Místem 2. lékařské fakultě (a českému dětskému lékařství) zvláště drahým a vzácným je nevelká pražská lokalita situovaná na pahorcích východní části Horního Nového Města pražského, odedávna jmenovaná Karlovem. Dnes už málokdo ví, že Karlov není jen malým předmostím Nuselského mostu, ale částí Prahy založenou podle velkorysých představ velkého tvůrce stavitele a panovníka gotiky – Karla IV. (a proto také jeho jménem pojmenovaná).
Prostor Karlova, jakési „čtvrti ve čtvrti“ vymezují vzácné a zajímavé stavební útvary představované kruhovou šňůrou karolinských kostelů – sv. Kateřiny, sv. Apolináře, Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, P. Marie Na trávníčku a P. Marie Bolestné, které vytvářejí pomyslnými spojnicemi symbol kříže. Kostel sv. Jana Nepomuckého Na skalce už z kruhu vybočuje a je součástí komplexu Karlova náměstí, nicméně dokresluje plynulým pokračováním zásady promyšleného stavebního gotického plánu.
Z původní gotické stavby kostela sv. Kateřiny, která dominuje zahradnímu prostranství vymezenému českému lékařstvu dobře známými ulicemi Viničnou, Kateřinskou, Apolinářskou a ulicí Ke Karlovu (co jsme se jimi nachodili!), zůstal jen bělavý stvol věže. V husitských válkách poničený chrám nahradila barokní dostavba (1737–1741) nepochybně přitažlivým kostelním prostorem vyzdobeným freskami Václava Vavřince Reinera. Vzepjatou věž, tak typickou pro gotiku Horního Nového Města, šťastně doplňují bohaté barokní formy střechy někdejšího kláštera (architekt F.M. Kaňka 1718–1730), jehož zahrada dnes patří psychiatrické klinice 1. lékařské fakulty usídlené v přilehlých budovách.
Ve sledované ohraničující linii (od kostela ke kostelu), pokračující ulicí Ke Karlovu, vyrostl geniem slavného Kiliana Ignáce Dientzenhofera v roce 1720 michnovský letohrádek zvaný Amerika se sochou připisovanou Antonínu Braunovi v jeho zahradě.
Ulicí přijdeme k samotnému okraji vrchu Větrova, který se svažuje na tři světové strany. A právě sem umístili gotičtí urbanisté další dva kostely.
Okny kostela sv. Apolináře, ze všech kostelů, které vroubí Karlov nejjednoduššího, vějou větry od hradčanské i vyšehradské skály. Stojí na hraně západního a jižního svahu Větrova od třetí čtvrtiny 14. století a stěny jeho úzké, nedlouhé lodě zdobí stejně staré malby. I když jej vidíme na všech starých prospektech Prahy a jeví se tím významným pro celkové vzezření města, je daleko více reminiscencí vytříbeného vkusu jeho tvůrců, kteří ho dovedli mistrně zasadit do snivého výklenku jakési návsi, která tu vznikla, do citlivé drobné zástavby se smyslem pro celek i detail, dokumentovaný na náměstíčku mj. i sloupkem a sochou sv. Vojtěcha z roku 1697. Jakou ostudu naší době dělá vedle kostela postavený pseudomoderní dům! A jak jinak a noblesně se s krajinnou minulostí dokázal vyrovnat v minulém století architekt Josef Hlávka. V roce 1869 tu postavil na větrovské stráni neogotickou stavbu zemské porodnice. Charakterem stavby i jejím začleněním do okolí – připomíná staré anglické opatství – obraz čtvrti zkrášlil.
Na protější straně vrchu Větrova stojí kostel, který jako kdyby z „Karlovy hory“ vyrůstal. Má dvojí zasvěcení – Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karlu Velikému. Smělým rozpětím klenby se mu nevyrovná žádný gotický chrám v celé střední Evropě. Roku 1350 ho nařídil stavět sám Karel IV. Stavba byla ukončena roku 1377 a císař tu při kostele založil klášter augustiniánů – řeholních kanovníků lateránských, kteří patřili k nejvyšší církevní řádové hiearchii. Stavitel chrámu zůstal neznámý. Uvažovalo se, že by jím mohl být sám Petr Parléř, ale nádherná hvězdicovitá klenba byla sklenuta až v roce 1575, za doby Vladislavovy, kdy bylo třeba kostel, poničený husitskými válkami, opravit. Žebra klenby vytvářejí hvězdu, která ji rozděluje na čtyřicet pravidelných ploch.
Všechno staré a neznámé bývá opředeno legendami a není tomu jinak ani při tomto chrámu. Pověst vypráví o mladém, zamilovaném, ale chudém staviteli, který měl příležitost nabídnout císaři smělý plán proponovaného kostela. Karel IV. plán přijal a mládenec žil nadějí na slávu a bohatství, které potřeboval k tomu, aby získal dceru staroměstského purkmistra Václava z Rokycan. Žil však i pochybnostmi o úspěchu nevídané stavby, živenými, jak tomu tak často bývá, nepřejícím okolím. Podle jedné verze legendy se ve slabé chvíli upsal ďáblu, ve verzi druhé ďábel chybí, ale na konci obou je smutné zakončení. Když po dokončení stavby odmítli zednící ze strachu před zřícením klenby odstranit lešení, stavitel sám je podpálil. Hroutící se lešení způsobilo velký rachot a v kouři a prachu, který jej provázely, propadl rozčilený stavitel domněnce,že se zřítila chrámová klenba. Utekl a podle jednoho vyprávění ho ten den pozdě večer nalezli lidé utopeného při staroměstském břehu Vltavy. Ve druhém, odlišném a romantičtějším vyprávění, se po více než třiceti letech objevil za májového večera v karlovské svatyni podivný poutník. Stařeček nad hrobem s dlouhým sněhobílým vousem, v šedém poutnickém hábitu a s potnickou holí v ruce. Děkoval Bohu, že mohl uvidět chrámovou klenbu. Při řeči s kostelníkem se dozvěděl o historii stavby i o ztraceném staviteli, a navíc i o tom, že několik kroků od chrámu je hrob stavitelovy nevěsty, která vstoupila po jeho zmizení do kláštera dominikánek na Starém Městě, kde zanedlouho umřela. Přála si být pochovaná na hřbitově při kostele. Poutník se nechal k hrobu, na kterém kvetly neznámé květy, doprovodit, poklekl k němu, objal náhrobní kámen a zemřel. Teprve když mniši prohlédli chudý obsah jeho poutnické mošny zjistili podle zápisků, že oním poutníkem byl stavitel jejich kostela, tvůrce nejsmělejší klenby na světě.
Kostel byl zejména v době třicetileté války několikrát poškozen. Při jedné z oprav na začátku 18. století byly k jeho jižní straně přistaveny tzv. „svaté schody“, napodobenina schodů lateránského kostela v Římě a pod nimi vystavili betlémskou jeskyni. Barokní tvar dal chrámu Kilián Ignác Dientzenhofer a barokní doba z něj učinila i významné poutní místo, zvláště když jeho oltář vyzdobil roku 1697 Mistr J.J. Heintsch novým obrazem P. Marie Karlovské.
Léta Páně 1757 ostřelovalo vojsko pruského krále Bedřicha při obléhání Prahy Karlov. Kostel byl poškozen, ale klenba vydržela. Horší však bylo, že k umění a tradici necitlivý Josef II. roku 1784 kostel zrušil a mnichy vypověděl. Bohatou knihovnu dal prodat do Židů a v budově kláštera dal v roce 1790 zřídit chorobinec. Teprve pak, když kostel byl už vydrancovaný, ho napadlo, že by mohl sloužit bohoslužbám pro chovance chorobince. Tak pak tomu bylo až do roku 1930.
Kostel je evropským architektonickým skvostem. Jak centrální dispozicí chrámové lodě a zcela zvláštním půdorysným principem, založeným na oktagonu, tak nezvyklou ideou vysunout tak nádherný chrám do okrajového prostoru města, přitom však v ojedinělé krajinné konfiguraci. (To ostatně je patrné na Sadelerově vedutě Prahy, která v té době ještě zdaleka nebyla tak zastavěná). Vzorem pro stavbu byl pravděpodobně kostel, ve kterém je v Cáchách pochován Karel Veliký. Ostatně proto ho dal Karel IV. zasvětit svému patronovi sv. Karlu Velikému a velice si ho vážil. Po rekonstrukci ukončené po husitských válkách byl kostel znovu zasvěcen Panně Marii.
Od Karlovského kostela vede hranice Karlova po barokním parkánu nad bývalou klášterní vinicí, nad údolím Botiče (tomuto romantickému koutu se říká Na ztracence) Horskou uličkou ke kostelu P. Marie Na trávníčku. Tady, v konci ulice Na Slupi (podle slupů na chytání ryb), končí Nové Město a příčné údolí Botiče je odděluje od Nuslí a Vyšehradu. Někdy po roce 1360 tu postavili na místě kaple při klášteru servitů ze 14. století malý gotický kostel s vysokou, honosnou věží. Něhu chrámové lodi, sklenuté později na střední sloup, ani jeho podmanivý zevní celek nenarušilo ani nové zaklenutí z konce 15. století.
Stranou ulice Na Slupi směrem ke Karlovu náměstí je enkláva studentům mediciny a přírodních věd dobře známého Albertova (má jméno po slavném českém chirugovi Eduardu Albertovi, který působil ve Vídni) zaplněného vědeckými ústavy. V jeho pokračování stojí dlouhý masiv klášterního průčelí zakončený posledním z kostelů vymezujících prostor Karlova. Je to klášter a nemocnice Alžbětinek s barokním mariánským kostelíkem P. Marie Bolestné (a rokokovou kaplí zasvěcenou sv. Tekle). Kostel postavil v roce 1731 Viliam Ignác Dientzenhofer a uzavřel kontrastem jeho vertikály karlovský okruh.
Za zmínku jistě stojí, že ze stavebních celků, které na Novém Městě v běžících staletích zanikly, jsou na prvním místě městské hradby. Pod Karlovem však přece jen zůstal hradební pás s velikou věží malířů a štítařů, aby v nás vyvolal představu dávného gotického opevnění města.
Všichni, kteří jsme na Karlově prožili část svých životů nostalgicky vzpomínáme na jeho podmanivou atmosféru, na pohodný klid, který tu panoval, na jeho ulice spoře večer a v noci osvětlené starými plynovými lampami, které den po dni rozsvěcel a zase zhasínal svou dlouhou tyčí lampář. Byla to „doba her a malin nezralých“.
