Anna Olšerová, studentka 4. ročníku všeobecného lékařství, strávila letní klinickou stáž v britském Nottinghamu. Posílá esej a fotografie.
Letošní srpen jsem měla možnost strávit ve Velké Británii, přesněji řečeno ve městě Nottingham. Splnilo se mi přání a praxi jsem absolvovala na oddělení novorozenecké jednotky intenzivní péče nemocnice Queen's Medical Centre.
Moje celkové dojmy jako studenta přijíždějícího na měsíc jsou skvělé. Ihned po nástupu na praxi mi paní primářka sdělila, že počítají s tím, že se budu každý den starat o dva až tři novorozence. Ze začátku s dohledem lékaře, od druhého týdne sama (poté zkontrolována lékařem během vizity, samozřejmě). Nejprve jsem tím byla poněkud zděšena, nicméně jsem to vzala jako výzvu, což se mi vyplatilo, a naučila jsem se díky tomu spoustu nových dovedností.
Na studenty jsou tam zvyklí a také je velice rádi zapojují. Nejen co se týče práce s předčasně narozenými dětmi nebo s novorozenci s nejrůznějšími vrozenými vadami, ale i v rámci výzkumu. Každému studentovi dají možnost zapojit se do vědeckých prací tamních lékařů či mu dají menší projekty na zpracování, které musí na konci své praxe prezentovat.
Co jsem se rozhodně naučila, je nebát se. Ve Velké Británii je zvykem, že studenti běžně vyšetřují i pacienty v kritickém stavu, a je jim dána v tomto ohledu veliká důvěra. Sama jsem měla možnost být u velmi závažných případů.
Kolektiv byl přátelský a nápomocný ve všech ohledech, stačilo se vždy jen zeptat. Měla jsem to štěstí, že jsem byla součástí týmu, ve kterém bylo několik nových mladých lékařů, takže se dá říci, že jsem se učila, jak oddělení funguje, spolu s nimi. Nastoupili totiž na začátku srpna, v den, kterému se v Británii přezdívá „Black Wednesday”, Černá středa. Je to den, kdy tisíce čerstvě dostudovaných lékařů začnou pracovat, v důsledku čehož se zvyšuje počet chyb, některé mohou bohužel končit fatálně. Nutno dodat, že změnu na oddělení, kde jsem byla já, nebylo naštěstí vůbec znát, určitě ne v mortalitě a počtu komplikací u pacientů.
Celá práce na intenzivní péči byla náročná. Nejen, že musíte počítat každý nanogram každého léku každý den, ale i práce s rodinou pacientů byla mnohdy emocionálně vyčerpávající. Nikdy jste nevěděli, jaký bude další den. Jeden den máte radost z úspěchů terapie, druhý den se však může stav pacienta rychle změnit. Co jsem velice oceňovala, byla komunikace s rodinou. V rámci sociální a psychologické podpory byly na oddělení každý den sestry se speciálním tréninkem, ochotné komunikovat s rodiči či dalšími rodinnými příslušníky nejen o jejich psychickém stavu, ale i o možnosti finanční podpory a jiných možnostech pomoci pro jejich dítě či je samotné. Často se stávalo, že rodina pocházela z jiné země a bylo nutné shánět překladatele, neboť seznámit se se stavem dítěte bylo rozhodující pro další léčebný postup. Sama jsem se dostala do situace, kdy jsem česky vysvětlovala terapii a další kroky v léčbě dítěte matce z Polska, protože všichni tlumočníci byli zaneprázdněni a čeština je k polštině přeci jen blíže než angličtina.
Přes veškeré nadšení jsem si nemohla nevšimnout několika stinných stránek britského systému. Studenti jsou vystaveni velkému stresu v posledním a předposledním ročníku, kdy každý musí složit zkoušky, na jejichž základě jsou poté rozmístěni po celé Británii a je jim přidělena pozice (dle vlastního výběru několika měst a pozic, ale vše záleží na umístění v žebříčku, takže se bohužel vůbec nemusí dostat tam, kam chtějí). Tím to ovšem nekončí a v průběhu svého dalšího profesního života musí neustále skládat nejrůznější zkoušky, čeká je neustálé vyplňování testů, formulářů a celkově vzato život v byrokracii. Nicméně to bylo asi jediné, na co si studentky, u kterých jsem měsíc bydlela, stěžovaly, a také jediné, co bych mohla i já sama pokládat za negativum.
Celý měsíc se nesl v duchu přátelskosti, vstřícnosti a otevřenosti. Nepokládám se za uzavřeného člověka, přesto mi chvíli trvalo, než jsem si na tamní otevřenost, jakou by Čech pokládal za zvláštní a přehnanou, zvykla. Ale když si zvyknete, den vám hned přijde příjemnější a milejší. Nottingham je multikulturní město a opravdu se nehledí na to, odkud kdo pochází nebo v co věří, či nevěří. Díky tomu jsem měla možnost se setkat s lidmi z různých koutů světa, spřátelit se s nimi a poznat jejich názory a pohledy na věc. Proto si myslím, že tato měsíční stáž je pro mě velikým přínosem nejen z hlediska medicínského vzdělání a zkušeností, ale i mezilidských vztahů.
