Větší výzva, než jsme čekali

Student 6. ročníku Prokop Vodička získal Cenu za nejlepší přednášku pregraduálního studenta v loňském ročníku Vědecké konference (2017). O jeho výzkumu a plánech si s ním povídal Ondřej Lukáč (Motolák).


Loni jsi zabodoval na Vědecké konferenci a získal jsi Cenu za nejlepší přednášku pregraduálního studenta. Název tvé přednášky byl Thymomy – exprese molekul dráhy wnt/ß-catenin, E-cadherinu a jejich potenciální význam v onkogenezi a diagnostice. Mohl bys nám tuto problematiku blíže představit?

Thymomy jsou poměrně vzácné nádory vycházející z thymického epitelu. Jsou to nádory s nejistým biologickým chováním. To znamená, že jsou většinou indolentní, ale někdy mohou recidivovat, nebo dokonce i metastázovat, a tak ohrozit pacienta na životě. Predikovat agresivní chování konkrétního thymomu na podkladě současných vyšetřovacích možností ale není snadné. Tato problematika není vzhledem k relativně vzácnému výskytu thymomů příliš zmapovaná. My máme výhodu v tom, že většinu thymomů v naší republice operuje v Motole na III. chirurgické klinice 1. lékařské fakulty tým profesora Schütznera a díky tomu má Ústav patologie a molekulární medicíny relativně početnou sbírku těchto nádorů. Letos jsme provedli kompletní revizi všech případů a od roku 2002 do konce roku 2017 jich bylo diagnostikováno dvě stě dvacet dva. To už je i na evropské poměry docela slušná sbírka. Začátek našeho thymomového příběhu inicioval experimentální článek tchajwanských vědců, kteří poukázali na možnou roli aktivace dráhy wnt/ß-catenin v onkogenezi thymomů. Udělali to následujícím trikem: Sestrojili transgenní myš, ve které připojili gen pro molekulu ß-cateninu ke genu pro estrogenový receptor. Tímto způsobem mohli ovlivňovat aktivaci výsledného produktu pomocí inhibitoru estrogenových receptorů, tedy tamoxifenu. Vytvořili skupinu takto modifikovaných hlodavců. První polovině podávali tamoxifen. Těm se nestalo nic. Druhá polovina místo tamoxifenu dostávala jen granule a právě tyto myši vyvinuly během svého života thymom typu B3. Trochu nečekaně. Poté co jsme tuto studii objevili, začala v nás hlodat myšlenka, zda něco takového platí i u lidí.

Jak ses dostal k tomuto výzkumu?

Ve třetím ročníku jsem byl v jedné ze studentských skupinek, které měly možnost si vyzkoušet diagnostické vyšetření vzorků v rámci výuky patologie. My jsme tehdy pracovali se vzorkem pacienta s glioblastomem. Líbilo se mi, kolik dokáže z takového vzorku patolog vyčíst a jak tyto informace následně ovlivní další terapeutický postup. A tak jsem na začátku čtvrťáku oslovil profesora Zámečníka, zda by neměl chuť a čas na nějaký projekt. Nakonec měl. K laboratornímu výzkumu mě to ovšem trochu táhlo už od začátku studia. Během prvního ročníku jsem docházel do laboratoře profesora Eckschlagera na Klinice dětské hematologie a onkologie, kde jsme společně zkoumali vliv různých látek na senescenci buněčných kultur neuroblastomu. Měl jsem štěstí, že mojí třídní profesorkou na gymnáziu byla manželka pana profesora Eckschlagera, a tak cesta k tomuto výzkumu byla celkem snadná... Tato zkušenost mi pomohla si zažít základní laboratorní postupy a analýzu výsledků. Bohužel mi ale v té době chyběly ještě teoretické znalosti, a navíc letní semestr v prváku byl tak náročný, že jsem toho nakonec musel nechat. Doteď mě to trochu mrzí, protože mi ta práce přišla hodně zajímavá. Často jsem si pak říkal, že bych se k nějaké formě výzkumu rád vrátil, až přišla šance na patologii.

Budeš se i po škole věnovat výzkumu?

Plánuji po škole nastoupit na místo, jehož součástí bude i Ph.D. studium, tedy ve výzkumu rozhodně pokračovat budu.

