Před rokem odpovídala pro náš web na otázky jako budoucí studentka prvního ročníku. Teď má Anna-Marie Stejskalová za sebou rok na 2. lékařské fakultě. Jaký byl? Přečtěte si v rozhovoru Ondřeje Lukáče.
Máš za sebou první rok na medicíně. Překvapilo tě něco? V dnešní době sociálních sítí a mnoha blogů se totiž zdá, že nastupující student prvního ročníku má všechny informace takřka na zlatém podnose...
Ano, je pravda, že internet nám v dnešní době poskytuje mnoho užitečných informací, za což vděčíme především ochotným studentům, kteří s námi sdílejí své zkušenosti. Přesto bych zájemcům o studium nebo začínajícím medikům doporučila kontaktovat nějakého konkrétního člověka, a získat tak rady a vyslechnout si zkušenosti, které na internetu nenajde. Pokud nikoho takového neznají, mám pro budoucí studenty naší fakulty skvělou zprávu. Takových přátel, kteří s radostí předají své zkušenosti dál, najdou spousty hned v prváckých Dobronicích. Jinak mě překvapilo, jak moc pravdivé byly všechny pozitivní informace o naší fakultě. Skutečně zde panuje ohromně přátelská atmosféra. Mé první nadšení se dostavilo už v Dobronicích. Starší studenti měli obrovský zájem nám seznamovací kurz co nejvíce zpříjemnit, předávali nám veškeré důležité informace, zajímali se o nás a dělali vše pro to, aby náš nástup do prvního ročníku proběhl jako po másle. Nesmím zapomenout zmínit můj kruh číslo jedna plný báječných lidí, se kterými jsem během celého toho roku sdílela chvíle nadšení, štěstí, chvíle stresující, někdy také obavy, zoufalství, ale na konci té cesty plné dřiny nás čekal úspěch. Totéž platí pro celý náš ročník. Po celý rok jsme se podporovali, radili si, sdíleli materiály ke studiu a ve volných chvílích jsme společně odbourávali stres nejrůznějšími způsoby. Dalším překvapením byla změna oproti gymnáziu, kde jsem ještě neměla v palci ten správný systém učení, který je na medicíně potřeba mít. Za rok jsem se naučila uspořádat si čas, přizpůsobit ho veškerým povinnostem a zařadit do něj i odpočinek (ten je při studiu velmi důležitý!).
V letošním akademickém roce stanuli v čele dvou pro prváky stěžejních ústavů – anatomického a histologického – noví přednostové. Poznala jsi to na výuce nějak?
Já jako studentka prvního ročníku samozřejmě nemohu srovnávat s předešlými roky, ale mohu za sebe říct, že výuka anatomie byla vysoce kvalitní. Dle starších studentů jsme měli výuku trochu náročnější – základy byly samozřejmostí a větší důraz se kladl na detaily. Ale jsou to právě detaily, které utvářejí ještě lepší celek, proto věřím, že záměr byl podpořit nás v ještě lepším výkonu. Přednášky profesora Kachlíka byly jako divadelní představení, z něhož jsme si odnášeli nejen dobrou náladu a příjemný zážitek, ale také mnoho vědomostí a pocit, že máme v anatomii ještě hodně na čem pracovat. Oslovilo mě zejména pravidelné zařazování klinických zajímavostí do přednášek. Velmi jsem ocenila, že byli do výuky zapojeni i studenti z vyšších ročníků, kteří se na látku umí podívat našima očima a pamatovali si svůj první rok na medicíně, takže k nám přistupovali šetrně a vše nám pečlivě vysvětlili. Nejlepší a nejpřínosnější zážitky mám ze zimních a letních pitevních cvičení. Byl to v obou případech týden velké dřiny završený zkouškou, v mém případě velmi příjemnou a přínosnou. Vysoká úroveň výuky anatomie v podání skvělých lektorů přispěla k oblibě a nadšení pro tento krásný předmět ze strany mnoha studentů. Histologie byla od tohoto roku nově spojena s embryologií. Opět nemohu srovnávat. K tomuto předmětu mám vzhledem k jeho náročnosti opravdu respekt. Myslím si, že člověk si k němu musí vypěstovat pozitivní vztah a pravidelně se mu věnovat. Co by podle mého názoru mohlo zvýšit úspěšnost studentů, jsou průběžné testy, které by nás více motivovaly k pravidelné přípravě. I zde se na výuce podíleli starší studenti, což jsme ocenili zejména při mikroskopování. Pravdou je, že jsme s histologií a embryologií měli tu čest pouze v letním semestru, uvidíme tedy, čím nás ještě překvapí a oslní v dalším semestru.
Zaujaly tě i další předměty?
Zaujala mě lékařská biologie, a to hned od první z mnoha dalších výjimečných přednášek doktora Kočárka, který mimo jiné vskutku umí ocenit studenty za jejich aktivní zapojení v hodině. Průběžné testy v tomto předmětu nechyběly, což považuji za velké plus.
Letos jsi na fakultě zahájila svůj projekt Fenomén, kdy jsi zorganizovala veřejnou debatu na vybrané téma. Jak nápad vznikl?
