Prof. MUDr. Jan Zuna, Ph.D., se narodil v Praze. Absolvoval 2. lékařskou fakultu UK (1995) a doktorské studium v biomedicíně (1999). Pracuje na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol. Je zakládajícím členem pracovní skupiny CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague), přednáší u nás i v zahraničí a velmi úspěšně publikuje v řadě zahraničních časopisů. Je mimo jiné laureátem Jesseniovy ceny – ocenění pro lékaře s největším přínosem pro pokrok v medicíně v anketě Lékař roku 2009 a Ceny Neuron pro mladé vědce za rok 2011.
Co vám z dob studií nejvíce utkvělo v paměti? Na co nejvíce vzpomínáte?
Spousta chvil během těch šesti let byla něčím výjimečná. Na co ale nezapomenu nikdy, to byly události z listopadu 89, které přišly hned dva měsíce po mém nástupu na fakultu. Tehdy jsem na Národní třídě, kde jsme se zničehonic ocitli přímo proti zásahové jednotce, poprvé poznal opravdový strach. Potom, když jsme jezdili vysvětlovat lidem mimo Prahu, co se tu vlastně děje, a pak na zaplněné Letné, jsem zase poprvé zažil, jaké to je, být součástí něčeho velkého, co hýbe celou zemí. A když jsem pak na Nový rok 1990 poslouchal projev nového prezidenta Václava Havla a pak si v srpnu na Strahově vykřičel hlasivky na koncertě Rolling Stones, cítil jsem obrovskou úlevu, že teď už to opravdu nejde vrátit zpátky a že se nám to povedlo.
Co vám studium na fakultě dalo?
Dalo mi šest let senzačního života a pak dalších pětadvacet (zatím), které na to navázaly. Když to vezmu popořadě:
Dalo mi rodinu, protože s manželkou jsem se seznámil na fakultě a díky ní teď mám dvě děti, na které jsem pochopitelně náležitě hrdý.
Dalo mi kamarády a přátele na celý život. Ty opravdové, na které se můžu kdykoli spolehnout a kteří mi ve chvílích, kdy jsem až přespříliš chytrý, na rovinu řeknou, ať neplácám pitomosti a vrátím se zase zpátky na zem.
A konečně: Dalo mi vzory. Lidi, kterých si vážím, které obdivuji a s nimiž dnes v některých případech dokonce spolupracuji. I po těch pětadvaceti letech mě to vlastně ještě stále udivuje a beru to jako velikou výsadu.
Asi by se dalo namítnout, že tohle všechno by mi mohla dát i jiná škola… Jenže já nevěřím, že by to bylo takhle dobré. A právě proto mám tuhle fakultu tak rád, jsem šťastný, že na ní můžu pracovat, a snažím se jí to nějak vrátit.
A nedám na ni dopustit…
