Název článku jsem si „vypůjčila“ z titulu jednoho ze studijních materiálů MUDr. Davida Marxe, jehož přednášku o uplatnění absolventů jsme na naší fakultě mohli slyšet v dubnu na Studentské vědecké konferenci. Protože se mi (a jistě i většině ostatních studentů 6. ročníku) stále více honí hlavou otázky týkající se hledání zaměstnání a systému předatestační přípravy, požádala jsem pana doktora o rozhovor na toto téma. Pokud máte o tuto problematiku větší zájem, můžete svou zvědavost nasytit informacemi z internetových stránek IPVZ (www.ipvz.cz) či ministerstva zdravotnictví (www.mzcr.cz).
MUDr. David Marx, Ph.D., vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Poté složil dvě atestace z pediatrie a obhájil doktorskou práci ze sociálního lékařství. Rok působil ve Velké Británii na Birmingham Children´s Hospital, dále absolvoval Diploma in Health Care Management na univerzitě v Kielu a Masterclass v managementu zdravotnictví v Utrechtu. V současnosti je hlavním těžištěm jeho činnosti výuka veřejného zdravotnictví a komunikace na 3. LF. Kromě toho učí sociální lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a hodně se též věnuje oblasti kontroly kvality ve zdravotnictví – jak národně, tak mezinárodně. Klinickou medicínou (dětská gastroenterologie) se dnes zabývá již zcela marginálně, pediatrii nicméně stále na 3. LF vyučuje. Tématikou uplatnění absolventů lékařských fakult se zabývá od roku 1996, kdy byl požádán studenty 6. ročníku 3. LF o doplnění informací týkajících se profesního uplatnění u nás i v zahraničí. Jeho seminář se setkal s nečekaným zájmem a stal se na 3. LF každoroční tradicí. Jeho přednášky k tomuto tématu je občas možné shlédnout i na jiných lékařských fakultách.
Hledání pracovního místa
Kdy byste doporučil studentům medicíny začít s hledáním pracovního místa?
Pokud student neví, jakým směrem by chtěl jít či kde přesně by chtěl působit, měl by začít vyvíjet aktivitu v tomto směru někdy na počátku 6. ročníku. Pokud student zvažuje práci v zahraničí, pak by to měl udělat přibližně o semestr dříve, protože řada výběrových řízení pro umístění v zahraničí probíhá již počátkem kalendářního roku. Pokud je ale student cíleně zaměřen a třeba již pracuje v nějakém zdravotnickém zařízení nebo se věnuje vědecké činnosti, pak mu jistě (vzhledem k intimnímu kontaktu s managementem tohoto zařízení) stačí kratší doba.
Jaký druh kontaktování zdravotnického zařízení je podle vás nejvhodnější při reakci na konkrétní inzerát a při žádosti o místo neinzerované?
To se nedá jednoznačně říci. Naši absolventi obvykle neradi cestují, takže preferují místo poblíž svého trvalého bydliště nebo školy, kterou absolvovali, a to jsou obvykle místa neinzerovaná. Nejefektivnější je tudíž kombinovat více přístupů – odpovídat na inzeráty a současně aktivně oslovovat zdravotnická zařízení. Osobní setkání (například s primářem daného oddělení) je ideální, je však nutné najít míru a rozhodnout se pro konkrétní návštěvu konkrétního pracoviště. Pokud je student schopen vzbudit dostatečně dobrý první dojem, odliší se tím od masy lékařů, kteří do zařízení žádosti posílají.
Co se týče osobního setkání s primářem oddělení, je lépe zvolit předem domluvenou či spíše krátkou neohlášenou schůzku?
Náhodná návštěva zařízení není dle mého názoru vhodná. (V administrativní kultuře mají, myslím si, naši studenti stále rezervy.) Ideální je připravit si strukturovaný životopis, přiložit krátký dopis a oboje poslat managementu daného zařízení i primáři oddělení. Za nějaký čas po odeslání je dobré na dané místo zavolat a domluvit si schůzku. Často padají dotazy, jakou má mít dopis formu... zda je lepší poslat životopis e-mailem či písemně. Když budeme vycházet z toho, že lékaři jsou spíše konzervativní lidé, je lépe učinit první kontakt papírovou formou. E-mail je možné využít buď tam, kde si o něho aktivně řeknou (například při odpovědi na inzerát, kde je to uvedeno), nebo při doplňování některých informací.
Získávání specializované způsobilosti
Jaký je váš názor na současný atestační systém?
Současný atestační systém je dobrý v tom, že odstranil nepřirozený systém dvou atestací. I když se to řadě starších kolegů nelíbí, já jsem přesvědčen o tom, že je to správné. Dvoustupňové atestace u nás byly zavedeny jako čistě politický nástroj selekce vedoucích pracovníků ve zdravotnictví. Tím není řečeno, že všichni, kdo mají tu starou druhou atestaci jsou neodborníci a politicky vybraní lidé, ale ten naprosto nesmyslný systém takto vznikl. Zatímco například v chirurgii či ortopedii můžeme výčtem výkonů specifikovat, co by měl umět absolvent prvé a co absolvent druhé atestace, pak v oborech méně invazivních, jako je pediatrie, neurologie či vnitřní lékařství, je to zcela nesmyslné. Samozřejmě, že lidem, kteří v tomto systému vyrostli, připadal přirozený, ale takový nikdy nebyl. V západní Evropě, kde se specializační příprava vytvářela skutečně přirozeně bez politického vlivu, nic podobného není. Česká republika se k tomu naštěstí už nikdy nemůže vrátit, protože vstupem do EU jsme museli náš systém sladit.
