Komentář k rozhovoru s prof. Wilhelmem (nejen) o studentské anketě

Dovolte, abychom krátce zareagovali na rozhovor s profesorem Wilhelmem, přednostou Ústavu lékařské chemie a biochemie, ve kterém celkem ostře kritizuje systém studentského hodnocení výuky na naší fakultě. Nechceme rozebírat každou větu, ale k několika argumentům je nutné se vyjádřit.
 
Předně, hodnotíme-li uplynulý ročník studentské ankety (2008/2009), je potřeba uvést, že účast studentů se pohybovala v naprosté většině předmětů oboru lékařství nad 50 procenty (což bohatě stačí, abychom vzorek mohli považovat za reprezentativní). Například v předmětu Biochemie I, který je vyučován v prvním ročníku, vyplnilo anketu 90 studentů, výuku pediatrie hodnotilo v šestém ročníku dokonce 149 studentů. Je ale pravda, že u několika předmětů byla účast menší než 40 procent, patří mezi ně i Biochemie II. Je vhodné připomenout, že ještě v loňském akademickém roce měly dohled nad účastí studentů v hodnocení daného předmětu přímo ústavy a kliniky. Vzhledem k tomu, že to někde nefungovalo, převzal tuto agendu děkanát a v tomto akademickém roce se účast studentů v hodnocení výuky významně zvýšila.
 
Protože názor studentů na průběh výuky považujeme za zásadní, požadujeme od studentů, aby se hodnocení výuky zúčastnili. I tak má ale každý student právo odmítnout vyplnění ankety a systém to zaeviduje jako splněnou povinnost. Toho však využije naprosté minimum studentů, protože si většina z nich uvědomuje, jak velký význam studentské hodnocení má. Z průběhu letošního ročníku je zcela zřejmé, že studenti, kteří nevyplní anketu, tak činí hlavně proto, že na to prostě zapomenou. Jsou-li však upozorněni, anketu vyplní.
 
Nechceme zde dopodrobna rozebírat genezi stávající podoby studentského hodnocení výuky. Bylo to předmětem prezentace a následné diskuse na březnovém zasedání akademického senátu a informujeme o tom pravidelně na webu. Pouze shrneme, že stávající podoba ankety je výsledkem podrobných diskusí velké skupiny zodpovědných osob na fakultě i mimo ni. Že má anketa svůj význam pro zlepšování kvality výuky, prokazuje i skutečnost, že každým rokem přibývá předmětů, které se umisťují v žebříčku nad průměrem 1,66 (hodnota mediánu z prvního ročníku stávající ankety 2006/2007).
 
Mrzí nás, že pohled profesora Wilhelma na anketu je takto nihilistický, ačkoliv právě hodnocení jeho ústavem vyučovaných předmětů se v minulém roce zlepšilo. Předmět Biochemie II se ze spodních pater pomyslného žebříčku předmětů vyhoupl do první poloviny, kde se pohybuje celkem stabilně i předmět Biochemie I. Do určité míry se za tím samozřejmě může skrývat menší počet hodnotících studentů a také náhoda, „připusťme“ však i určitý podíl pracovníků ústavu, kterých bychom se rádi na tomto místě zastali. Porovnáme-li například obsah slovních komentářů k výuce biochemie ve dvou předcházejících letech, je vidět posun k lepšímu. Jistě, je třeba pracovat na chronických problémech Ústavu lékařské chemie a biochemie (zkracované přednášky, nízká úroveň výuky v angličtině...), ale z náznaku zlepšení v očích studentů by měl mít dobrý vedoucí radost a brát to jako motivaci, ne jako důvod zbytečnosti ankety.
 
Anketa má za cíl stimulovat k lepším výkonům, právě proto vyhlašujeme kromě nejlépe hodnocených předmětů i nejlépe hodnocené učitele a také nejvíce se zlepšující předměty. Nezveřejňujeme naopak předměty, které dobře nedopadly.
 
To, že názory studentů mohou být rozdílné, je myslím ve zdravé společnosti normální. Při pečlivém přečtení všech komentářů však dobrý přednosta snadno identifikuje to, co studenty trápí nejvíce a měl by se to snažit změnit. Na nejčastěji zmiňované nedostatky ve slovních komentářích studentů k danému předmětu se zaměří již probíhající vnitřní audit výuky.
 
Studentská anketa se samozřejmě také vyvíjí, každoročně bereme v potaz názory učitelů i studentů a snažíme se jejich nápady a konstruktivní připomínky zapracovat. V tomto duchu budeme pokračovat i nadále. To že se naopak přednostové ústavů a klinik naší fakulty budou seriozně zabývat studentskými názory prezentovanými v této anketě, bereme jako samozřejmost.
 
O. Hrušák, M. Pelíšek