Studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství Alena Jirková byla na Eramu ve španělském Santiagu de Compostela. Píše esej a posílá fotky.
Již uběhl téměř měsíc od mého návratu ze studijního pobytu v Santiagu de Compostela. Města ve španělské Galicii, kam každý den proudí tisíce poutníků, města plného studentů, nádherných parků a památek.
A velkého tak akorát, aby se člověk všude mohl dostat pěšky.
Sice už se nepozastavuji nad tím, že někoho slyším mluvit česky, ale rozličné vzpomínky stále zůstávají. A co je to tedy ten Erasmus?
Když sedíte na přednášce a přemýšlíte, zda tomu nerozumíte, protože to není španělsky, nebo právě proto, že to španělsky je. Nebylo, naštěstí.
Když zjistíte, že krásná historická budova fakulty medicíny není místem téměř žádné vaší výuky a sen o škole vzdálené 5 minut chůze se rázem rozplyne.
Když učíte stejně starou kamarádku, co pochází z přímořského státu, plavat.
Papíry, spousta papírů. Spousta nových lidí z celého světa. Nových přátelství, smíchu a rozhovorů.
Když se vám stýská. Když poprvé v životě vaříte knedlo-vepřo-zelo bez hrubé mouky, kmínu a jakýchkoliv zkušeností.
Když vám začne být jedno, že jste v jedné větě potřetí změnili jazyk, ve kterém mluvíte, vaše okolí to plně respektuje a někdy taktéž praktikuje.
Když poznáte Angeliku z Vídně, erasmačku jako každou jinou, jen s rozdílem, že ona všude nosí bílou hůl a nic nevidí.
Když obdivujete nádherně zelené parky a o pár dní později přemýšlíte, že klidně můžou být i míň zelené, jen ať už konečně přestane pršet.
Když se poprvé naživo seznámíte se spolupracovníky své skupinové práce až u tabule.
Když jste na simulované resuscitaci novorozenců a je to ten správný adrenalin.
Batoh plný pomerančů, který si nesete z výletu.
Když se vám zahraniční kamarádi začnou svěřovat se zdravotními problémy, a vy jste u toho, když spolubydlící zjistí v cizí zemi nelehkou diagnózu, navíc bez patřičného zdravotního pojištění a v situaci, kdy má hluboko do kapsy.
Když dojdete po svých na konec světa...
S výčtem střípků z Erasmu bych mohla pokračovat dál a dál - jedno je však jasné - byly to intenzivní čtyři měsíce. Krásné i náročné.
A sic se nemůžu pochlubit seznamem operací, u kterých jsem asistovala či pacientů se zajímavými diagnózami, které jsem viděla, jsem si jistá, že mi dal Erasmus mnohé a že to stálo za to.
