Universitas Carolina Pragensis – Karolinum

Už Václav II. se pokoušel založit v Praze vysoké učení. Členové sněmu, v obavě před převahou duchovního stavu (nebo snad ducha nad statky?) záměru nepřáli. Podařilo se to teprve geniálnímu králi a císaři Karlu IV. Už čtyři roky před založením univerzity zřídil (30. dubna 1344) pražský metropolitní stolec (arcibiskupství), což byl mimořádný státoprávní čin, který nepochybně usnadnil zřídit i univerzitu – zakládací listinou ze 7. dubna 1348. A tak i když není účelem tohoto vyprávění vypisovat děje nejpřednější české kulturní instituce, chceme připomenout, že také naše fakulta naplňuje odkaz při jejím založení vyjádřených myšlenek. A protože stejně tak jako málo kdo zná znění Hippokratovy přísahy (a proto jsme ji začlenili do první části knížky), nezná většina z nás ani text zakládací listiny vysokého učení pražského, jednoho z nejvýznamnějších dokumentů české historie:

Původní latinský text Český překlad
Karolus dei gracia Romanorum.. rex semper augustus et Boemie.. rex ad perpetuam rei memoriam.
Inter desiderabilia cordis nostri et que cogitacioni regali iugiter occurrunt, animi precipua reddimur anxie tate solliciti, specialiter convertentes aciem mentis nostre, qualiter regnum nostrum Boemie, quod pre ceteris hereditariis aut eufortune acquisicionis honoribus et possessionibus prerogativa mentis affectione complectimur, cuius diligentia procurantes, ipsius honori intendimus totis conatibus et saluti, sicut rerum victualium ad dispensacionem divini nominis natura profluente tripudiat, sic ad nostre provisionis edictum prudentum virorum copia nostris artificialiter temporibus decoretur, ut ideles nostri regnicole qui scienciarum fructus indensinenter esuriunt, per aliena mendicare suffragia non coacti paratam in regno sibi mensam propinacionis inveniant et quos ingeniorum nativa subtilitas ad consilia reddit conspicuos, litterarum sciencia faciat eruditos, nec solum compellant aut supervacuum reputent ad investigandas gyrum terre sciencias circuire, naciones expetere peregrinas aut, ut ipsorum aviditatibus satisfaciat, in alienis regionibus mendicare, sed gloriosum estiment, extraneos alios ad suavitatem odoris et gratitudinis huiusmodi participium evocare.
Karel, z Boží milosti Římský král, vždy rozmnožitel, a král český na věčnou paměť.
Ze záležitostí, po jichž uskutečnění touží naše srdce a jež se proto neustále vnucují naší královské úvaze, jedna doléhá na naši mysl a působí nám zvlášť starost. Náš duch totiž obrací svůj zřetel především k tomu, jak by naše království České, jemuž přízeň mysli naší dává zvláštní přednost před ostatními, ať dědičnými, ať šťastně získanými důstojenstvími a državami, o jehož povznesení pečujeme všemožnou snahou a k jehož cti a blahu pracujeme veškerým úsilím, jak by za našich časů bylo podle rozkazu naší prozíravosti náležitě ozdobeno řadou moudrých můžů, podobně jako se řízením Božím od přírody raduje z hojnosti plodů země; a to proto, aby věrní obyvatelé našeho království, kteří neustále lačnějí po plodech vědění, nebyli nuceni doprošovat se cizí pomoci, nýbrž aby v království nalezli stůl již prostřený a aby se znalostí věd vzdělali ti, jež vrozené bystré nadání činí zralými k zdravému úsudku, a nejen nebyli již nuceni, ba mohli pokládati za zbytečné obcházeti za účelem bádání ve vědách kraj světa, vyhledávati cizí národy nebo doprošovati se ukojení svých tužeb v neznámých krajích, nýbrž aby dokonce mohli být hrdi na to, že mohou jiné z ciziny zváti k této půvabné vůni a účasti na takovém vděku.
Sane ut tam salubris et laudabilis animi pareat conceptio fructus dignos, regni ipsius fastigia tripudialibus novitatis volentes primiciis augmentari, in nostra Pragensis metropolitica tet amenissima civitate, quam terrene fertilitatis fecunditas et plenitudine rerum amenitas localis reddunt utiliter tanto negocio congruentem, instituendum, ordinandum et de novo creandum consulta utique deliberacione previa duximus studium generale, in quo siquidem studio doctores, magistri et scolares erunt in qualibet facultate, quibus bona magnifica promittimus et eis, quos dignos viderimus, regalia donaria conferemus, omnes et singulos doctores, magistros et scolares in profectione et quali bet facultate ac, undecumque venerint, veniendo, morando et redeundo sub nostre maiestatis speciali protectione et salva gardia retinentes, firmam singulis fiduciam oblaturi quod privilegia, immunitates et libertates omnes, quibus tam in Parisiensi, quam Bononiensi studiis doctores et scolares auctoritate regia uti et gaudere sunt soliti, omnibus et singulis illuc accedere volentibus liberaliter impertimur et faciemus ab omnibus et singulis inviolabiliter observari. A aby věru tak prospěšné a chvalitebné početí mysli vydalo důstojé plody, tu hodlajíce obohatiti vznešenosti toho království radostnými prvotinami nové věci, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zříditi a od základu založiti obecné učení v našem metropolitním a nejpůvabnějsím městě Pražském, které jest bohatstvím zemské úrody, jakož i neobyčejně půvabnou polohou nadmíru vhodné k tak velikému podniku. A na něm budou doktoři, mistři a žáci všech fakult. Jim slibujeme znamenité statky a královské dary udělíme těm z nich, jež uznáme tohoto hodnými. Doktory, mistry a žáky jakéhokoli původu a kterékoli fakulty, a to všechny vespolek a každého zvlášť, ať přijdou odkudkoliv, chceme jak na cestě sem, tak i za zdejšího pobytu, jakož i při návratu odtud, zachovati pod zvláštní ochranou a záštitou naší vznešenosti a každému zvlášť nabídnout pevnou záruku, že těm, kdož by sem chtěli přijíti, a to všem vespolek a každému zvlášť, udělíme štědře všechny výsady, imunity a svobody, jichž z moci královské užívají a z nichž se těší doktoří a žáci na učení v Paříži a Bologni, a že se postaráme, aby tyto výsady, milosti a svobody byly ode všech vespolek a od každého zvlášť zachovány bez porušení.
In quorum omnium testimonium et ad certitudinem pleniorem presentes fieri iussimus et bulla aurea typario nostre maiestatis impressa precepimus communiri. A na svědectví s plnější jistotu tohoto všeho dali jsme vyhotoviti tento list a nařídili jsme opatřit jej Zlatou bulou, do které je vtištěno pečetidlo naši vznešenosti.
Datum Pragae anno Domini millesimo trecentesimo quadragesimo octavo, indictione prima, VIIo Idus Aprilis, regnorum nostrorum anno secundo. Dáno v Praze léta páně tisícího třístého čtyřicátého osmého, v indikci prvé, 7. dne měsíce dubna; v druhém roce našeho kralování.

