Při příležitosti letošního 20. výročí událostí 17. listopadu 1989 se v děkanově pracovně sešlo několik „pamětníků“ tehdejších událostí – doc. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D., prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D., MUDr. Lukáš Polert a doc. MUDr. Martin Bojar, CSc. Původně plánovaný stručný strukturovaný rozhovor se zvrhl v mnohem zajímavější neřízenou diskusi o událostech nejen před 20 lety. Na následujících řádcích máte možnost přečíst si nejzajímavější části více než hodinové diskuse a prohlédnout si některé dobové materiály, které diskutující ochotně přinesli s sebou.
Jak to vypadalo sedmnáctého na Národní...
OH: ...my když už jsme přijeli na ten Karlák, tak už tam bylo plno těch antonů a policajtů.
MB: Co pro mě bylo trochu překvapující, že to tam nejprve šéfovali ti konformní předáci, prorežimní, ale na tom Albertově se to velice rychle rozjíždělo úplně jiným směrem. A pak cestou na Vyšehrad tam už bylo plno lidí, které jsem znal z ASu, z osmašedesátého.
LP: Já si spíš pamatuju na ten začátek. Já jsem se těch demonstrací účastnil už léta předtím, ale co bylo zajímavé, že už v ten pátek nebo dokonce ve čtvrtek tady viselo na těch nástěnkách, že ta demonstrace bude. Sice to nebylo explicitně jasné, že je to demonstrace proti režimu, bylo to trochu schované za tím Opletalem, ale stejně to bylo překvapující. Já jsem si říkal, že to bude hustý, protože těch lidí se tam chystalo spousty. My jsme s jedním kamarádem vymýšleli, co na transparent dáme za heslo. Nakonec jsme měli Nechceme násilí, protože jsme věděli, že stejně násilí bude (smích). No a s tím transparentem jsme šli na tom Albertově dolů a tam, protože už jsem z těch demonstrací byl zvyklej, tak jsem se snažil ten dav otočit přímo na tu Národní, nechtěl jsem se zdržovat tím Vyšehradem, protože to byla docela dálka. Potom na Hlasu Ameriky nebo na Svobodné Evropě říkali, že to byli nějací provokatéři, kteří chtěli jít jinou cestou.
JT: Jasně, tam už se to lámalo na tom rohu, kdo chce jít doprava a kdo doleva... (smích)
LP: No tak my jsme chtěli jít rovnou doprava na tu Národní (smích).
MB: Já si velmi živě pamatuji ten Albertov, pátek odpoledne. Bylo tam, to bylo pro mě poměrně dost překvapující, docela dost lidí čtyřicátníků, padesátníků.
Druhý den jsem se pak byl podívat, jak to na Národní vypadá. Tam bylo úplně pusto, vůbec nic zvláštního a pak najednou odpoledne se začaly dít věci...
JT: To už totiž začaly i ty divadla. Já jsem shodou okolností měl jít v sobotu do Vinohradského divadla, měl jsem lístky. Když jsme tam přišli, tak jsme se jen dozvěděli, že stávkujou a nehrajou.
Jak to vlastně bylo tady na fakultě...
MB: Jak velké bylo vlastně procento studentů, kteří do toho aktivně šli, a kolik se bálo?
LP: Ono to hrozně rychle rostlo, ve čtvrtek, jak se ten termín blížil, tak studenti, kteří byli proti režimu, tak se na to připravovali víc a postupně to mezi sebou začali šířit a ve čtvrtek a hlavně pak v ten pátek už o tom mluvil každej. To bylo spontánní.
OH: Z pozice tehdejšího šesťáka tohle zas tak úplně potvrdit nemůžu, protože přece jenom to nadšení k čemukoliv v šestém ročníku trochu opadá (smích), ale řekl bych, že tak čtvrtina lidí, možná půlka.
LP: Já vím, že už nějak přes víkend jsme se tak různě obvolávali, že teda začala stávka umělců a vzhledem k tomu, že na té demonstraci byla většina těch studentů, tak bylo vlastně jasné, že něco začne. V sobotu nebo v neděli, kdy se rozhodovalo, jak to s tou stávkou tedy uděláme, bylo komické, že už to bylo tak rozjeté, že většina z nás stávkovat chtěla, ale jak jsme přišli na tu Kajetánku, tak do toho ještě pořád byl namontovaný SSM, kteří se pořád snažili v tom hrát nějakou roli, ale to už jim ujížděl úplně vlak.
JT: Trochu ti musím odporovat, já když jsem se teď probíral těma papírama, tak na spoustě z nich, které třeba pocházejí ještě z těch dalších týdnů poté, se ještě pořád mluví o tom, jak se má, když se jede na ten výjezd, kontaktovat místní organizace SSM, že se s nimi má ještě komunikovat.
MB: Musím říct, že znám část těch vůdců, třeba na DAMU, FAMU, částečně na FF, tam vedli ten odpor v podstatě vůdcové SSM. Oni pod hlavičkou SSM organizovali spoustu aktivit, které třeba byly hodně liberálně pravicové...
