Rozhovor s Lucií Šťovíčkovou, studentkou 3. ročníku všeobecného lékařství, která se rozhodla začít studovat medicínu ve 34 letech, připravil Ondřej Lukáč.
Co bylo tvým impulsem ke studiu medicíny?
Už od tří let jsem chtěla být jednoznačně lékařkou, a dokonce ještě na gymnáziu jsem to považovala za hotovou věc, ale pak se seběhlo několik událostí v rodině a já měla najednou co dělat, abych vůbec zvládla maturitu. Necítila jsem se v ten moment vůbec připravená na přijímací zkoušky, a netroufala jsem si tedy ani podat přihlášku. Každopádně těch důvodů bylo více a střádaly se během let.
Myslíš, že tomu tak skutečně bylo? Už jsem slyšel o mnoha našich spolužácích, kteří zvládli přípravu na přijímačky v šibeničním termínu.
Domnívám se, že moje tehdejší pocity byly oprávněné. Já se začala bát v maturitním ročníku. Gymnázium Příbram bylo mimořádně kvalitní, jediné, co vázlo, byla naše výuka chemie, která byla lehce nesystematická, neboť v této krátce porevoluční době chyběli (opravdoví) pedagogové v tomto oboru, a já najednou začala propadat panice, jak to mohu zvládnout, když jsme se to vlastně pořádně neučili a nic o tom prakticky nevím. Navíc do toho byly ony vážné potíže v rodině a já jsem vůbec neměla prostor to dohnat. Tehdy jsem si slíbila, že jednou tu medicínu dělat budu, ale v tu chvíli jsem se chtěla hlavně někam dostat. Můj táta byl chemik, ale na manažerské pozici, mamka zas ekonomka a podnikatelka, a mě to tak trochu táhlo i tím směrem. Ráda jsem organizovala a bavila mě představa, že bych se věnovala řízení projektů. Nakonec mi to tedy přišlo jako dobrý nápad. Dala jsem si několik přihlášek a dostala jsem se na Provozně ekonomickou fakultu na ČZU. Studium tam mě nakonec velmi bavilo a rozhodně toho nelituju, ač je pravda, že jsem si třeba jako volitelný předmět zvolila genetiku, a v hloubi duši mě to tak stále k medicíně táhlo. Seznámila jsem se tam i se svým manželem, který byl značně aktivní a vedl vlastní firmu. Velmi mě motivoval k tomu, abych se sama co nejdříve pustila do práce a sbírala zkušenosti v praxi. Začala jsem tedy pracovat při škole a postupně jsem se spíše přesouvala tímto směrem a školu posléze dokončila dálkově. V roce 2000 jsem nastoupila do Českého Telecomu a byla jsem tam moc spokojená, protože jsem pracovala s vrcholovým managementem, a dostala se tak k mnoha zajímavým projektům. Šlo o bouřlivě se rozvíjející obor a já musela řešit mnoho komunikačních krizí, například spojených s ukončováním monopolu, což mě svým způsobem neskutečně bavilo. Časem jsem začala přemýšlet o dětech, a s manželem jsme si tedy dvě během roku a půl pořídili. Tehdy jsem pochopitelně moc času neměla, ale pořád jsem tak skrytě doufala, že se ke svému snu o práci v bílém plášti jednou vrátím... Brala jsem to jako hotovou věc, ale nepodnikala jsem konkrétní kroky.
Co láká člověka z vrcholového managementu, aby vstoupil do českého zdravotnictví?
