Rozhovor s Igorem Malijevským

Štítky

Rozhovor s Igorem Malijevským: básníkem, fotografem, hudebníkem, ale také teoretickým fyzikem

Jsi něčím z výše jmenovaného nejvíce a něčím nejméně?
Fyzikem jsem dnes už jen teoretickým, i když jsem fyziku původně vystudoval a nelituji toho. Hudebníkem jsem asi nejméně, absolvoval jsem sice jakousi hudební školu pro děti se zbytky hudebního sluchu, ale paní učitelka na kytaru ze mne byla právem dost nešťastná. Neměl jsem talent ani vůli cvičit. Ale radost z hudby mi zůstala a občas polorecituji, polozpívám svoje texty za doprovodu Katky Šarközi, Lumíra von Bejdy a Lukáše Kuty – skvělých hudebníků a kamarádů – a v tu chvíli zažívám něco, co asi zažívají jazzmani, radost z nového nástroje vzájemné komunikace i z toho, že mě vzali do party a jsou schopni reagovat i na moje slova nebo hlas. Básníkem jsem pár minut v měsíci, kdy mě něco napadne, fotografem ještě kratší dobu, jen pár zlomků sekundy za rok, kdy se rozevřou nebesa a člověk něco podstatného uvidí. Ve zbylém čase ty krátké záblesky zpracovávám.
 
Kde nacházíš více inspirace – v Praze, kde ses narodil a žil, nebo na venkově v Čelechovicích?
Kdekoli. Kdysi jsem si zapsal do deníku: o inspiraci se není třeba bát, strach máme mít o duši. Existuje určité křehké vnitřní naladění, které umožňuje vidět v symbolech, v přesazích, na nějaké spirituální vlně. To vidění je univerzální, ale háklivé. Je tu riziko, že o něj člověk přijde, za něco ho vymění a nebo, v nejhorším případě, o to přijde a sám si toho ani nevšimne. To vnitřní naladění není úplně abstraktní věc, lze to kultivovat, pečovat o to, snažit se vytvářet kolem sebe prostředí, které tomu prospívá. Vnitřní pravdivost, dostatek volného času, neudělat nějakou fatální životní chybu, která by člověka oslepila.
 
Je teoretická fyzika poetická? Nebo může být v poesii něco fyzikálního?
Poměrně pěkně umí oba světy propojovat ve svých básnických textech třeba Vít Janota. Takže určitě ano. Pro mne bylo studium přírodní vědy hlavně prostředkem, jak se mnohokrát ubezpečit o existenci pravdy, která nás přesahuje. O tom, že ne všechno lze okecat. Myslím, že z toho vychází určitá pokora k realitě, v textech ani fotografiích si příliš nevymýšlím, neinscenuji. Humanisti to mají často jinak.
 
Jak vznikla tvá spolupráce s Jaroslavem Rudišem a odkud přišel nápad na pravidelný pořad EKG v Divadle Archa?
Na začátku byl v podstatě hec, podpořený několika pivy v hospodě Alt Berlin, takové berlínské „Viktorce“, kterou budou letos nejspíš definitivně zavírat. S Járou jsme se tam sešli v době, kdy on pracoval na Nebi pod Berlínem a já v Berlíně fotografoval. A pak, o několik let později, přišla série dalších náhod a konečně šťastné setkání s Ondřejem Hrabem a dalšími lidmi z divadla Archa, bez kterých by EKG nikdy nevzniklo a nebylo tím, čím je.
 
Vystavuješ fotografie po celém světě – v USA, Holandsku, Číně, Koreji (Jižní, naštěstí): oslovují tě kurátoři sami?
Snažím se jít nějakou střední cestou, nikam se necpu, ale občas jedu s novými fotografiemi na festival, občas pošlu nějaké emaily, mám v prostředí umělecké fotografie přátele, fotografy i některé kurátory. Za tu dobu se to nabalí, a pak to vytváří jakýsi přirozený příběh, výstavy na sebe navazují, jedno setkání vede k dalšímu. Je to velmi podobné jako v mezilidských vztazích.
 
Co chystáš v nejbližší době?
Právě otevíráme s kolegou Romanem Burdou společnou výstavu fotografií na Staroměstské radnici. Mám z toho radost, protože velkorysá nabídka na společnou výstavu přišla od Romana ve chvíli, kdy jsem na jakoukoli výstavní činnost v Česku rezignoval. Výstava potrvá do konce dubna a srdečně na ni zvu. Těsně před vydáním je také moje nová básnická sbírka „Druhý den po konci světa“, ke které udělal velmi pěkné ilustrace Jaroslav Valečka.
 
Čím si vydělává básník na placení složenek?
Měl jsem takovou pěknou dobře placenou brigádu ve složenkárně, instituci specializující se na výrobu složenek. Vznikl tak ale až příliš dokonalý ekonomický kruh, z něhož se pokouším vystoupit. Cílem je pochopitelně žít z „uměleckých peněz“, ne z rozmazlenosti, ale protože energie člověk nemá neomezeně a měl by ji cpát do něčeho, čemu věří a v čem je snad méně zástupný než v některých dobře placených zaměstnáních. Ale je to pořád ještě indiánský běh.
 
Více o Igoru Malijevském na www.malijevsky.com.

Vytvořeno: 3. 4. 2013 / Upraveno: 13. 6. 2022 / prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D.