OH: Já jsem vlastně byl v té nemocnici na chvíli odstřižený. Spousta lidí tam za mnou tenkrát přišlo, na to, že mi vlastně nic nebylo, až na to, že jsem měl jinak veliké zornice a zašitou hlavu. A tady za mnou přišel Honza (JT) a já jsem tenkrát říkal: „To je přece obrovský průser, já budu muset někam utéct, oni mě nenechají dostudovat školu.“ A Honza říkal: „Co blázníš, teď už to opravdu praskne.“
JT: ...pak se vrátil, tuším že v úterý, do plné posluchárny jako hrdina s obvázanou hlavou...
Co všem těm událostem předcházelo...
MB: ...bylo velmi zajímavé, že v tom roce, který předcházel, nevím, jestli pamatujete profesora Pátého, on byl tenkrát náměstkem ministra školství a založil kruh nezávislé inteligence, který začal pracovat v květnu, červnu 1989. Byla to v podstatě taková iniciativa, která se pokoušela aktivizovat inteligenci z šedé zóny a bylo nepochybné, že se něco chystá. Tam nebyli přímo lidé z disentu, ale lidé, kteří měli k disentu blízko. Ten 17. listopad oni podceňovali, mysleli si, že všechno praskne až 10. prosince při Dni lidských práv. Hodně lidí mělo za to, že to bude 17. listopadu konformní, Svazem mládeže ukočírovaná manifestace studentů, kteří se rozejdou, a tím to zvadne. Takže dodneška mi není vlastně jasné, jak se to vlastně celé takhle rozjelo...
JT: Já jsem se chtěl ještě na něco zeptat. Jak je to vůbec možné, že jsme tenkrát nevěděli o berlínské zdi? Jak to, že jsme nevěděli, že v Německu už to 10. listopadu prasklo?
OH: Já jsem se o tom teď nedávno hádal s jednou Němkou. Ona říkala: „Prosím vás na co si to hrajete, jakou revoluci? Vždyť přece, když už padla berlínská zeď, tak už to snad šlo samo, ne?“ A jako do určité míry ano, ale v té době to tak prostě pro ty lidi nevypadalo...
MB: Je zajímavé, že Jiřina Šiklová, kterou jsem tenkrát znal, a další lidi, oni tenkrát vůbec nepřipouštěli, že by Maďarsko a dezintegrace Německa mohla vést k takovému dominovému efektu. Protože tady se zdálo, že my jsme strašně podělaní.
 |
Zápis stb o OH Výzva pražských divadelníků Prohlášení studentů FDL Založení OF v Motole OH – lékařská zpráva |
 |
A jak to vidí dnes...
LP: Jako život? Super. Mně vadilo, že nemůžu číst, co chci, poslouchat, co chci, a tahle nesvoboda mně strašně vadila. A to je pro mě strašně důležitý. A ještě si myslím, že ta svoboda není taková, jak by mohla být. Ale už ten prostor je tak obrovský, že si můžu dělat, co chci. A to je hrozně příjemné.
OH: Já s tím taky souhlasím.
MB: To nadšení bylo tenkrát hrozně velké, teď je zase naopak spíš skepse.
OH: No jo, to je tím, že někteří ti lidi vlastně nemají srovnání. Říkají, že se nám teď vlastně třeba žije hůř.
JT: Tak to já souhlasím s tím, co říkal Lukáš. Co jsme chtěli, když jsme v říjnu 89 skandovali Svobodné volby? Tak svobodné volby máme, jakkoliv si s nimi naložíme blbě.
Ale především to co říkal Lukáš, že může člověk číst, co chce, dělat, co chce, to má největší hodnotu...
Dvě veselé historky na závěr
OH: ...doktor Motejl, který mě už tenkrát jednou pomáhal tahat z nějakého předchozího průšvihu, mi tenkrát po 17. listopadu říkal: „Pojď, zejtra tě vezmu do parlamentu, ať tam viděj někoho s dírou v hlavě.“ Takže tam jsem přišel na nějaký výbor a tam jsem jim to všechno popsal, jaké to bylo, všichni kývali hlavama a pak jsem vylezl ven z té místnosti a tam bylo obrovské množství novinářů a ten první ke mně přiskočil s mikrofonem a říkal: „Můžete mi říct, jak se jmenujete?“ „Já jsem Ondřej Hrušák.“ „Aha, tak to nic.“ On totiž hned po mně tam šel k tomu samému výboru velitel té zásahové jednotky. Ten je zajímal, takový nějaký pěšák jako já, ten je nezajímal ani trochu...