Já jsem momentálně zcela zajištěná – i díky manželovi, jenž je naprosto úžasný, dokonalý a vždy mě podporuje a drží palce před každou zkouškou, a pak mi dává najevo, že je pyšný na to, že jsem ji „dala“. Kdysi jsem i dostala od něho k narozeninám kvalitní školní mikroskop. Prostě jsem zatoužila si splnit svůj dávný dětský sen, protože mě vždy bavilo přemýšlet o tom, jak funguje lidské tělo, a chtěla jsem to blíže zkoumat. Spíše to byl souběh mnoha věcí – nemoci v rodině, mojí vášně pro věc, a navíc jsem začala při mateřské pracovat v neziskové společnosti ALKA, jež pomáhá lidem s různě závažným kombinovaným postižením. Tam jsem se opačným koncem dostala ke zdravotnictví a cítila jsem, že to je to pravé a že zrovna zde bych se chtěla dále realizovat. Předtím jsem člověka vnímala spíše jako určitý dílek v systému nebo číslo ve statistice, ale dnes už pacienty vnímám jako individuality s vlastními příběhy a i v tom je mi medicína bližší. Tehdy mi však problesklo hlavou, že mi už je 34 let a nelze to odkládat do nekonečna. Bylo to teď, anebo nikdy. Skoro mě až zachvátila panika a hned jsem začala přemýšlet o přijímačkách. Učila jsem se mnoho hodin denně celých 8 měsíců, chodila na doučování. Hlásila jsem se nakonec i na Přírodovědeckou fakultu, ale nechtěla jsem být odtržená od člověka, a i když mě to táhne hlavně k výzkumu, tak jsem nakonec přece jen nastoupila na 2. lékařskou fakultu, kde se cítím velmi komfortně, všechny předměty mě moc baví a vzorně sedím na každé přednášce. Trošku jsem zápasila s anatomií, která představovala něco úplně jiného, než čím jsem se do té doby zabývala, a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že nestačí si vše jednou přečíst a pak na místě nějak okecat. Vlastně až do poloviny druhého ročníku jsem měla stále pocit, že nevím, jak se pořádně učit, hlava už mi neslouží jako dřív atd. Pak se to ovšem zlomilo a já najednou cítila, že už s tím množstvím informací umím pracovat. Stále s tím sice trochu zápasím a zvládám věci „na krev“, ale držím se a nezaostávám za ostatními. Stále se však obávám, že se něco nenadálého přihodí se mnou či s dětmi, já se přestanu koncentrovat a najednou mi začne ujíždět vlak...
A co samotné přijímací zkoušky, které tě na gymnáziu odradily?
To bylo skutečně náročné. Já se nikdy příliš učit neuměla a tady jsem s hrůzou zjistila, že to musím opravdu umět a nebude stačit se na to jenom podívat. Moje nervové buňky už byly prostě přehozeny na línější mód v režii 2a (místo raných 2b) podjednotek glutamátových receptorů, a ač to má své vývojové opodstatnění, tak pro studium medicíny to není zrovna ideální...
Myslíš si, že tak ke studiu přistupuješ jinak než moji vrstevníci?
Ani bych neřekla. Podle mě jde spíše o povahu. Každý má své starosti a musí řešit čas od času spoustu věcí okolo. Pro někoho to je IFMSA, pro někoho partner, pro jiného peníze. Každý má to své a jde o to, jak se s tím popasujeme a jak si to sami nastavíme. Já musím přemýšlet efektivně a rozložit si dobře čas, tak aby se tam kromě učení vešla i rodina a odpočinek.
V jedné diskusi na Motoláku jsem četl, že ses při anatomii a histologii učila s dětmi. Stále se s tebou učí?
Jasně. Ptají se mě na různé věci a chtějí si prohlížet mé učebnice. Je to i pro ně velká motivace, protože vidí, že maminka podstupuje v podstatě to samé co ony – testy, učení, úkoly. Nemůžou odmlouvat, že si nebudou dělat svoje úkoly, protože jim mohu říct: „Já si je přece taky musím udělat.“ V tom mám možná i trochu výhodu oproti ostatním maminkám. Děti se i brzy naučily, že se mým studiem mohou chlubit, ač já se za to trochu „stydím“. Musím však uznat, že všichni v mém okolí to berou velmi pozitivně, ptají se mě na aktuální věci ve škole a vždycky mi drží palce. To mi dodává chuť do práce, protože bych pak měla strach přiznat, že jsem pohořela a nenapsala třeba test z patologie...
A co náš kolektiv? Myslíš, že tě nějakým způsobem omladil?
Musím říct, že jsem sama dost praštěná, takže jsem spíše měla dojem, že jsem dokonale zapadla. Bohužel nemám čas chodit na mimoškolní akce, i když by mě ohromě lákalo povedenou zkoušku nebo test zapít se svými spolužáky ve Vojákovi. To prostě nejde. Všichni spolužáci mě ovšem moc podporují a atmosféra zde je vskutku příjemná. Na druhou stranu... Když se vrátím domů, tak musím zase přepnout do role maminky a opět se zpátky „postarším“. Kdo je bez dětí, tak ten se asi vrátí intenzivněji do svých mladých let, protože studenti jsou opravdu empatičtí a kdo se jim otevře, tak ho rádi přijmou a nabijí ho svojí energií.
Do budoucna tě tedy láká spíše výzkumná činnost?
Je tomu opravdu tak. Může to být vzhledem k mému věku i výhoda, protože školu bych – pokud vše půjde hladce – dokončila v 41 letech a bylo by skutečně obtížné podstupovat atestační proces. V září jsem si domluvila stáž na Akademii věd ČR na neurovědách. To mě skutečně moc bavilo a ráda jsem si hrála s těmi všemi dokonalými vědeckými udělátky, např. s konfokálem, patch-clampem, PCR, flow-cytometrií, bavila mě moc i péče o laboratorní myši a podobně. I z volitelných předmětů si vybírám ty vědečtěji zaměřené, jako je molekulární patologie nebo lékařská statistika.
Když jsi zmínila stáže, tak jaká byla tvoje ošetřovatelská praxe? Jak tě vnímali pacienti?
Ta byla skutečně dobrá. Spousta lidí si myslela, že jsem zaškolovala svoji shodou okolností velice šikovnou spolužačku, nebo že jsem nastoupila po mateřské. Někteří lidé se mě vyptávali a ohromně pozitivně na to reagovali a měla jsem takový pocit, že jim to trochu pozvedlo náladu, že když se chce, tak se dá hodně věcí dohnat. Ve třetím ročníku už se ale tenhle rozdíl smazal. V pláštích už vypadáme všichni stejně, a na stážích na propedeutice jsem tak nikdy neměla pocit, že by mě pacienti vnímali jinak než mé spolužáky.
A jak na tebe reagovali učitelé, lektoři a demonstrátoři?
To bylo pro mě vskutku zajímavé. Na ČZU jsem si obtížně zvykala na to, že na ženy se téměř všichni dívali trochu spatra (á la „máš být u plotny“), možná to tak bylo i v kontextu tehdejší doby. Měla jsem trochu strach, že teď to i kvůli svému věku a dětem dostanu od starších profesorů sežrat o to víc, ale to se vůbec nedělo. Všichni jsou ke mně velice korektní. Občas se leknou, když vidí, že jsem inženýrka, protože se bojí, že bych mohla mít přírodní vědy v malíku, ale já je uklidním, že jsem vystudovala ekonomii na zemědělce a začínám od „mínus deseti“. Asi mi trochu fandí po takové té lidské stránce, ale zároveň mám pocit, že přístup k mým medicínským znalostem je zcela rovný s ostatními a nikdo nemá potřebu mi ani pomáhat, ani nějak zkoušku znepříjemňovat. Navíc se píše hodně testů, které se nedají nějak zmanipulovat a kde všichni stojíme na stejné startovní čáře. Písemné zkoušení a testy mi ovšem příliš nesedí, ale zatím jsem je naštěstí vždy úspěšně přetrpěla. Musím dodat, že neustále zůstávám v úžasu, jak skvěle jsou vedené přednášky, jak profesionální jsou naši vyučující a examinátoři, jak je studijní program vyladěný do všech detailů. To je něco, za co by se nemusela stydět ani žádná high-tech korporace. Třeba úplně vždy, což nedokážu vůbec pochopit, jakým kouzlem se to děje, vědí vyučující na přednáškách i seminářích, který kus látky jsme již probrali v minulých předmětech a hodinách, o který kus nás mají posunout v danou chvíli a co už zas bude tématem jiného, později vykládaného předmětu. Někdy si postesknu, že je toho moc, ale není to stížnost v pravém slova smyslu, spíše konstatování. Protože mě to prostě hrozně moc baví, a kdyby toho bylo méně, měla bych pocit, že mě někdo šidí.