(Převzato z publikace dr. Františka Kopa: Založení univerzity Karlovy v Praze. Atlas, Praha 1945.)

Teprve když se podíváme na mapu Evropy Karlovy doby, na které jsou zakresleny v té době už existující univerzity, pochopíme dosah vladařova činu. Všechny (s vyjímkou dvou univerzit v Anglii) zabíraly výhradně její jižní a západní část. Bylo jich jednatřicet – a ve středu Evropy i na jejím severu a východu nebyla žádná.

(Z publikace A. Kubíček, A. Petráňová, J. Petráň: Karolinum. SNKLU, Praha 1961.)

Symbolický výjev na univerzitním pečetidle, které dal král pořídit, dokládá úctu Karlovu k cyrilometodějské a zvláště svatováclavské tradici (rád se prohlašoval za potomka Přemyslovců):

V kruhovém nápisu „Sigillum Universitatis Scolarium Studii Pragensis“ (Pečeť obce členů učení pražského), který pečetidlo lemuje, stojí kníže sv. Václav s mečem a praporem zdobeným přemyslovkou orlicí a u jeho nohou v pokoře klečí Karel IV. s královskou (svatováclavskou) korunou a povznáší k němu zakládací listinu univerzity se zlatou bulou. Český král odevzdává budoucnost české kultury do ochrany českého světce. Výmluvný výjev doplňují dva po stranách zobrazené erby – říšské (tedy římské a ne německé) orlice a českého lva. Tím se stala tato pečeť symbolem podstaty univerzity – jejích práv a svobod. Zdůrazněním „římské“ chceme naznačit, že právě Český stát byl jádrem svaté říše římské, ke které dále patřilo Německo, největší část Itálie, část dnešní Francie, Nizozemsko a Švýcary a že proto někdy uplatňované nároky Němců na pražskou univerzitu jsou liché. Který jiný stát než Český, v době Karlově největší a nejvýznamnější státní útvar ve střední Evropě, by měl zaplnit mezeru ve studiu generale s oprávněním udělovat grady mistrů a doktorů?

Zřídit univerzitu je jednou stránkou mince. Druhou je zajistit její provoz. (To pociťujeme na všech našich vysokých školách i v současnosti.) Na samém počátku existence univerzity bydleli studenti společně s mistry v klášterních konventech hradní kapituly a týnské hradní školy. Takovým obydlím se říkalo burzy. Teprve za několik let začaly po vzoru zahraničních univerzit vznikat collegia – koleje. První z nich – dům žida Lazara (v dnešní Široké ulici na Starém Městě) věnoval dvanácti mistrům svobodných umění Karel IV. 30. července roku 1366. Podle jeho přání se nazývala kolejí Karlovou. Protože univerzitní učitelé v té době (až do roku 1612) museli žít v celibátu, žili s nimi v koleji i studenti, kteří jim posluhovali (bursarii). V koleji byly i posluchárny a knihovna. Základ k ní dal sám Karel IV. darem 35 svazků. Kolegiáti žili z poddanských platů šesti králem darovaných vesnic. Dlužno poznamenat, že ze všech čtyř fakult byla lékařská fakulta vybavena nejskromněji – žila burzovním systémem výuky v bytech mistrů. Přece jen však měla něco „navíc“ – velikou botanickou zahradu, kterou založil osobní císařův lékař Angelo z Florencie. Rozprostírala se přibližně v místech dnešní pražské hlavní pošty a byla (kromě Italie) jedinou v Evropě.

Po koleji Karlově byly zanedlouho zřízeny dvě další. Pro teology kolej Všech svatých zvaná později Andělskou a pro právníky a lékaře kolej krále Václava – Císařská. Právnická fakulta se v roce 1372 osamostatnila. Ke koleji medicinské se váže jedna ze staropražských pověstí:

V koleji platil přísný domácí řád, kterého studenti – jak jinak – příliš nedbali. Starý kolejní vrátný nepatřil k přejícím. Stále hartusil a stále žaloval na studenty správci, zejména když opozdilci přicházeli domů po zavírací hodině. Pro studenty to znamenalo dlouhé dny zákazu vycházek nebo noce strávené v kolejním vězení o chlebu a vodě. Když se jednou zpozdila celá skupina o minutu a viníci strávili několik nocí ve vězení, jejich míra trpělivosti přetekla. Několik dnů po události přiběhl k vrátnému „vyděšený“ student s historkou, že slyšel ve sklepě hluk a nářek, jako kdyby někdo spadl a poranil se. Když vrátný sešel po schodech do sklepení, obklopilo ho několik postav, byl svázán a doveden na konec chodby. Při stěnách pod klenutým stropem, osvíceným čadivou pochodní, stáli všichni studenti, uprostřed kat v červené kápi a popravčí špalek s mohutnou širočinou. Jeden ze studentů předstoupil s rozžehnutou svící a pergamenem. Svíci přelomil a přečetl rozsudek – vrátný byl odsouzen ke ztrátě hrdla stětím. Zavázali mu oči, musel si kleknout a položit hlavu na špalek. Poté přitiskli dva studenti na krk staříka napnutý okraj šátku – místo ostří sekyry. Vrátný se svezl na zem a už se neprobral. Od té doby v koleji strašilo – ozývaly se tu v noci šouravé kroky, chřestily klíče, klepadlo samo od sebe bouřilo a bylo slyšet hněvivé mumlání. Říkalo se, že strašidlo může dojít osvobození od potupné smrti (stětí bylo vyhraženo nejtěžším a hrdelním zločincům) jen tím, když mu nějaký odvážlivec setne hlavu. Dříve než se tak stalo se kolej rozpadla a spolu s ní zmizelo i jedno staropražské strašidlo.

O pražskou univerzitu se nestaral jen její zakladatel, ale i jeho syn král Václav IV.. Léta páně 1383 získal nákladný dům Johlina Rotleva (vlastně jeho dědice – syna Martina) a po příslušné úpravě do něho roku 1386 přestěhoval Karlovu kolej. Nebyl to dům ledajaký. Vzniknul přestavbou několika zakoupených domů v Havelské čtvrti – na nárožním bloku Nového tržiště (dnes Ovocný trh) a ulic Železné a Kamzíkové. A právě to je dnešní námi všemi uctívané Karolinum, sídlo rektorátu a reprezentačních místností univerzity. Prošlo pohnutou historií, hrozila mu likvidace, některé jeho části doslova spadly, ale přece všechny strázně přečkalo. Úsilím Václava IV., který ke stávající rezidenci přikoupil další dva sousední domy, aby vybudoval reprezentativní čtyřtrakt, vznikla posléze kolej, kterou humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic nazval „domem zvláště vznešeným“. Z původních stavení zbyla některá gotická klenutí a hlavně kaple s pětibokým arkýřem, nepochybně nejkrásnějším pozůstatkem stavby, dokladem umění kamenické hutě vrcholného parléřovského období. Je vzrušující představit si, jak těmito prostorami procházeli bakaláři v řasnatých bílých pláštích (říkalo se jim tabardy) a čapkách (biretech), mistři v tabardech červených a se zlatým prstenem i studenti v sukních, v úzkých barevných nohavicích a s kuklami na hlavách.

Osobnost Johlina Rotleva stojí nepochybně za povšimnutí. Byl hlavou německé patricijské rodiny, mincmistrem a obchodníkem s drahými kovy. Rod měl ve znaku červeného lva kráčejícího na stupních. (Kdo ze současníků ví, že skutečně původní znak je umístěn na parapetu karolinského arkýře?) Rotlev patřil do okruhu krále a byl rozhodně člověkem kultivovaným. Byl iniciátorem šestisvazkového německého překladu bible, dnes druhého nejstaršího z dochovaných překladů. Král Václav IV. si ho dal přepsat a bohatě obrazově vyzdobit. Není proto divu, že také k osobě bohatého měšťana se váže další staropražská pověst (v různém podání):

Podle jednoho zchudl bohatý Rotlev nepřízní osudu, podle druhého chtěl zbohatnout ještě více. Pojal úmysl hledat v už opuštěném zlatém dole v Jílovém u Prahy bohatství. Rodinného jmění bezvýsledně ubývalo, narůstaly dluhy, horníci odmítli dřít zadarmo. Podle jedné pověsti dostal Rotlev před jednou z posledních cest do Jílového od manželky do té doby pečlivě uschovávaný a cenný svatební šlojíř. Prodal ho a získal ještě jednou peníze. Druhá verze pověsti vypráví, že se důlnímu správci zdál sen, ve kterém se mu zjevil stařeček v hornickém šatu s kahanem v ruce, který jej zavedl na místo v šachtě, kde by zlato mělo být. Zoufalý Rotlev snu uvěřil, manželce šlojíř vzal a poslal s ním správce do zastavárny k židovi Jáchymovi, který mu na něj půjčil sto kop. Ať tak či onak, odjel Rotlev do Jílového a vytoužené zlato našel. Zastavený šlojíř vyplatil nebo dokonce pořídil ženě šlojíř nový, krásnější. Dům, který pak za získané zlato postavil, patřil k nejkrásnějším domům nejen v Praze. Říká se, že v průčelí dvoupatrový a po stranách třípatrový palác měl čtrnáct set čtrnáct oken. Na památku šťastné životní chvíle dal Rotlev jílovskému dolu jméno Šlojíř.

Karlova kolej, to nebylo jen z Rotlevovy hodovní síně přestavené lektorium, ale také přízemní chodby vzniklé zástavbou původních domovních loubí, pod kterými se procházeli středověcí Pražané (v patrech je nahradily dřevěné pavlače kolem dvora, vysunuté na kamenných krakorcích), dvě Václavem IV. nově přistavené posluchárny pro artistickou fakultu (jedna pro výklad Aristotela, druhá pro výklad Platóna), pokoje pro mistry a studenty a úřední místnosti pro rektora, probošta a jeho pomocníky, vrátného i místnosti provozní – sklady, kuchyně a jídelna, zbrojnice, parní lázeň a světnice pro čeleď a nemocné. Ale také dvě vězení – pro vesnické poddané a pro nezbedné studenty (tomu studentskému se říkalo kurník).

Spolu s bouřlivou a rozporuplnou dobou husitskou ustoupil na univerzitě vliv církve a vrchu nabyl dohled státní. Jak výstižně poznamenává Petráň „nestala se univerzita Sorbonnou říše a střední Evropy, ale podněcujícím ohništěm revoluce“. Roku 1409 přečetl ve dvoře Karolina mistr Jan Hus pověstný Dekret kutnohorský. Na podzim l.P. 1416 vyšel z univerzity slavnostně protest proti upálení mistra Jana a Jeronýma Pražského. Na jaře roku 1417 zbavil církevní koncil pražskou univerzitu práv a svobod (a v únoru 1418 to papež potvrdil). I když univerzita sloužila dále, začalo její slávy valem ubývat. Ztenčil se počet žáků, přednášek i zkoušek, v době revolučních bouří utekli z univerzity mistři bohoslovecké a právnické fakulty a postupně ustávala výuka mediciny – v podstatě se vytratila na plných 200 let! Mistři zpolitizované univerzity vyhlásili roku 1420 čtyři pražské artikuly, husitský program, který však byl revolučním Táboritům málo. Mistři odsoudili jejich kritické názory jako bludy. Univerzita setrvala na konzervativním utrakvistickém křídle hnutí až do roku 1620. Stála na straně českých stavů, v letech 1609–1618 se dokonce stalo Karolinum jejich shromaždištěm. Roku 1609 v něm byl vyhlášen Rudolfův majestát, roku 1618 se tu konaly oba stavovské sjezdy, které dospěly do úplné roztržky s mocí panovníka a 23. května téhož roku odešla z Karolina skupina radikálů na Pražský hrad, aby jejich cesta skončila druhou pražskou defenestrací. Univerzita té doby nebyla svobodným učením – spravovali ji defensoři.

Stavové sice Karolinum bohatě užívali, ale nechali je bez rozpaků chátrat. Po roce 1600 zahájená rekonstrukce byla přerušena stavovským povstáním. Ale to už od roku 1556 postavil Ferdinand I., který postoj tehdejší univerzity dobře znal, významnou protiváhu jejímu vlivu ustavením jesuitské koleje v Klementinu. Po defenestraci byli sice jesuité z Klementina vykázáni, ale brzy po bitvě na Bílé Hoře se vrátili (1622) a panovník jim předal do správy i Karolinum. Až dokonce v roce 1654 Ferdinandem III. vydaný „unijní dekret“ spojil na půltřetího století obě učení v jednotnou Karlo-Ferdinandovu univerzitu (název se udržel až do roku 1918). Nicméně se jesuitům podařilo obnovit po dlouhá léta nefungujcící fakulty lékařskou a právnickou.

Oněch ne právě pro univerzitu příznivých 200 let bylo oživeno v druhé polovině 16. století. Prvním, kdo vyvolal mezi univerzitními mistry zájem o tehdy se šířící humanistické ideje, byl Matouš Kolin z Chotěřiny, kterému byla na univerzitě svěřena stolice řeckého jazyka. Jeho žák, učený řecký humanista Jakub Palaiologos mu věnoval renesanční mramorový památník (1568), který je v současné době vsazen do stěny Velké auly Karolina vedle gotického arkýře. Byla to doba Rudolfa II., mecenáše věd a umění, která i univerzitě přinesla osobnosti úrovně Tadeáše Hájka z Hájku, Martina Bacháčka z Nauměřic, Adama Hubera z Risenbachu, Adama Zalužanského ze Zalužan a na Staroměstském popravišti sťatého posledního rektora univerzity – Jana Jesenského. V tomto humanistickém období byl dvakrát velmi prostě obnoven mobiliář auly (1570 a 1598) a provedena nástěnná výzdoba místností (s filozoficko-básnickou a heraldickou tématikou).

Zásadně však Karolinum chátralo. Už v 16. století bylo jeho přízemí nájemním prostorem pro krámy. Jistě důstojnými pro univerzitní půdu bylo knihkupectví mistra univerzity Adama z Veleslavína a lékárna mistra Adama Zalužanského. Byly tam však i krámy jiné – v konci 18. století kožešnický, sklenářský, židovské vetešnictví, hospody pochybné pověsti a dokonce i policejní stanice (na akademické půdě, která ovšem už akademickou půdou nebyla). A v témž 16. století do Karolina zatékalo a byl strach, že se dřevěné podlahy pavlačí propadnou. Zkáza pokračovala několika menšími požáry. Na skonku 17. století byly už některé části Karolinských budov neobyvatelné a roku 1744 odmítli rektor a profesoři právnické a lékařské fakulty z bezpečnostních důvodů v Karolinu vůbec učit.

