Marie Janečková, studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství, strávila letní stáž v nemocnici v Sofii. Píše esej a posílá fotografie.
Letošní červenec jsem strávila na stáži v Bulharsku. Vybrala jsem si hlavní město Sofii a oddělení plastické chirurgie a popálenin v místní nemocnici. Byla to má první zahraniční stáž a neměla jsem velká očekávání.
Příjezd a první dny pro mne byly docela těžké. Už samotná změna počasí, v Sofii tehdy bylo přes 35 stupňů, byla náročná. Když k tomu přičteme nevyspání a upřímně i nejistotu ze seznamování s jinými zahraničními studenty, nejevilo se mi to jako měsíc snů. Na druhou stranu jsem cítila podporu a snahu o pomoc od svých kontaktních studentek ze Sofijské univerzity.
Samotnou lékařskou praxi hodnotím kladně. Oddělení plastické chirurgie a popálenin se ukázalo jako vhodně zvolené. Není samozřejmostí, že bulharský lékař ovládá angličtinu na takové úrovni, aby s vámi mohl plynně komunikovat. A tak jsem vždy měla přinejmenším co pozorovat a lékařské výkony nebyly repetitivní. Podívala jsem se do denní ambulance, na lůžkové oddělení, a dokonce jsem strávila pár dní na operačním sále a asistovala při operacích. Personál nemocnice a celková atmosféra byly přívětivé. Myslím, že já ani můj studentský kolega jsme si nemohli stěžovat na špatné zacházení.
Stáž v nemocnici obvykle končila kolem poledne. Odpoledne jsem tak měla volno na poznávání města a okolní přírody. Ta mne upřímně uchvátila. Okolí Sofie je plné přírodních památek, které stojí za navštívení. Během měsíce mne také přijela navštívit rodina a přátelé. Společně jsme procestovali město, a dokonce jsem měla možnost vidět Rilská jezera a klášter. Místní studenti nám doporučili mnoho oblastí, která rozhodně stála za navštívení, a dokonce mi pomohli i s dopravou nebo organizací výletů.
Víkendy byly ve znamení výletů do vzdálenějších měst. Měla jsem možnost jet do Veliko Tarnova, historického města s nádherným hradem a atmosférou, a na pláž k moři do Burgasu. Všechny tyto akce zařizovali místní studenti a velmi jsem si jejich snahy vážila. Nic samozřejmě ale nebylo bez chyby. My Češi jsme poměrně dochvilní a potrpíme si na dodržování dohodnutých časů srazů a podobně. Obyvatelé Bulharska, které jsem měla možnost poznat, mají mentalitu zcela jinou. Nebylo výjimečné, že jsme na ostatní studenty čekali i déle než dvě hodiny. Nakonec jsme se však sešli a samotnou akci si užili.
Když se nyní, už s odstupem, ohlédnu, hodnotím měsíc v Sofii jako skvělou zkušenost. Samotná lékařská praxe je jen malou součástí celku. Mnohem více jsem se toho naučila o sobě, svých hodnotách a uvědomila si, na čem mi opravdu záleží. A za to jsem vděčná.