Jak dlouho sis svou vítěznou přednášku připravoval?

Poměrně dlouho. Člověk během celého výzkumu načerpá obrovské kvantum informací v dané problematice, přečte řadu studií, sám dospěje k mnoha i zajímavým výsledkům, no a na konferenci z toho všeho musí vytvořit desetiminutový výstup, který bude obsahovat vše podstatné, a navíc bude pro publikum záživný. Pustil jsem se do toho hned, jakmile mi byl vědeckým výborem schválen abstrakt ve formě přednášky. Po několika týdnech usilovné přípravy jsem přednesl své dílo profesoru Zámečníkovi. Ten se zasmál a začali jsme zase od nuly. Ale nevadí, nakonec bylo velmi zajímavé budovat přednášku od základů pod tlakem profesionála. Postupně jsme se dopracovali k verzi, která myslím byla pro publikum snad trochu srozumitelná a zajímavá.

Když jsem dělal rozhovor s Igorem Odintsovem, tak zmínil tzv. „Thymomový klub“. Jak tato skupina funguje?

Funguje velmi prostě, je to takový brainstorming, kdy si sedneme dohromady, shrneme dosavadní výsledky a vytyčíme další cestu. Většinou to bylo setkání dvou začínajících badatelů nadšených ze získaných čísel a výsledků a s hlavou jako nafukovací balón, se dvěma ostřílenými hráči, kteří se nás snažili držet trochu při zemi. Bez zkušeností pana profesora, odborného vedení paní doktorky Krskové a Igorových nápadů bych se zaseknul hned na prvním problému, a tím bych s brzlíkem skončil. Náš thymomový klub ale nezmizel s tímto projektem, funguje dál a celou studii nyní rozšiřujeme o další pacienty i o další klinické rozměry ve spolupráci s Onkologickou klinikou 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice.

Jaké problémy vzniknou u takového výzkumu?

Různé. Velmi brzy jsme si uvědomili, že naše studie bude asi větší výzva, než jsme čekali. Zaprvé v každé slušné studii je důležité mít odpovídající počet kontrol, pokud možno věkově srovnatelných. To je ale obtížně splnitelné u nádorů orgánu, který v době nejvyššího výskytu již u zdravých jedinců dávno není. Museli jsme proto použít tkáň, kterou jsme získali z dětské kardiochirurgie, kdy je thymus odstraněn spíše jako vedlejší produkt kardiochirurgického výkonu.

Druhou výzvou byla skutečnost, že thymom není mikroskopicky uniformní nádor. Thymomy se liší různým poměrem nádorových epitelových buněk, které nás zajímají, vůči nenádorovým lymfocytům, kterých je však často v nádoru mnohem více než epitelových buněk. Expresi mRNA sledovaných molekul jsme nejdříve vztahovali k housekeepingovému genu ß2-mikroglobulinu. Ten je však exprimován ve všech buňkách ve studované tkáni, tedy i v nenádorových lymfocytech, které však v těchto nádorech pro naši potřebu spíše překážely a deformovaly výsledky. Tak jsme se snažili najít molekulu, která by se konstantně exprimovala pouze v thymických epitelových buňkách, ale nikoliv v lymfocytech. Nakonec se nám podařilo najít cytokeratin 19, jenž odpovídal našim požadavkům.

Pokud se vrátíme k Vědecké konferenci, tak proč by jí podle tebe měli studenti navštívit?

Jednak jsou tu přednášky vyzvaných řečníků, které nabízejí vhled do excelentního současného výzkumu. Často jsou to velmi obohacující témata, která ani nemusí být nutně spjata s klinickou medicínou. Každý může vidět novinky, které v učebnicích ještě nejsou. V dalších vstupech se člověk seznámí s často velmi specifickými výzkumnými problémy a na nich je zábavné sledovat, jak složitě se rodí pokrok v medicíně. Ale nepodceňoval bych ani společenský rozměr Vědecké konference.

Jak se těšíš na letošní ročník?

Moc se těším! Rozhodně taky nehodlám chybět na Noci fakulty. Klobouk dolů, jak dobře to vždycky organizátoři připraví.

Fotografie na této straně: Archiv Prokopa Vodičky

 

Vydáno: 25. 4. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.