Prof. RNDr. Jiří Wilhelm, Ph.D., absolvoval přírodovědeckou fakultu UK, poté působil na několika vědeckých pracovištích, přednášel v USA a od roku 1992 pracuje na Ústavu lékařské chemie a biochemie, který od roku 2006 též vede. Ve své výzkumné práci se zabývá převážně tématem volných radikálů.
Více o prof. Wilhelmovi v následujícím krátkém rozhovoru.
Pane profesore, kde jste studoval?
Nejprve střední průmyslovou školu chemickou a pak jsem studoval biochemii, napůl v Brně a napůl v Praze, kam jsme přestoupil do třetího ročníku.
A pročpak jste se v průběhu studia rozhodl přejít na jinou fakultu?
No, to bylo zajímavý. Já jsem na vysokou školu do Brna nastupoval v roce 1969. Tam to bylo s tou výhodou, že biochemie začínala už od prvního ročníku, zatímco v Praze to bylo tak, že první tři roky to byla obecná chemie, a teprve pak se to specialisovalo. Jenže pak nastala normalizace a nás tam vyloženě rozehnali, protože jsme tam nikdo nevstoupili do SSM. Já jsem tehdy na rok přerušil studium, vyráběl jsem střelnej prach v Semtíně v Pardubicích, čímž jsme se zachránil pro další studium, takže jsem pak mohl po dodělání několika zkoušek přestoupit z Brna do Prahy, kde to nebylo tak hrozný, protože tady po mně teda vstup do SSM nikdo naštěstí nechtěl.
A jak vzpomínáte na ten rok v továrně?
Báječně, já jsem si tam liboval, mně se to tam líbilo. Koulel jsem sudy se střelným prachem (smích) a bylo to prima. Já bych tam i zůstal. (smích)
Jak jste profesně pokračoval po škole?
Já jsem po škole nastoupil do Laboratoře pro endokrinologii a metabolismus, což bylo tedy takové zvláštní zařízení při fakultě všeobecného lékařství, konkrétně při třetí interní klinice. Tato naše laboratoř měla takovou nezávislou pozici, což bylo dáno tím, že ji původně založil akademik Charvát a pořád to ještě nominálně vedl. Bylo to velmi svobodomyslné prostředí. Dělali jsme výzkum, nemuseli jsme učit. Tam jsem byl deset let, a pak jsme přestoupil přes dvůr na sousední hematologii. Tam jsem dělal do roku 1991 šéfa koagulační laboratoře. Pak jsem odjel na rok do Ameriky do Buffala na univerzitu SUNY, kde jsem přednášel biochemii. A po návratu už jsem zamířil rovnou na 2. LF.
Jak vzpomínáte na ten pobyt v Buffalu?
No, mne překvapilo, že to není až tak úžasné, jak jsem si myslel. Rozumějte, já jsem nikde moc nebyl, protože jsem nebyl v KSČ. Jen párkrát jsem byl ve Švédsku, ale jinak jsem nic moc necestoval. Takže, když jsem přijel do Ameriky, to byla obrovská očekávání, co všechno tam člověk uvidí a bude moc dělat, jenže bylo to tam v podstatě stejné, jako tady u nás. Ta jednotlivá pracoviště se liší podle toho, jak bohaté dostanou granty, jak jsou vybavení. A já se dostal někam, kde začínalo nové oddělení, ještě to nebylo zavedené, neměli nakoupené vybavení.
A jiné zážitky z Ameriky?
No, taky mě tam ještě vyloupili, přepadli na ulici, přišel jsem o dva zuby, potom mě ještě srazilo auto, když jsem jezdil na kole (smích), takže já jsem po tom roce byl rád, že jsem skončil a zůstal naživu. (smích) To přepadení, to bylo takové nezvyklé. Za bílého dne mě na ulici srazili zezadu a sebrali mi peněženku. Pak jsem se probral v krvi a vůbec jsme nevěděl, co se dělo. Někdo totiž přiběhl a zezadu mě praštil do hlavy. A když jsem se probudil, už byli pryč. Ale ukradli mi 10 dolarů a průkazku do knihovny, takže nic dramatického.
A co po návratu do tehdejší ČSFR?
No, nejdřív jsem tu byl pár měsíců nezaměstnaný. A pak se náhodou uvolnilo místo tady u paní profesorky Tomášové, která při naší fakultě zakládala v 90. roce teoretické ústavy.
Už tehdy jste se zabýval volnými radikály?
S tím už jsem začal v té endokrinologické laboratoři. My jsme tam tehdy dělali výzkum pro vojsko. Jaký má vliv ionizační záření. A přes to jsem se dostal k radikálům.
Habilitaci a doktorát máte taky z oblasti radikálů?
Jojo. Ale ten doktorát, resp. tehdejší kandidaturu, jsem dělal ale až před pár lety. Dříve k tomu byl potřeba souhlas KSČ, a ten jsem nedostal.
Zeptám se čistě pro zajímavost, vy jste obdržel titul doc. dříve než Ph.D. Ono tedy nebylo nutné mít před ziskem docentury Ph.D., resp. CSc.?