Co si myslíte o počtu 83 specializačních oborů, které v České republice máme?
Tomáš Garrigue Masaryk kdysi řekl, že naším problémem jsou dvě vesnice, které tu máme – jedna se jmenuje Kocourkov a druhá Hulvátov. Toto se nám povedlo zcela v intencích „Kocourkova“. Počtem atestačních oborů jsme naprostou světovou „špičkou“ (zahraniční průměr je okolo 25 oborů) a to je obrovská chyba, neboť my nevychováváme studenty, aby pracovali pouze v České republice, ale aby pracovali v Evropské unii. Absolvent, který si v naivní víře napíše atestaci, která je exkluzivní pro ČR (a tudíž není min. ve dvou zemích EU), musí vzít v potaz, že tuto specializaci nebude moci v EU vykonávat. Pokud bychom vzali seznam našich atestací a vyškrtali některé jinde se nevyskytující obory, ke kterým patří například i obor praktické lékařství pro děti a dorost, tak bychom k číslu pětadvaceti oborů došli také.
Slyšela jsem, že nedostatek akreditovaných nemocnic je řešen tím, že lékaři mohou některé stáže v rámci předatestační přípravy absolvovat i na klinikách neakreditovaných. Je to pravda?
Zákon říká, že specializační přípravu lze vykonávat na akreditovaných zařízeních a nepřipouští, aby lékař vykonával část přípravy v akreditovaných nemocnicích a část mimo ně. V intencích tohoto zákona zde však vznikají zařízení, která mají různě obsáhlou akreditaci. Lze si představit, že drtivá většina našich zdravotnických zařízení bude mít zájem být akreditována, ale některá třeba jen pro část určitého vzdělávacího programu, protože k tomu nebudou mít dostatečné kapacity.
Lze začít pracovat v nemocnici, kde vybraný atestační obor není?
Na webu IPVZ a webu MZ jsou zveřejněné náplně jednotlivých vzdělávacích programů – jak a kde začnete, je na vás. Není příliš logické, máte-li vzdělávací program v nějakém velkém oboru, začít „odkrucováním“ kratších koleček.
Jakým způsobem lze měnit v dnešním systému atestační obor?
Na to zákon pamatuje – pokud se začnete připravovat v nějakém oboru „X“ a přijdete na to, že vám daný obor nevyhovuje, můžete se přihlásit do jiného vzdělávacího programu s tím, že se vám započítá to, co je oběma programům společné.
Je pravdou, že pokud lékař musí absolvovat část své přípravy v jiné nemocnici, může tato nemocnice od něho požadovat finanční úhradu?
Na to samozřejmě nemocnice právo má – záleží na tom, jakou formou danou praxi absolvuje. Pokud lékař není s nemocnicí v pracovně-právním vztahu a je pouze na stáži, pak za to musí zaplatit. Díky získání odborné způsobilosti lékař výrazně nainvestuje do své budoucnosti – a to především v oborech jakým je například plastická chirurgie. U delších oborů, jako je např. interna, se to řeší vysláním na práci s tím, že vaše mateřské zařízení za vás osobní náklady hradí. Tím se ovšem jako frekventant doktorského vzdělávání stáváte pro své mateřské zařízení nepříliš výhodným a toto pak často upřednostní někoho s kvalifikací či alespoň delší praxí. Na to by měl (a předpokládám, že tak brzy učiní) stát zareagovat tím, že pro dané zařízení bude získání akreditace nejen prestižně, ale rovněž ekonomicky výhodné.
Je tedy za této situace běžnou praxí, aby nemocnice při sepisování pracovní smlouvy požadovala od lékaře závazek k odpracování určité doby?
Takovou možnost nemocnice mají, ale moc bych se toho neobával, protože tyto závazky jsou poměrně obtížně právně vymahatelné. Navíc nebývá diskutovaný objem prostředků až tak dramaticky vysoký.
Je možné při získávání specializované způsobilosti pracovat na zkrácený úvazek?
Zákon říká (v souladu s příslušnou směrnicí EU), že lékař vykonává klinickou přípravu v rozsahu odpovídajícím týdenní pracovní době nebo minimálně polovině týdenní pracovní doby. Zaměstnavatel, který nabízí úvazek kratší než 0,5 s tím, že lékaři pro účely atestace napíše odpracování 8 hodin denně, se může dostat do konfliktu s rozhodnutím Evropského soudního dvora a dnes již platným zákoníkem práce. Daný lékař se pak dostane do rizika, že má-li úvazek nižší než 0,5, tak se to nezapočítává poměrem, ale nezapočte se mu to do předatestační přípravy vůbec.
Děkuji vám za rozhovor!
-kr-