Nápad vznikl jednoho krásného rána, kdy jsem si zavzpomínala na své aktivní členství v Evropském parlamentu mládeže. Tato skvělá organizace mě a mnoho dalších studentů naučila nejen týmovou spolupráci, ale také utvářet, sdílet a prosadit si vlastní názor na danou věc, a to před velkým publikem. To debatování a získávání všeobecného rozhledu o dění ve světě mi chybělo. Napadlo mě, že by něco takového bylo pro naše výjimečné studenty přínosné. Myslím si, že student medicíny, a následně lékař, by měl jít společnosti příkladem, nejen znát správný lék a nasadit vhodnou léčbu, ale mít všeobecný rozhled a názor na věc. A tak vznikl Fenomén. Výchozím konceptem byla panelová debata se zajímavými hosty, tedy odborníky na dané téma, a také výrazné zapojení studentů.
Proč sis jako první téma zvolila právě Ženy v chirurgii?
Jedním z důvodů byl určitě fakt, že žádná podobná debata na toto téma ještě nikdy předtím veřejně na české půdě neproběhla. Snažila jsem se, aby téma mělo blízký vztah k medicíně, ale zároveň bylo i spojeno obecně s naší společností. Osobnosti do debaty jsem vybírala pečlivě, ačkoliv ne všechny jsem znala osobně. Paní docentku Brichtovou jsem poprvé zahlédla v televizi. Zaujala mě svou obrovskou schopností ve svém oboru i tím, že zvládá mnoho dalších aktivit, a zároveň vyniká půvabným vzhledem. Zkrátka ideální vzor pro mladé adeptky na chirurgický obor. Po zjištění, že se jedná o první docentku neurochirurgie v Čechách, jsem neváhala a s nadšením ji kontaktovala. Paní profesorku Markétu Duškovou jsem také často zahlédla v médiích. Jako jedna z mála profesorek u nás v daném oboru mohla našim studentům předat své zkušenosti a rady. Po přečtení rozhovoru s paní doktorkou Jitkou Vrtiškovou jsem kontaktovala také ji, jelikož se ve svém oboru dokázala prosadit i v zahraničí. Debata o ženách v chirurgii pouze s ženami v chirurgii by nebyla to pravé bez přítomnosti mužského názoru. V tu chvíli mi na mysli vytanul velmi výjimečný profesor Škába, který mě a mnoho dalších tehdy ještě uchazečů o studium medicíny provázel na dni otevřených dveří prostory Fakultní nemocnice Motol. Pan profesor je známý svým vřelým přístupem ke studentům a mimo jiné mě zaujal jeho moderní názor na dané téma. Proto naši debatu velice obohatila jeho přítomnost. Obrovskou radost mi pak udělala zpětná vazba od studentů – o to víc, když jsem zjistila, že někteří účastníci debaty získali možnost zavítat do Brna za paní docentkou Brichtovou a podívat se na operaci, měla jsem pocit, že to úsilí, snaha a přípravy projektu stálo za to.
Předpokládám, že tím projekt Fenomén neskončil – na co se můžeme těšit v příštím roce?
Rozhodně neskončil. Plánuji témata nádorová onemocnění, eutanázie a mnoho dalších. Má snaha je, aby se Fenomén konal pravidelně každý měsíc. Krátce po premiéře Fenoménu mě oslovil student druhého ročníku Dan Slovák s nápadem diskuse na téma maniodepresivní psychóza a schizofrenie, můžete se tedy těšit i na toto téma. Obecně ráda podpořím každého studenta, který by se chtěl zapojit ať už s nápadem na téma, nebo i moderováním vlastní diskuse. Musím říct, že mě zaujalo obrovské množství projektů a akcí, které organizují velmi schopní studenti na naší fakultě.
Podílela ses i na organizaci kurzů chirurgického šití. Dá se tedy říci, že inklinuješ k tomuto oboru?
Říci se to dá, ale zní to poměrně naivně. Jsem teprve v prvním ročníku, a tak nemohu vědět, co přesně tento krásný obor obnáší. Mám jistou představu a měla jsem tu čest diskutovat o tom s některými chirurgy. Vím, že chirurgie je velmi náročný obor jak fyzicky, tak i z psychické stránky, a chápu, že chirurgie v některých filmech a seriálech z lékařského prostředí se velmi liší od skutečnosti. Vím také, že pokud se pro tento obor jednou rozhodnu, budu mu věnovat téměř všechen svůj čas a úsilí. Nikdo neví, co bude za pět let, ale v tuto chvíli mohu říct, že mě chirurgie opravdu fascinuje.
Při rešerši jsem našel tvoji fotografii s profesorem Kouteckým. Kdy ses s ním setkala?
Začalo to tak, že jsem na gymnáziu psala ročníkovou práci na téma nádorová onemocnění. Už tehdy jsem věděla, že pan profesor je zakladatel dětské onkologie u nás. Dovolila jsem si tuto významnou osobnost kontaktovat, získat tak odborné rady a obohatit svou práci rozhovorem s panem profesorem. Bylo to úžasné setkání. Měla jsem tu čest nejen s významným odborníkem, výjimečným lékařem, ale také charismatickým člověkem, který má obrovský rozhled a zkušenosti nejen ve svém oboru. Z našeho prvního setkání jsem odcházela nadšená, velmi obohacená informacemi a s pocitem naprosto neznalé a nezkušené mladé studentky, která má ještě dlouhou cestu náročného studia před sebou. V návaznosti na svou práci jsem na gymnáziu v rámci školního projektu Jeden svět v Truhle uspořádala ještě přednášky na toto téma. Pana profesora jsem neváhala oslovit, věděla jsem, že setkání s ním bude pro studenty velkým přínosem. Udělalo mi velkou radost, že pan profesor, i přes své zaneprázdnění, pozvání přijal. Pravdou je, že právě inspirativní osobnost pana profesora Kouteckého přispěla k mému rozhodnutí pro studium na druhé lékařské fakultě.
