Pořádání pravidelných koncertů v Karolinu je na 2. lékařské fakultě dlouholetou tradicí. Osm let, od podzimu roku 2006 do jara 2014, byl jejich hlavním organizátorem prof. Jan Trka. Vybíral účinkující a repertoár, navrhoval – a v některých případech dokonce i sám kreslil – plakáty. „Bavilo mě to,“ říká v rozhovoru, ve kterém vzpomíná na nejzajímavější momenty a vysvětluje, proč další koncerty už pro fakultu nezajišťuje.
Aktualizováno 2. 10. 2015 – doplněno o komentář děkana prof. Vladimíra Komárka.
Organizací fakultních koncertů vás pověřil doc. Ondřej Hrušák poté, co se stal v roce 2006 děkanem. Na co jste navazovali?
Prof. Koutecký, který byl děkanem před Ondřejem Hrušákem, je velký milovník umění všeho druhu, včetně vážné hudby. Pořádal tehdy čtyři koncerty za rok, s velmi klasickým repertoárem. Karolinum bývalo hodně zaplněné, chodili přednostové, akademičtí pracovníci i studenti. My jsme s Ondřejem Hrušákem tu tradici nechtěli přerušit, bylo nám ale jasné, že organizovat čtyři koncerty za rok je hodně práce a stojí spoustu peněz, a tak jsme se rozhodli, že budeme pořádat dva. A že to uděláme jinak. Že vezmeme mladé interprety a budeme chtít, aby hráli moderní, soudobou vážnou hudbu, především hudbu 20. století.
Jak zareagovali návštěvníci, zvyklí na klasický repertoár od Smetany, Dvořáka nebo Bacha?
Samozřejmě jsme tím riskovali, že část publika, zvyklá na tradiční přístup, změnu nepřijme, což se asi i stalo, zároveň jsme ale získali nové zájemce. Spoustu lidí chodilo pravidelně – z fakulty, z řad studentů i odjinud. Někteří lidé se na koncert dostali proto, že byli něčí známí nebo příbuzní, a rádi a opakovaně se pak vraceli.
Na základě čeho jste vybíral účinkující?
Výběr interpretů byla ta nejzábavnější věc. Někdy šlo o seskupení, které jsem slyšel jinde. Třeba Ensemble Martinů jsem viděl na Pražském jaru hrát tanga Astora Piazzolly, přišlo mi to fantastické a říkal jsem si, že by to pro náš koncert bylo jako stvořené. Nebo jsme uvedli Martina Kasíka, který je dnes mezinárodní hvězdou a kterého jsem poprvé viděl hrát, když jsem navštěvoval abonentní cyklus mladých interpretů. Bylo skvělé, že jsem si mohl dovolit tak špičkového interpreta zajistit pro fakultní koncert a zprostředkovat ho lidem, kteří běžně na tento typ koncertů nechodí. Anebo Artemis Trio, které hrály na našem úplně prvním koncertu jako tři velmi mladé dívky, teprve později se etablovaly na hudební scéně a dnes hrají na festivalech a cestují po světě.
Podílel jste se u jednotlivých interpretů na výběru programu?
Umělce jsme oslovovali přes agentury, které většinou nabízely hotové programy. Dva kousky, přestávka, dva kousky. Nebo 45 minut bez přestávky. Klasické věci. Řekli: „Chcete koncert pro fakultu, tak tam dáme Mozarta, Smetanu...“ Vedle toho ovšem měli seznam skladeb, který má interpret v repertoáru, a o tom bylo možné s nimi vyjednávat. Někdy se ale strašně bránili. Protože my jsme odpověděli: „To nechceme, ale máte tady Janáčka a Balakrishnana a Chicka Coreu.“ A oni: „Ne, to nemůžete, to by lidi nepřijali. Anebo tam dáme jednu věc z toho a zbytek klasiku.“ Museli jsme trvat na tom, že to opravdu chceme, což oni komentovali jako odvážné, kombinovat takové věci dohromady. Mně naopak přišlo nelogické kombinovat do jednoho koncertu Mozarta, Smetanu a Chicka Coreu.
Stalo se, že diváci nepřijali koncert kladně?
Byl jeden koncert, kdy druhá půlka programu byla natolik depresivní, že i naši skalní posluchači komentovali, že to bylo příliš. Ne kvalitou hudby, ale depresivností skladby.
Takže fakultní veřejnost méně obvyklý repertoár akceptovala?
Už jsem zmínil pravidelné diváky. Třeba prof. Lebl s manželkou chodili pravidelně a komentovali účinkující a výběr, nebo paní doc. Vávrová s manželem, anebo prof. Horyna, slavný historik umění a tehdejší prorektor – to byli lidé, kteří nás utvrzovali v tom, že se jim dramaturgie líbí. Vždycky jsem byl rád, když přišli studenti. V některých obdobích tvořili naprostou většinu publika. Já jsem to bral tak, že i když je koncert určen zaměstnancům, studentům a přátelům fakulty, jsou studenti nejdůležitější cílovou skupinou. Byl jsem rád, že kombinací hudby a toho, že šlo o společenskou událost, kde potkají přátele, si možná někteří přišli poslechnout věci, na které by normálně nešli.