JT: Já mám taky ještě na závěr takovou veselou historku, tady s panem docentem Bojarem, když jsme jeli k tehdejšímu ministru zdravotnictví Prokopcovi. Já jsem byl k panu docentovi přidělen jako zástupce stávkového výboru. My jsme jeli tenkrát vašim autem, to byla taková stará škodovka a vyjeli jsme z dolní vrátnice a došel vám benzín, takže jste zastavil a my jsme měli být asi za 15 minut dole na tom palačáku. Vy jste vystoupil, vytáhl jste kanystr, vstoupil jste do jízdní dráhy protijedoucímu autu, on zastavil, vy jste řekl: „Jsem z Občanského fóra z Motola,“ on se otočil, dovezl vás k pumpě a ještě vás přivezl zpátky...
A ještě dovětek o bývalých komunistech pro vytrvalé čtenáře...
LP: Já myslím, že tam spousta lidí byla z různých důvodů. Třeba z kariérních důvodů, někdo třeba strach, někdo chtěl třeba něco dělat a třeba to bez toho nešlo. Já nevím, já jsem v té době nežil a neházím je všechny do jednoho pytle. Zároveň já vím, že bych nikdy v životě za žádnou cenu do strany nevstoupil. Na druhou stranu, od roku 89 můžou být daleko horší povahy lidí, kteří už ale nemají tu minulost.
MB: Já se nikdy nevyrovnám s tím, že lidi, kteří byli ve straně, ač tam nemuseli být – nikdo tam nemusel být – tak ti lidi teď naprosto bezuzdně dělají kariéru a náhle se od lidí, kterých jsem si vážil, kteří byli tím režimem svým způsobem velmi utiskováni, dovídám, že se vlastně nic nestalo, a příliš křesťansky nastavují tvář i tehdy, kdy by ji vlastně nastavovat nemuseli, a říkají: vše odpuštěno, všichni jsme byli stejný potvory, všichni jsme byli v šedé zóně...
Já vám řeknu, co já bych s tím dělal, všichni, kteří byli po 68 ve straně, ať klidně pracují, ale nemůžou mít přístup do funkcí.
OH: Já si myslím, že ta hranice nebyla úplně ostrá....
JT: ...já si myslím, že ta hranice byla neobyčejně ostrá, vždyť vstup-nevstup, to byla ostrá hranice. Neostrá hranice třeba byla, že si se bál dělat nějaký disent, ale za to, že nevstoupíš, za to tě nikdo nemohl potrestat. Nás si tehdy pár vybraných studentů předvolali místní motolští komunisti s tím, že máme vstoupit do strany a že když to odmítneme, tak můžeme mít problémy třeba dostat místa v Praze apod. A samozřejmě už v té době si to spousta lidí zvolilo...
OH: ...nejlepší byl ten jeden, který do strany vstoupil asi týden před 17. listopadem (smích)...
MB: Ta hranice podle mě byla velmi jasně daná, buď ten člověk kolaboroval, anebo ne.
OH: Kolaboroval, to se nedá tak říct, třeba když šel člověk k volbám, kolaboroval, nebo ne?
JT: To má Ondřej pravdu, že pro každého ta hranice byla asi někde jinde, pro někoho bylo zcela nemyslitelné, že by spolupracoval jakkoliv, pro jiného zase stačil sebemenší nátlak, jak jsem o tom mluvil, a do strany vstoupil.
OH: Já si vzpomínám třeba na jednoho kamaráda, který byl komunista, myslím, že na ČVUT, a oni docela aktivně se stavěli za ty lidi, kteří figurovali v událostech ledna 89 a u kterých se chtělo, aby byli vyhozeni ze školy. A oni se za ně aktivně postavili. Já mám pocit, že i člověk na té určité pozici si mohl ještě zvolit, jestli bude víc kopat za ten režim, nebo jestli bude spíš proti němu.
MB: Pro mě je spíše překvapením, že hodně lidem to vlastně vůbec nevadí, že jsou tam dnes tito lidé.
OH: Já myslím, že to paušální odsouzení lidí, kteří byli ve straně, že toho vlastně nikdo z nás není schopen. Nemyslím si, že to je nějaký skvělý morální čin vstoupit do komunistické strany za komunistického režimu a souhlasím s tím, že by členství v komunistické straně mohl být nějaký malus pro postup zejména ve veřejných funkcích. Ale jinak morální odsouzení všech lidí, kteří byli ve straně, to nesdílím.
MB: Já nevolám po morálním odsouzení, jen mi to přijde absurdní, co se u nás děje.
OH: Já si myslím, že vstoupení do strany, to je formální krok. Podlost, to je třeba prásknout kamaráda. Určitě to byla nějaká čára, ale je to formální záležitost.
MB: V tom se dostáváme do sporu, protože podpis vstupu do strany není vůbec formální čin.
JT: Je pravda, že společnost fungovala na tom principu masy. Kdyby ti lidé do strany nevstupovali, tak by pak nemohli tvrdit, že strana má 1 700 000 členů a je to nejdůležitější síla ve státě...
Zaznamenala, uspořádala a ke zveřejnění na webových stránkách předala Jana Djakow, 18. 11. 2009.
