Prolog

Čtyřicet let trvání 2. lékařské fakulty univerzity Karlovy je pouhým příležitostným podnětem, který nabízí zamyslet se nad její dosavadní poutí. Nabídnuté vyprávění proto není historií fakulty se snůškou dat a výčtem jmen, ale jakýmsi citovým zamyšlením nad jejím původem a dosavadní anabazí. „Anabasis“ ve starořeckém významu totiž znamená „cestu vzhůru“ (význam pojmu se průběhem staletí zásadně změnil) a těch uplynulých čtyřicet let opravdu cestou vzhůru bylo. A co víc – těch uplynulých čtyřicet let přineslo veškeré předpoklady pro anabazi budoucí.

Vyprávění vychází ze dvou premis. První je úcta k minulosti, k tradici.

Žádná instituce nevznikne „z ničeho“. Je výslednou mozaikou mnoha okolností a dějů, které neprobíhají samy o sobě. Vytvářejí je lidé, na které se tak snadno zapomíná a jsou situovány do míst, jimiž procházíme, aniž bychom si uvědomovali jejich význam a nepomíjitelnou hodnotu. Jen pokud si své zapomínání uvědomíme, můžeme zamezit narůstající lhostejnosti ke skutečnému životnímu prostředí, které neurčuje jen vzduch, voda, půda, strava a civilizační vymoženosti (které někdy více škodí než prospívají), ale také Březinovský „duchovní pohyb“, který představuje nejen vývoj živé a neživé přírody (a jejích lidských artefaktů), chápaný a vytvářený rozumem, ale také vývoj citových vztahů, k minulým lidským příběhům i k minulým dějům a místům ve kterých žijeme. Mýtus je často víc než strohá historie.

Proto upřímně souhlasím s názory Václava Cílka, že:

  • součástí životního prostředí je jeho citový místopis;
  • ten je vytvářen a udržován lidmi, nikoliv organizacemi;
  • jeho základem jsou názvy a příběhy;
  • společnost, která nezná svou minulost, nedokáže uvažovat do budoucnosti a ani ji vzdálenější budoucnost nezajímá;
  • lhostejná společnost ničí své životní prostředí, proto v dlouhodobé perspektivě chudne, nebo v horším případě zaniká.

Druhým předpokladem vyprávění je snaha dodržet při něm princip „sine ira et studio“. Tento slib psát dějiny nedávného období „bez hněvu a přízně“ vůči osobám a dějům, bez záměrů, a tedy pravdivě, postuloval Tacitus v úvodu ke svým „Letopisům“. Pokusíme se jej dodržet i my a prosíme, aby i čtenáři přijímali naše vyprávění „sine ira et studio“.

2. lékařská fakulta je fakultu mladou, ostatně jako mnoho jiných fakult na Karlově univerzitě i na ostatních vysokých školách u nás i ve světě. Neznamená to vůbec nic jiného, než konstituci přirozeným rozvojem národa a narůstající potřebou jeho vzdělanosti nové, na starých tradicích vybudované kulturní instituce, která oživuje a rozhojňuje novými proudy kulturní potřeby státu. Lze si představit strom bez nových, čerstvých větví či učitele, jehož žák není zdatnější než on sám? Ostatně není dost dobře možné srovnávat požadavky kladené na středověkou medicinu v době založení pražské univerzity, ani v době jejího znovuosamostatnění v konci minulého století, s požadavky dnešními (kvalitativně i kvantitativně – v nárocích pacientů, studentů i vědy). A nové mladé fakulty naplňují navíc po výtce ověřenou a ve světě uskutečňovanou preferenci více fakult počtem studentů malých či nejvýše středních, před jednou fakultou velikánskou. V kapitole o rozvoji fakulty, uvedené v první části této knížky, to lapidárně dokládá použitý a nadmíru jasnozřivý fejeton Karla Čapka.

Takovou fakultou je 2. lékařská fakulta, obdařená četnými a zhusta nejen v našem státu jedinečnými specifiky. Hlásí se k minulosti i současnosti univerzity Karlovy i její původní lékařské fakulty. Minulost ctí a přítomnost rozmnožuje. A tak vyprávění o ní, také ve smyslu zmíněného citového vývoje, se nemůže obejít bez zmínek o místech (a lidech) určujících její vznik a vývoj. Alespoň o těch hlavních. Omezení textu není záměrem, ale nezbytnou nutností, která někdy mrzí. Věříme, že nechtěné mezery (jde přece jen o vyprávění bez nároků na historickou úplnost) přijmou všichni „sine ira et studio“.

Poslední aktualizace: 30. 6. 2015 / prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.