Igor Malijevský bude uvádět motolský speciál EKG s hosty Emilem Haklem a Markem Šindelkou, zahraje komorní kapela Tomáš Pastrňák & HerrDZ. Přečtěte si rozhovor o založení a zákulisí EKG a další texty na webu Vědecké konference.
S Igorem Malijevským o historii a současnosti EKG
Igor Malijevský je básník, prozaik, fotograf a kuchař. Vystudoval teoretickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, souběžně studoval šest semestrů filosofie na Filosofické fakultě UK. Poté vystřídal řadu zaměstnání. K jeho nejnovějším počinům patří sbírka autentických povídek Měsíc nad řekou Tejo (Argo 2014), básnická sbírka Druhý den po konci světa (PaperJam 2013) nebo Hladová kuchařka (Novela bohemica 2013). Své převážně černobílé fotografie vystavuje po celém světě a tvoří součást sbírek významných světových muzeí (Museum of Fine Arts, Houston; Museum of Photographic arts, Odense aj.).
Jaroslav Rudiš je spisovatel a hudebník. K jeho známým novelám patří prvotina Nebe pod Berlínem (Labyrint 2002), trilogie komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, 2003–2005), které se dočkaly filmové podoby v roce 2011; román Potichu (2007) spojuje příběhy pětice lidí žijících v hluku a samotě v současné Praze; Konec punku v Helsinkách (Labyrint 2010) je příběhem o poslední punkové generaci v Československu a NDR. Nejnověji vydal novelu Národní třída (Labyrint 2013), za niž dostal cenu Magnesia Litera. Hraje ve skupině Kafka Band.
Jak dlouho už to spolu táhnete a jak jste se dali dohromady?
Známe se od vidění z devadesátých let, Jára tehdy pracoval jako novinář v literární příloze Salon a já tam občas nosil texty. Definitivně jsme se skamarádili v hospodě Alt Berlin. Každý jsme si do hospody přinesli několik historek a přání dělat literární kabaret. Járu tehdy inspirovala berlínská literární scéna, já měl zase nějaké zkušenosti z pražských podniků, dělali jsme třeba s básníkem Vítem Janotou a prozaikem Karlem Kunou takové jednorázové dosti hojně navštěvované merendy v hospodě Na Slamníku.
Kdo byl při vzniku pořadu ten asertivnější a důležitější?
Samozřejmě že nikdo, takhle by to nemohlo fungovat. Jsme především kamarádi a přípravou společných představení se bavíme. Samozřejmě nějaké ty „partnerské role“ jsme si za ty roky spolupráce také vypěstovali, Jára se třeba v divadle stará o catering. Dělá to tak dobře a s láskou, že si mu do toho netroufám zasahovat. Taky má dobré nervy. Dodnes si vzpomínám, s jakým klidem vzal v Plzni fakt, že se mu na začátku představení ztratily všechny texty. To představení začalo hrozně pozdě, protože zvukaři chyběl nějaký kabel, takže lidi už byli lehce nervózní a my už to nemohli zdržet ani o minutu. No a do toho texty pryč. Tak se prostě rozhodl, že tu povídku lidem převypráví. A když začal, nějaká dáma si poposedla a z její hloubky vypadla povídka. Já jsem zase spíš od té špinavé práce, občas zabiji nějakého technika nebo uškrtím obsluhu na baru. Je to někdy nutné, a navíc mě to baví.
Kdo a jak připadl na název EKG?
To vymyslel Jára.
Jakého úspěchu kabaretu si nejvíc ceníte?
Nejvíc si cením těch dvou dam, které si nechaly na scéně během představení O Lásce a Vodce nalévat jednu za druhou. Jednak to zvládly a jednak byly roztomilé. Fakt, že to tehdy přežily, považuji nejen za jejich, ale i náš největší úspěch. Nedlouho předtím nám po představení o zvířátkách zkolaboval v šatně papoušek a už jsme ho neresuscitovali, takže jsme byli připraveni na všechno. Nakonec to ale dobře dopadlo a Martina Jirouse si ony dámy získaly natolik, že pro ně tehdy složil báseň:
Terezka a Miládka
jako boží hovádka.
Chtěli jste s tím někdy seknout? Dohromady, nebo každý zvlášť?
Ano, chtěli. Dohromady i zvlášť. Vždy v červnu máme takovou interní poradu, na které zjišťujeme, jestli v říjnu budeme pokračovat. Takže jistá je vždy jen jedna sezóna. Ne kvůli nějakým vzájemným sporům. Jenom nechceme propást chvíli, kdy se dá ještě odejít bez ostudy.
Bojíte se, že vám dojdou autoři?
Tady žije spousta nadaných lidí. To, že jsou zdejší nadaní lidé obvykle silně nedoceněni, je paradoxně výhoda našeho divadla. Kdyby tu nadaní lidé měli možnost udělat kariéru, jakou by si zasloužili, asi by četli a hráli jinde než u nás na malém sále divadla Archa.
Nač se letos můžeme v Motole těšit?
Jako obvykle úplně na cokoli.
A na závěr poprosím nějakou historku z natáčení.
Po úspěšném večírku O Lásce a Vodce jsme se rozhodli udělat večer O Lásce a Pivu. Dostali jsme od sponzora sud a řekli jsme si, že opijeme diváky, a oni nás budou milovat. Těsně před začátkem představení přišel příkaz podávat pivo pouze na scéně, protože tehdejší barman měl obavy o zisk. Nezbylo nám tedy nic jiného, než abychom ten sud vypili sami. Myslím, že od přestávky dál už diváci linku večera příliš nechápali, ale večer to byl krásný a na rozdíl od diváků se na něj dodnes občas snažíme rozvzpomenout. Teď se mi zrovna vybavila ta chvíle, jak kdesi v parku u Hlavního nádraží zakopávám barmanovo tělo, zatímco Jára pro nás na lavičce pečlivě krájí plátky tlačenky, zdobí je cibulkou a v našich sklenicích se do noční Prahy třpytí poslední dva litry sponzorského piva.
