V mnoha vzpomínkách byla v posledních dnech zvážena činnost i život pana dr. Petra Příhody. Byly to vzpomínky i hodnocení hezké, často zajímavé a každý v nich najde, co jej zajímá.
Stručně tedy zopakuji: Narodil se v roce 1939 v jižních Čechách. V dětství, které nebylo jednoduché, často měnil bydliště. Pobýval dlouho ve Varšavě, maturoval v Kolíně a medicínu vystudoval v Brně – nejvíce se ale vždy cítil doma na Moravě. Nikdy nepochopil, proč v Čechách tak málo a špatně zpívají – komentoval toto zjištění jako „kulturní šok“. Ve svých Koryčanech pobýval celé léto, aby odpočatý zahájil školní rok.
Byl člověk politický, vždy kromě psychiatrie ještě stačil aktivně zasahovat svým dílem, komentáři, do života celé společnosti. V tomto směru bylo vrcholem jeho přímého angažování období, kdy po listopadu 1989 byl poradcem premiéra Pitharta. „Politickým člověkem“ však zůstal až do své smrti, ještě na jeho posledním lůžku jsme společně aktuální situaci hodnotili.
Nyní si dovolím přidat vzpomínku a úvahu trochu jinou, protože se bude týkat především činnosti Petra Příhody na 2. lékařské fakultě, která po dvě poslední desetiletí byla pro Petra nepochybně hodně zásadní. Nechci tím nijak zmenšit váhu činnosti Petra Příhody jinde, ale zdůraznit, co znamenal jeho přínos právě pro celou řadu ročníků studentů medicíny.
Byl 18 let vedoucím ústavu, který jsme společně založili brzy po listopadu 1989, v roce 1991. Byli jsme přesvědčeni, že medicína, ležící na průsečíku exaktních a humanitních oborů, má výsostné možnosti a postavení. Může nejen pomáhat a uzdravovat, ale i ukazovat souvislosti světa. Naším úkolem bylo a stále je narušovat neustále jistoty, klišé, zavedené uvažování. Dávat studentům úkoly k přemýšlení, nenechávat je v klidu, donutit je alespoň trochu uvažovat jinými směry, klást si otázky.
Ne všichni – ať studenti či kolegové – tuto naši snahu vždy brali jednoznačně pozitivně. Petr Příhoda musel v první řadě často bojovat s lhostejností, nezájmem. Věděli jsme, že vždy bude možná až třetina studentů zvažovat nezbytnost našeho oboru a budeme stále muset znovu dokazovat, že lékař není jen vědec a majitel nesčetných znalostí, ale také ten, který „umí“. Lékařství jako umění, důraz na vztahy, vstřícnost, rozumění, tak jsme tomu rozuměli a rozumíme.
Byli jsme ti, kteří přednášeli, vědu dělali jiní. Petr Příhoda dokonce dokázal odmítnout tlak na vykazování úspěšnosti s tím, že naším úspěchem je, když studenti přemýšlejí a jsou ochotni zvážit základy svého budoucího povolání. Bez jakéhokoliv degradování vědy a dosahování výkonů, bodů a podobně dokázal Petr Příhoda, že i jinak lze být vysoce prospěšný a nezbytný.
Studenti to někdy ale uměli ocenit: dopis, který bohužel dostal den po své smrti, ve kterém mu děkuje celý jeden ročník za to, že dokázal přimět studenta medicíny k úvaze a zamyšlení o svém oboru, je toho důkazem. (Dopis dávám k dispozici fakultnímu časopisu.)
Petr byl výborný přednášející, tolerantní pedagog, který respektoval názor každého studenta, i když se výrazně lišil od jeho vlastního názoru. Pokud si jej ovšem tento uměl dobře obhájit (překvapení studentů, kteří se s Petrem Příhodou velmi přeli, a potom dostali jedničku, jsem zažila nesčetněkrát).
Měl svůj pevný názor, někdy tak působil až příliš konzervativně, ale vždy dokázal být v dialogu s každým kvalitně zvažovaným názorem druhého.
V době, která často nemá a nechce mít hranice, předvádí, že nepotřebuje hodnoty, a ukazuje bezbřehost možností, dokázal Petr Příhoda říkat jasné ano a ne. A je na tobě, studente, abys mi to přiznal či vyvrátil, snaž se.
Nahradit Petra Příhodu nebude v našich silách, ale pokusíme se společně s jeho studenty prapor držet alespoň trochu nad hladinou.
PhDr. Ingrid Strobachová, Ph.D., vedoucí Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny
