Za hlavní úspěch se pokládalo, že se studenti ozvali

S prof. Martinem Bojarem o studentském hnutí a stávce roku 1968

Martin Bojar (uprostřed), vpravo Michal Anděl,
vzadu Čeněk Adamec, trojice téměř vyloučených studentů
v souvislosti s volbami 1970.
Fotografie na této straně: Archiv Martina Bojara.

Prof. Martin Bojar byl jedním z vůdců studentské stávky v listopadu 1968, která proběhla jako protest proti sovětské okupaci namísto nepovoleného připomenutí smrti Jana Opletala 17. listopadu 1939. Zeptali jsme se ho, jak onu dobu prožíval.


Jak jste prožíval léta 1967 až 1969?

V roce 1967 jsem nastoupil do prvního ročníku na Fakultě všeobecného lékařství. Stýskalo se mi ale po filosofické fakultě, kde jsem předtím v relativně velmi liberálním prostředí studoval anglistiku a sinologii. Prostředí s přednáškami enfant terrible marxistické filozofie Ivana Svitáka, docenta Machovce, včetně přednášek o trockismu a podobně bylo značně dramatičtější než medicína, kde sice byly vyšší studijní nároky, ale společenský a kulturní kvas chyběl. I když společenské vědy se také vyučovaly dosti neortodoxně.

Velmi se nás dotkly nepokoje na strahovských kolejích kvůli výpadkům elektrického proudu. I když sám jsem jako Pražák žil ve středu města, chodil jsem na střední všeobecně vzdělávací školu ve Štěpánské ulici. O průvodu, kde vedle volání „Chceme světlo, dejte nám světlo!“ někdo volal také „Dejte nám svobodu!“ a který skončil střetem s policií na Pohořelci, jsem se rychle dozvěděl od kamarádů z filosofické fakulty, ti nás také pozvali na nějaká shromáždění. Ale Jiřího Müllera ani Lubomíra Holečka, hlavní organizátory studentského hnutí, jsem v té době neznal, jen některé lidi, kteří začínali být činní ve fakultním a potom celopražském vysokoškolském výboru.

Jak jste se angažoval?

Týden po strahovských událostech to začalo na vysokých školách vřít. S Michalem Andělem, dnešním děkanem 3. lékařské fakulty, a dalšími dvěma kolegy jsme vyrazili na volební schůzi Československého svazu mládeže. Nemohli jsme mlčet, bylo třeba něco podniknout. Když jsem tam vystoupil, došlo ke střetu mezi lidmi odsuzujícími, co se stalo na Strahově, a staršími, kteří byli jak ve svazu studentů, tak už ve straně. Mluvilo se o tom, že žijeme ve společnosti, která je nesvobodná, ozývalo se, že takhle to nejde dál. Díky několika rebelům se konference těm starším vymkla z rukou a já byl kooptován do celozávodního výboru svazu, ačkoli jsem byl teprve ve druhém ročníku, což ode mne byla nezdvořilost. Během dvou měsíců se nám svaz podařilo na základě našich kontaktů radikalizovat, začali jsme chodit na koordinační schůze, které svolávala technika. V průběhu jara vznikla na naší fakultě Akademická rada studentů, nezávislé hnutí, jehož členové se scházeli po večerech a do kterého se přidávali také lidé z filosofické fakulty. Byl jsem zvolen předsedou.

Jaro bylo plné nadějí. Účastnili jsme se všemožných politických aktivit. Na fakultě vznikla pobočka Klubu angažovaných nestraníků. Angažovali se v něm někteří učitelé. S naší Akademickou radou začal spolupracovat i tehdejší děkan a reformní komunista profesor Vojtěch Šnajd. Namísto zástupců svazu mládeže nás zval na schůzky s kolegiem děkana a snažil se zjistit, co studenti chtějí; nejednalo se tedy o odboj proti vedení fakulty, které samo bylo proreformní.

V létě jsem chodíval každý večer do parku v ulici Na Příkopě, kde vznikl jakýsi diskusní Hyde Park. Několikrát jsem se dostal i do potíží, když jsem prohlašoval, že se obávám, že reformátoři jsou naivní, že to celé nedopadne dobře, že sem přijede Rudá armáda. Učitelé mi nadhazovali, že jednou skončím na Sibiři. Podruhé jsem tuto floskuli uslyšel v roce 1989, když jsem šel do další stávky a zakládal Občanské fórum.

Byl jste členem i dalších studentských hnutí?

Dva roky jsem byl členem Mezinárodního mírového hnutí, organizace založené na křesťanských principech v duchu ideálů Alberta Schweitzera. Hlavním principem bylo věnovat se nepolitické charitativní činnosti, opuštěným a handicapovaným dětem, vykonávat manuální práce, pomáhat chudým. Členové byli jako dobrovolníci a ošetřovatelé posíláni po Evropě i mimo Evropu. Legální bylo až do podzimu 1970.

Jak pokračovala činnost studentů v srpnu 1968 a na podzim?

Aktivity se zintenzivnily, akademické rady se scházely každý týden na půdě koordinačního výboru. Začala výuka, blížil se listopad. Abychom udělali něco pro to, aby armády Varšavské smlouvy opustily Československo, rozhodli jsme se v souvislosti s výročím 17. listopadu zahájit všeobecnou okupační stávku vysokoškolských studentů. Jako předseda rady jsem stanul i v čele stávkového výboru, nechtěl jsem tak riskantní činnost hodit na někoho jiného. Odehrávala se na Fakultě všeobecného lékařství, kde ale probíhala i výuka prvních dvou ročníků Fakulty dětského lékařství a Fakulty hygienické, takže jsme se všichni znali.

Pořádali jsme diskuse a semináře s politiky, spisovateli a vědci; přišli Ludvík Vaculík, Ivan Medek, Pavel Kohout, filmaři, muzikanti, samozřejmě naši proreformní liberální učitelé.

Jaké dopady měla stávka?

Z deklarovaných požadavků nebylo nic trvale akceptováno. Za hlavní úspěch se pokládalo, že se studenti ozvali a postavili se okupační moci a těm, kteří byli ochotni se sovětskými orgány spolupracovat. Mělo se za to, že to přispěje k udržení liberálního prostředí na vysokých školách.

V lednu 1969 se obětoval Jan Palach. Jeho smrt s námi všemi zacloumala a po pohřbu byla vyhlášena druhá studentská stávka. Vedl ji Čeněk Adamec; já se o ní dozvěděl na horách, kam jsem jezdíval jako instruktor. Nebyla už tak masivní a strukturovaná jako ta předchozí a probíhala s menším nadšením, projevily se tři měsíce apatie a pocitů marnosti. Učitelé nás přesvědčovali, že si hrajeme s ohněm a že to nemůže dopadnout dobře. V únoru ještě zazněla řada radikálních požadavků ze skupin blízkých Jiřímu Müllerovi a Lubomíru Holečkovi, ale vzedmutí studentského nezávislého hnutí začalo uvadat.

Po březnu 1969, kdy bylo sesazeno proreformní křídlo strany, Alexandr Dubček, Josef Smrkovský a Oldřich Černík, a moci se ujal dr. Gustáv Husák, se lidé začali bát. Pokračovaly pokusy o emigraci. Prostředí na vysokých školách bylo ale stále relativně velmi svobodomyslné.

Zvrat přinesly demonstrace v srpnu 1969. Na Tylově náměstí a na Vinohradech už je nepotlačovala sovětská vojenská policie a vojáci, ale příslušníci československé Veřejné bezpečnosti a speciální jednotky československé armády. Cítili jsme, že se řítíme do období stabilizace, takzvané normalizace, jak se eufemisticky říkalo; část našich proreformních učitelů ztratila své postavení, změnila se vedení fakult a vědecké rady, přišly prověrky. Byl založen Socialistický svaz mládeže. My, kteří jsme se podíleli na událostech šedesátého osmého, jsme do něj pochopitelně nevstoupili.

Po stávce.

Ještě jsme se s kolegy stačili dostat do maléru při volbách v roce 1970. Nerozvážně jsem prohlásil, že každý má právo volit svobodně a volby mají být tajné. Celozávodní výbor KSČ rozhodl o mém vyloučení a o vyloučení dalších dvou studentů z fakulty, později ale vyloučení revokovali, prý že to byla pouhá nerozvážnost. Asi aby neměli další mučedníky: členové Hnutí revoluční mládeže, Ivan Dejmal a Petr Uhl, kteří rozšiřovali letáky, byli rovnou pozatýkáni.

Jak jste si letos připomněl 17. listopad?

11. listopadu jsem se odpoledne vydal na Vyšehrad a chodil po místech, kde jsme v pátek 17. listopadu 1989 drželi krátkou vigilii se svíčkami a pak se vydali úzkými ulicemi na nábřeží. Proud demonstrantů sílil, aby se u Národní dostal do pasti a úzkých...

Vydáno: 15. 11. 2017 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.