ale neklade tomu zásadní překážky, a dokonce některé informace sama přejímá. A je pro mě skvělou učitelkou ruštiny, protože dokonale vyslovuje.
Další rok se škola konala v Taškentu a v Samarkandu. Uzbecká společnost je uzavřenější a islámštější, na mnoha místech jsou aktivní medresy. Historické památky v Samarkandu, Buchaře a v Čivě jsou excelentními příklady středověké islámské architektury. Oběma zemím je společný tuhý prezidentský režim bez prvků demokracie, města jsou zcela bezpečná vlivem silné policejní přítomnosti.
Letošní zkušenost z Turkmenistánu byla silným zážitkem.
Turkmenistán je uzavřená země, téměř na úrovni Severní Korey. Cizincům je povolen vstup výhradně na pozvání vlády a musejí mít nepřetržitě doprovod. Turkmeni jsou hrdí na plemeno koní Achaltekin a na koberce s pěti různými vzory podle pěti kmenů, obývajících zemi. Hlavní město Ašchabád je plné zlatých soch Turkmenbašiho – někdejšího prvního tajemníka komunistické strany Turkmenistánu, který v roce 1991 vyhlásil nezávislost země a obratem si ji zprivatizoval, včetně bohatých zdrojů zemního plynu. Ten se nyní exportuje do Indie a do Číny. Zlaté sochy, z nichž jedna se dokonce otáčí za sluncem, kontrastují s chudobou prostých obyvatel. Během pobytu jsme se stali nedobrovolnými svědky nácviku masového oslavného průvodu a vojenské přehlídky, připravované na Den nezávislosti 27. října, při kterých skutečně mrazilo... A vyvolaly pocit déja vu spojený s radostí, že u nás už dneska ne...
Ázerbájdžán je ve srovnání s Turkmenistánem otevřená prosperující země s poměrně kvalitní medicínou, která si nese trauma mnoha set obětí z roku 1990, kdy se země jako první vzbouřila proti začlenění do Sovětského svazu, a ztráty části svého historického území Náhorního Karabachu a jeho širšího okolí. Jazyk je velmi blízký turečtině a kontakty s Tureckem jsou pro zdejší prosperitu určující, samozřejmě vedle těžby ropy. Ovšem autoritativní režim je i zde patrný na každém kroku – mimo jiné v novostavbě koncertní haly, kterou světoznámá architektka Zaha Hadid na zakázku navrhla ve tvaru podpisu nedávno zesnulého prezidenta. Ten byl čistě náhodou otcem prezidenta současného...
České lokální politické půtky mi po návratu připadaly jako jemná pohlazení, a české zdravotnictví jako ráj na zemi.
Za rok budeme učit v Tádžikistánu, v samém srdci Pamíru. Pokud vás vyprávění o střední Asii zaujalo, rád se s vámi o nové zážitky opět podělím.
