Marie Bláhová ze Všeobecného lékařství strávila stáž v srbském Niši. Píše esej a posílá fotky.
Během letních prázdnin 2023 jsem absolvovala dvouměsíční stáž v srbském třetím největším městě Niš. Svou rozlohou se nejvíce blíží Plzni, ale je ze všech stran obklopen krásnými horami, kam se dá udělat jednodenní trek, což byl jeden z důvodů, proč jsem si právě Niš vybrala.
Moje stáž byla devítitýdenní, z čehož jsem osm týdnů strávila na chirurgických odděleních, jeden týden pak na neurologii. Úroveň srbské medicíny mě velice mile překvapila.
Nemocnice, ve které jsem stážovala, je univerzitní nemocnicí nově vystavěnou v roce 2017. Tím, že Srbsko není v EU, je pro srbské absolventy obtížné odejít pracovat do zahraničí. Nastává zde tak naprosto opačná situace než v České republice - absolventů je více než pracovních míst. V Srbsku jsou tři fakultní nemocnice a do nich se dostane pouze 10 procent nejlepších absolventů ze srbských lékařských fakult. Po absolutoriu mají navíc povinnou půlroční zahraniční stáž - nejčastějí v Rakousku nebo Německu, což ústí v to, že téměř všichni lékaři skvěle ovládali angličtinu.
Ze všech oddělení se mi nejvíce líbila dětská chirurgie, kde se mne velice ochotně ujal pan profesor Živanovič, jehož přístup byl nesmírně lidský a během tří týdnů jsem se naučila hodně teoretických i praktických dovedností.
Každého pacienta se mnou dlouze rozebíral, vedl mě k diferenciální diagnostice, postupně mne začal brát ke svým operacím a nechával mne asistovat. Se stejně vřelým přístupem jsem se setkala i na neurologii, kde byl tým mladých, zapálených doktorů, kteří mne nechali vyhodnocovat EEG, provádět lumbální punkci a naprosto plnohodnotným způsobem mne zapojili do chodu oddělení.
Erasmus studenta jsem za celou stáž nepotkala žádného, nicméně jsem se pravidelně potkávala s řadou studentů přijíždějících přes IFMSA.
Největší společnost mi však dělali studenti 6. ročníku, kteří v Srbsku povinně tráví celý poslední rok pouze v nemocnici. Státnice srbští studenti absolvují již na konci pátého ročníku, poslední ročník je čistě praktický a zastávají roli sekundářů na odděleních, kde by rádi po studiu nastoupili.
Víkendy jsem trávila návštěvou krásných, dosud nezničených hor, v centru města na tradičních typicky jižanských trzích nebo na procházce podél řeky Nišavy. Na konci pobytu jsem s kamarády vyrazila do pohoří Stará planina, která nás naprosto uhranula. I přestože vyrážíme do hor pravidelně, ještě jsme nezažili tak málo turisticky vyhledávanou horskou oblast. Nekonečné ticho a hučení větru jen občas narušil pasáček krav nebo ovcí se svým stádem, který nás srdečně pozdravil svým bezzubým úsměvem a popřál nám šťastnou cestu.
Srbové jsou velice temperamentní a otevření lidé. Zprvu mě překvapovalo, jak konfrontační dovedou být lékaři mezi sebou nebo dokonce ve vztahu lékař-pacient. Nicméně čím déle jsem v Srbsku byla, tím více jsem si na takovou komunikaci zvykala a tím více mi byla po chuti.
Srbové všechno řeší ihned, z očí do očí, klidně i zvýšeným hlasem, ale vždycky se nakonec obejmou a poděkují si - i když se vidí poprvé a naposledy v životě.
Pravidelně jsem zažívala situace, kdy se během operace chirurgové živě hádali o fotbale nebo o hudebních interpretech tak dlouho, až je instrumentářka musela okřiknout.
Stejně otevřeně jako se chovali k sobě navzájem, přijali i mě mezi sebe. Nic nebyl problém, se vším mi vždy pomohli a poradili. Proto jsem se v Srbsku cítila velice dobře a i přestože z našeho úhlu pohledu jde o chudou a rozvíjející se zemi, měla jsem často dojem, že jí to dodává na autentičnosti. A zdejší lidé mi přišli mnohem veselejší a uvolněnější než jsme my.
Proto bych se určitě ráda v nadcházejících letech do Srbska vrátila. Ať už do Niše nebo do překrásného Bělehradu.