Teprve tak kritický stav vedl k částečné rekonstrukci, kterou v letech 1715–1718 provedl stavitel František Max Kaňka. Kromě jiného tehdy vznikly i dvě nové posluchárny – právnické a lékařské fakulty. Druhá ze jmenovaných, nazývaná „Theatrum anatomicum“, byla součástí prvního a tehdy jediného z medicinských ústavů, který v Karolinu setrval až do roku 1880.

Vykládalo se, že jeden z profesorů anatomie byl vášnivým sběratelem raritních koster. Stály právě v onom theatrum anatomicum. Pomocníkem při jejich sestavování mu byl mimořádně vysoký sluha. Profesor ho přemlouval, aby mu svou vlastní kostru prodal, se slibem, že ji po jeho smrti postaví ke dveřím theatra s vrátnickou holí v ruce, tak aby ještě po smrti byl hlídačem tak zvláštního muzea. Sluhovi se nechtělo, ale láska k dobrému pití a vědomí, že profesor postonává, a že sám tedy má šanci se nejen dobře napít, ale také profesora přečkat, ho přesvědčila. Smlouvu podepsal a týž večer, kdy honorář zapíjel, ho ranila při nedopitém džbánku mrtvice. Profesor slib splnil a vysoká kostra stávala dlouhá léta v pitevním sále, aby byla zdrojem žertů bujných studentů.

Nehroutily se však jen zdi Karolina (v roce 1809 propadla část zrcadlové klenby někdejšího knihovnického sálu v prvním poschodí), ale i postavení univerzity. Koncem 18. století byla převzata zcela do státní správy (její statky si stát přivlastnil v roce 1783), roku 1784 zrušil císař soudní pravomoc jejího akademického senátu. Jediným kladem bylo, že roku 1802 rozhodl o tom, že Karolinum přece jen zůstane univerzitě.

Za zmínku nepochybně stojí, že v letech 1879–1881 byl podle návrhu architekta Josefa Mockera opraven a doplněn původní gotický arkýř Karolina. Pětisté výročí založení univerzity proběhlo bez veškeré slávy. Při pražském povstání „osmačtyřicátého“ roku dokonce obsadila Karolinum armáda. Napjatá situace mezi českými a německými zástupci univerzity a studenty v následných letech vyústily konečně roku 1882 k rozdělení univerzity na českou a německou. Velkou aulu používaly při slavnostních příležitostech univerzity obě.

V samostatném Československu získala Karolinum zákonem z 19. února 1920 univerzita česká, nicméně německá univerzita v něm působila až do roku 1945. Do roku 1930 používala Karolinum pro výuku ještě právnická fakulta české Karlovy univerzity. Pro plánovanou rekonstrukci Karolina byla po nálezu gotických prvků ustavena komise pro obnovu Karolina, ale její činnost přerušila II. světová válka.

Další osudy Karolina jsou už dobře známy. 17. listopadu 1939 nacisté české vysoké školy uzavřeli a tak teprve po skončení války bylo Karolinum zrekonstruováno v letech 1945–1959 podle vynikajícího, vyváženého projektu architekta Jaroslava Fragnera. Bylo tragedií nejen Karlovy univerzity, ale celého národa, že po krátkých třech letech poválečné svobody následovalo více než čtyřicet let dalšího útlaku a ztráty akademických svobod a práv. Po roce 1948, a znovu po roce 1968, byli mnozí učitelé a studenti Karlovy univerzity persekvováni. Bylo to o to horší, že zatímco při útlaku nacistickém stáli proti Čechům Němci, škodili v komunistickém režimu Čechům Češi.

I když je zapomínání na nepříjemnosti přirozenou lidskou vlastností, prožitá skutečnost by nám zapomenout dát neměla. Nacisté připravili univerzitu o řadu vynikajících Čechů, originály univerzitních insignií a o Karlovu zakládací bulu. Komunisté poškodili neodpustitelným způsobem nejen mnoho s univerzitou spjatých jedinců a institucí, ale co víc – narušili nevídaným způsobem morální principy. O jejich nápravu usiluje v širokém rámci univerzity Karlovy i její 2. lékařská fakulta. Její akademická obec se hlásí ke staré univerzitní tradici i k novému úsilí o povznesení všeobecné kulturnosti národa a s úctou vzhlíží k symbolickému gobelinu v průčelí Velké auly i k monumentální bronzové soše zakladatele vysokého učení pražského. Je šťastná a věří, že „výsady, milosti a svobody budou ode všech vespolek a od každého zvlášť zachovány bez porušení“ už navěky.

Quod bonum, felix, faustum fortunatumque sit!

Poslední aktualizace: 6. 12. 2017 / prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.