Radil jste se s někým na fakultě nebo jinde?
Velké zaujetí projevila Helena Ulovcová, bývalá asistentka děkana Ondřeje Hrušáka, kterou hudba taky velice baví. Pomáhala mi nejen s organizací, ale především s výběrem účinkujících a programem. Byla pro mě velmi podstatným partnerem v organizaci a někdy, když mi docházela energie nebo jsem měl příliš práce, udělala mnoho věcí za mě.
Který koncert vám nejvíc utkvěl v paměti?
Myslím, že všichni návštěvníci koncertů si pamatují situaci, kdy Kateřině Englichové praskla struna na harfě, což, jak sama řekla, se nikdy nestává. A ona přerušila koncert, došla si pro brašnu s nářadím, vytáhla kleště, začala vyměňovat strunu a do toho vyprávěla historky ze svých koncertů. Zajímavé bylo vidět i to, jak Kateřina Englichová, interpretka světové úrovně, přijede sama autem, vezme z něj velikou těžkou harfu, kterou musí přinést, rozbalit, pak opět sbalit, a je odkázaná na to, že jí někdo laskavě pomůže harfu přenést po schodech. Ti lidé nemají kolem sebe servis, jaký by člověk možná čekal, jsou zvyklí být velmi samostatní.
Jaký je váš vztah k vážné hudbě? Hrajete vy sám na nějaký nástroj?
Nehraju, protože když jsem byl malý, tak mě rodiče nechali vyšetřit u odborníka na hudební sluch, který řekl, že žádný nemám a nemá smysl, abych se na něco učil. Jediné, kam jsem to dotáhl, bylo hraní na bicí v rockové skupině. Vážnou hudbu mám rád. Chodím na abonentní koncerty České filharmonie, chodil jsem na cyklus mladých interpretů, kde jsem se často inspiroval. Postupně jsem se dopracoval k tomu, že víc než klasická vážná hudba 18. nebo 19. století mě baví právě přelom 19. a 20. století a lidé jako Martinů nebo Stravinskij. Jeden z koncertů, na který hodně vzpomínám, byl koncert Kapralova kvartetu, který hrál skladby Kaprálové a Martinů, což byli milenci a psali hudbu současně a navzájem se inspirovali. Ona byla jednou z nejtalentovanějších českých skladatelek vážné hudby vůbec, ale zemřela v 25 letech, takže její talent se nikdy nerozvinul. To, že existuje Kapralova kvartet, soustřeďující se na hudbu její a Bohuslava Martinů, mě potěšilo.
Takže to nebyla povinnost navíc, ale zábava?
Lidé se vždycky ptali, kdo program vybíral. Rád jsem přiznával, že já. Kreslil jsem i některé plakáty. Byla to zodpovědnost, na druhou stranu mě to fakt bavilo a hrozně jsem si vážil toho, že mi dal Ondřej Hrušák volnou ruku. Měl samozřejmě kdykoliv právo říct: „Tohle ne!“ Ale i když někdy hudba nebyla přesně podle jeho gusta, nechával mě to dělat a respektoval, že sleduju nějakou dramaturgii.
Fakultní koncerty už neorganizujete. Proč?
Jeden důvod je objektivní a jeden subjektivní. Objektivní důvod je, že současný děkan má svoje vlastní představy jak koncerty pořádat, což je jeho plné právo, vzhledem k té funkci. A ten subjektivní je, že člověk se přece jen za osm let vyčerpá a začne to pro něj být spíš povinnost než něco, co ho baví.
Co byste vzkázal organizátorům, kteří přicházejí a přijdou po vás?
Vzkázal bych jim, aby se nebáli provokativního nebo avantgardního programu, protože si vždycky najde publikum, a naopak se s ním třeba seznámí lidé, kteří by se k podobným věcem normálně nedostali. Aby koncerty byly zajímavé pro studenty, protože jsme fakulta plná studentů. A aby zůstali nebo dál přibývali lidé, kteří chodí pravidelně proto, že koncerty, které pořádá 2. lékařská fakulta, jsou jiné a jim se líbí.
Komentář děkana prof. Vladimíra Komárka – aktualizováno 2. 10. 2015:
S potěšením jsem si přečetl výzvu prof. Trky organizátorům fakultních koncertů, aby se nebáli avantgardního programu.
Rád ji jako organizátor přijímám a vyzývám vyzyvatele, aby se ujal jarního koncertu v roce 2016. Navrhuji dubnový termín, nejlépe v předvečer Vědecké konference. Jinak bude mít zcela volnou ruku k výběru interpretů i k sestavení programu.
Těším se, s pozdravem,
Vladimír Komárek, děkan 2. LF UK
