Studentka 5. ročníku Všeobecného lékařství Karolína Šancová strávila letní stáž v Santiagu, hlavním městě Chile. Píše esej a posílá fotografie.
Fotografie na této stránce: archiv K. Š.
Po čtyřech letech na medicíně jsem se (konečně!) rozhodla vyrazit na prázdninovou stáž. Upřímně jsem zpočátku vůbec neměla představu, kam a kdy vyrazit. Byla jsem si jistá jedině tím, že jet chci. Když mi byla přiřazena stáž v Chile, měla jsem smíšené pocity, protože jsem si nebyla jistá, jestli je Chile tou správnou zemí. Připadala mi hrozně daleko, je na jižní polokouli, takže tam v srpnu mají zimu, a moje španělština taky není žádná sláva. Nakonec jsem se ale rozhodla, že pojedu, a udělala jsem dobře. Leccos mě překvapilo, leccos vůbec.
Stáž a ubytování v rodině jsem měla v Santiagu, hlavním městě Chile. Santiago je oproti Praze velké město s ještě větším množstvím lidí, přibližně šesti miliony, a téměř každý má auto. Navíc je téměř ze všech stran obklopeno vysokými horami. Když si tohle všechno dáme dohromady, je smogová situace v Santiagu snad ještě horší než v Ostravě. Santiago je krásné město s ulicemi, které jsou na sebe kolmé, takže se v něm dá docela dobře orientovat.
Kromě toho, kvůli Andám a pod nimi ležícím tektonickým deskám, jsou v Chile poměrně častá zemětřesení. Průměrně jedno za měsíc, takže já jsem zažila za ten měsíc rovnou dvě. Samozřejmě místní ani jedno zemětřesení prakticky nezaznamenali, zatímco my, přijíždějící studenti, jsme z toho měli oči až navrch hlavy. Historických staveb v Santiagu kvůli zemětřesením moc nenajdeme. Nachází se v něm ale nejvyšší budova Jižní Ameriky Torre Costanera, která měří tři sta metrů a má 64 pater. Je to druhá nejvyšší stavba jižní polokoule. A údajně při žádném zemětřesení nemůže spadnout.
Většinu času stáže jsem trávila ve fakultní nemocnici Hospital Clínico de Universidad de Chile na oddělení genetiky. Tam jsem byla oficiálně zapsána, ale navštěvovala jsem i jiná oddělení nemocnice. Mnoho lidí si řekne, že genetika není zrovna dobrá volba na letní stáž, ale když si vyberete genetiku v zemi, kde nejsou povoleny potraty, a tou Chile je, vidíte za měsíc tolik pacientů s nějakou genetickou poruchou, kolik v Čechách ani za několik let. Kromě toho jsem byla na pediatrii, interně, gynekologii a dalších. V nemocnici jsem denně strávila pět až šest hodin a starala se o dva až tři pacienty.
Malá vsuvka. Právě teď v srpnu a v září probíhá v Chile politická debata ohledně povolení potratů ve třech případech: znásilnění nebo incest, zdravotní riziko pro matku nebo s životem neslučitelná malformace plodu. Downův syndrom, který má v Chile incidenci 1:400 živě narozených dětí, mezi tato kritéria nepatří. Faktem je, že když jdete v Santiagu po ulici nebo jedete metrem, potkáte vždy alespoň jednoho člověka s Downovým syndromem. A na genetické konzultace chodí každý den jeden nebo dva noví pacienti s Downovým syndromem.
Kromě toho jsem měla možnost jít do soukromého zdravotnického zařízení na dětskou ambulanci. Tam jsem se dokonce setkala s pacienty a jejich rodiči, kteří mluvili anglicky, což bylo pro mě velké plus, protože jsem konečně mohla s klidem říct, že jsem rozuměla úplně všemu. Chilská španělština a rychlost, se kterou na mě všichni mluvili, mi dělaly trochu problém, především ze začátku.
První tři dny jsem spíše pozorovala a snažila se pochopit, co vše je potřeba s každým pacientem probrat, jak ho vyšetřovat a čeho si především všímat. Poté jsem se už mohla více zapojovat a ke konci stáže jsem už měla „vlastní“ pacienty, které jsem mohla vyšetřovat bez dozoru, jen jsem chodila za staršími lékaři referovat.
Zkušenost to byla úžasná, jednak ze strany nových znalostí, ale i proto, že člověk pozná zdravotnictví někde jinde, a může si udělat obrázek, jak dobře či špatně na tom jsme my. V Chile je úroveň zdravotnictví prakticky stejná jako u nás, s dostupností je to trošku složitější. Zámožnější lidé mají o poznání kvalitnější péči, na plánované zákroky nemusí dlouho čekat, nemocnice jsou hezčí a lékaři aktivnější. Ti ostatní, což je bohužel přibližně 80 procent obyvatel, mají nárok na péči základní, která je sice dostačující, ale vybavení nemocnic a péče ze strany lékařů je o poznání slabší. I přístup ke studentům lékařských fakult je ze strany lékařů i pacientů v soukromých nemocnicích znatelně příjemnější a studenti mají možnost si více věcí vyzkoušet. Když si tu školu jednoduše zaplatíte, každý si vás pak víc váží. (Řekla bych, že u nás je tomu právě naopak.)
Navíc jsem bydlela v úžasné, milé a přátelské rodině, která mě nenechala hladovět, zajímala se o mě, ale zároveň mě v ničem neomezovala. Taky jsem měla štěstí na ostatní studenty z jiných zemí, díky kterým jsem se nikdy nenudila v době volna, protože jsme spolu vždy něco podnikali. Co se týká IFMSA Social programu, nebyl špatný, ale nepříliš dobře organizačně zvládnutý. Informace jsme se dozvídali vždy na poslední chvíli, anebo vůbec. To už ale asi patří k tamní nátuře.
Samozřejmě jsem zažila i nepříjemné situace. Třeba hromadná doprava, kdy musíte nechat odjet několik souprav metra plných lidí, než se vám podaří se do nějaké vejít. Pak obchody, kde nejdřív musíte zaplatit, a až pak si vybíráte zboží podle účtenky, takže je trochu nepříjemné zjistit, že něco, co jste zaplatili, v obchodě nemají atp.
Celkově svoji stáž hodnotím určitě pozitivně. Chile je krásná země se spoustou zajímavých míst. Dálková doprava je příjemná a cestování po Chile je v porovnání s cestováním po České republice o něco levnější. Navíc díky horám si můžete jít i zalyžovat, což se vám běžně v srpnu nepodaří.