Ono to byla tehdy začátkem 90. let taková revoluční doba, kdy byla docentura daleko náročnější. Abyste se stal docentem, musel jste mít napsaných mj. alespoň 25 publikací. Na kandidaturu stačily jen dvě. Dneska už jsou kritéria trochu jiná. Dnes na Ph.D. potřebujete mít stále dvě publikace, na docenturu ale tuším už jen 10. A nejdřív musíte mít Ph.D., a pak teprve můžete být habilitován. Ale já jsem mohl být docentem ještě před Ph.D., protože jsem tu docenturu měl navíc jako obhajobu vědecké práce.
A kdy jste byl jmenován profesorem?
To bylo asi tak před čtyřmi roky.
Jaká byla kritéria?
To se měnilo. Jeden čas byla podmínka mít napsanou monografii, to jsem měl už od roku 1989. Bylo to tak, že jste po jmenování docentem 4 roky nemohl být jmenován profesorem. No, mne k profesuře nikdo nenutil, fakulta profesory měla a neměla o dalšího zájem, já jsem taky necítil žádné nucení. Takže to trvalo nakonec asi 15 let od mé habilitace.
Co se snažíte studenty naučit?
No, mimo jiné, aby se snažili celkově kriticky přemýšlet, neposlouchat slepě zavedené názory. Když se naučí teď něco zpaměti, za 5 let to už nebude platit. Ale když se naučí přemýšlet, tak to potom můžou používat po celý život.
Čím se nyní zabýváte ve výzkumu?
Jak mě tak doběhly všechny ty omiky, tak jsem přišel na to, že látky, které studuji celou dobu, tedy koncové produkty radikálových reakcí, tzv. lipofuscinoidní pigmenty, představují vlastně nový metabolom. Jde o velké množství látek, které vznikají při všech patologických stavech a liší se v různých orgánech, ale přitom mají některé vlastnosti společné, třeba autofluorescenci. Nikomu se ještě nepodařilo určit jejich chemické složení. To je dáno tím, že jde o velmi složité směsi a nízké koncentrace. V posledních letech jsme dosáhli jistých úspěchů při jejich rozdělení a teď se pokoušíme o charakterizaci alespoň několika látek. Kolegové na Akademii získali nový hmotový spektrometr asi za dvacet milionů. Bez něj by to nešlo. Prvním praktickým uplatněním by mohl být marker Alzheimerovy choroby detekovaný v krvi. Ale je to ještě dlouhá cesta.
Jak trávíte volný čas?
Mám chalupu, tam mám zahradu. Buduju, stavím. Postavil jsem altánek, který jsem navrhl v čínském stylu. Taky maluju.
Malujete už od dětství?
Jo, nepřestal jsem od té doby, co jsem do ruky chytil štětec.
Jak často?
Poslední dobou čím dál tím méně. Ale jednou za rok něco udělám. Teď jsem naposledy koupil od Mosera takový skleněný pohár a oblepil jsem ho mincemi, takže má takovou kůži z halířů.
A vystavujete?
Ne, jedině takhle na studentských výstavkách. To je hrozně práce dát to dohromady, takže já jsem rád, když to studenti takhle zorganizují, že se k nim můžu přidat. Ale na té poslední výstavce jsem nic neměl, protože za ten poslední rok jsem nic nového neudělal.
Vyšla vám knížka, „Výkrmná dieta profesora Wilhelma“. Řekl byste k tomu něco?
Já moc rád vařím, už od studentských časů. A jak nastupuje ten Alzheimer, tak si přestávám pamatovat ty svoje recepty, tak jsem si je začínal zapisovat. Většinou je to taková momentální inspirace, ale časem se nějaké recepty usadí, že je pak dělám už trvale stejně, protože se osvědčily a rodině to chutná. Tak jsem to začal psát do počítače. A když jsem toho měl víc, řekl jsem si, že bych to mohl sepsat. A aby to nebylo takové nudné, tak jsem si k tomu ještě vymyslel teorii. Ostatně, taky to hodlám použít jako doporučenou literaturu tady pro studium zásad zdravé výživy. Budeme na to mít seminář ke konci semestru, tam se ještě studenti s tou knihou seznámí podrobněji.
Díval jsem se, že to začíná tak neortodoxně – „Jak přibrat“
No, to mě inspiroval můj synek. Znáte takové ty šestnáctky, jak si vždycky stoupnou na váhu a „už jsem zase o půl kila přibrala“. A on si vždycky stoupnul na váhu a že zase o půl kila zhubnul. Tak jsem začal vymýšlet vlastní diety pro něj.
Na závěr, je něco, co byste si přál studentům sdělit?
Moje poselství studentům? (smích) Ne, nikdy mě nic takového nenapadlo. (smích)
No, to je tam nakonec uvedené v té knize, to je citát, který jsem se dozvěděl od pana profesora Charváta, on už byl dost starý, když já jsem u něj začal pracovat, a on si pamatoval, že když chodil sám na medicínu, tak měli profesora chemie, a ten jim říkal tady tohle:
„Dokud budou Čechové, nevyhynou volové.“ (smích) No, já si myslím, že to je takové poselství časů a věků a že to běží po té medicíně a přes ty učitele chemie, takže mám pocit, že tohle bych měl předávat dál, jako štafetu z 19. do 21. století. (smích)
Děkuji za rozhovor
jk
