Na konci každé poctivé tvůrčí činnosti přicházejí rozpaky a nejistota, pochybnosti jestli to všechno nemělo vypadat úplně jinak a jestli výsledek splní původní záměr. Většinou se ale už nic nedá dělat, protože je nutné splnit termín odevzdání a nejistota zůstává až do chvíle odezvy veřejnosti.
Kniha, kterou jsme sestavili a vydali je myšlenkovým poselstvím o tom, že medicina má charakterem své činnosti nejen možnost, ale přímo naléhavou povinnost starat se nejen o zdraví a nemoce, ale účinně ovlivňovat úhrnné životy jedinců i obce. (V tomto cíli se její poslání ztotožňuje s posláním umění.) Tím více to platí pro takovou instituci, jakou je lékařská fakulta. Ta o tom přesvědčuje především své studenty, ale má o tom přesvědčovat i všechny ostatní. Tím povznáší i sebe samu na úroveň, která jí ve vztahu k lidskému společenství náleží, kterou si ovšem musí dokonale zasloužit. O tom, že si 2. lékařská fakulta univerzity Karlovy přízeň a úctu veřejnosti zaslouží, jsme se snažili přesvědčit i touto knihou. Její dopad na obecné mínění by však měl být širší. Snažili jsme se ukázat co medicina (nejen na naší fakultě) cítí, čím žije, o co se snaží a čím se trápí, a to nejen očima lékařů. Tak by mohla kniha oslovit všechny, kteří to s lidmi, státem, obcí, rodinou, přírodou, vědou i uměním, tedy s naším celkovým životem myslí dobře. Možná, že se alespoň některé kapitoly stanou podnětem k zamyšlení kohokoliv a k nabídce pomoci při hledání a nacházení správných budoucích cest.
Forma zpracování, kterou jsme zvolili, je nezvyklá. Pokud víme, ještě žádná z fakult nevydala při příležitosti svého výročí knihu podobnou. Teď už to udělat dost dobře nemůže. Byla by nařčena z „opičení“. A tak je „Étos Hippokrates“ dalším dokladem zdravé tvůrčí konkurence lékařských fakult. Ta naše je zase jednou v něčem zvláštní a první (ač jinak 2.). Vycházeli jsme také z vědomí, že „knihu nikdy nemůžeme chápat jako složky jednotlivých stran, ale jako jednotně působící celek, který se má přirozeně a plynule číst a který navíc má emotivně, ale velice opatrně vyváženými prostředky dotvářet atmosféru obsahu díla. Podaří-li se povýšit účelovou funkci knihy i na esteticky dokonalý předmět, k němuž se rádi vracíme, protože jsme v něm našli zalíbení, pak byl asi splněn nejvyšší cíl typografie“ (Bohuslav Blažej).
S vědomím, že „habent sua fata libelli“, s prosbou o „captatio benevolentiae“ (která měla být vyjádřena ovšem už na začátku a ne až v konci knihy) a s upřímným přáním dobré budoucnosti naší drahé fakultě i vám všem, kteří jste dočetli až do úplného konce, knihu uzavírám.
