For Women in Science je mezinárodní projekt, který vznikl v roce 1998 ve spolupráci UNESCO a společnosti L'Oréal. V České republice letos již posedmé odborná porota složená z předních českých vědců vybrala tři nejlepší projekty mladých žen, mezi nimiž se umístila Eva Froňková z Laboratorního centra CLIP Kliniky dětské hematologie a onkologie.
Evě (své školitelce) jsem položila několik otázek:
S jakým projektem ses do soutěže přihlásila?
Oborem mého zájmu jsou především lymfocyty a jejich poruchy, což jsou jednak leukémie vzniklé maligním zvratem těchto buněk, jednak imunodeficity způsobené jejich nedostatečnou funkcí. V posledních letech do tohoto oboru (stejně jako do jiných v biomedicíně) doslova vpadlo sekvenování nové generace (NGS), což jsem se ve svém projektu pokusila reflektovat. S neustálým snižováním cen bude NGS v budoucnu pravděpodobně běžně využíváno pro celoplošné zmapování genetických defektů v nádorových buňkách a pro odhalení mutací genů u vrozených chorob. Levnější a jednodušší varianta NGS, takzvané amplikonové sekvenování, které v naší laboratoři už v současnosti provádíme, umožňuje mimo jiné detailní rozbor sekvencí přestaveb genů receptorů pro antigeny. To je věc, která posune imunologii zase novým směrem, protože umožní detailní sledování různých populací lymfocytů, nejen maligních, ale i normálních, například v reakci na infekci, nádory nebo na vlastní tkáně u autoimunitních chorob.
Měla jsi možnost seznámit se se svými soupeřkami a jejich projekty?
Získání stipendia mi vyšlo na druhý pokus, konkurence je v téhle soutěži opravdu velká. Během finálových kol a na slavnostním vyhlášení jsem měla možnost některé kolegyně poznat. Ať už studují lékové transportéry, nanotechnologie, matematické algoritmy, sopky nebo netopýry, jsou to vesměs vtipné, energické a maximálně výkonné ženy. Mimochodem, jedním z kritérií poroty je vedení vlastních projektů a vlastní studenti, což v naší laboratoři zvládá několik kolegyň, ale jinde to není zdaleka běžné.
Jak je to tedy v současnosti s ženami ve vědě z tvého pohledu?
Z mého pohledu rovnoprávnost pohlaví existuje, ale jen pokud žena nemá děti. Samozřejmě je už pryč doba, kdy vám při nástupu na mateřskou dovolenou automaticky a bez diskusí odebrali postdoktorandský grant GAČR a uzavřeli ho jako „nesplněn“, ale je pořád co řešit. Když mi před prvním porodem kolega z hecu zamával „tak pápá za 5 let!“, měl v podstatě pravdu. A zkuste se vrátit do oboru jako genetika po pěti letech, a nebýt přitom vůbec v kontaktu s oborem – budete si připadat jak návštěvník ze středověku. Ale i když se člověk snaží pracovat při mateřské, jako jsem to dělala já, prostě nemůžete jet na plný výkon v období, kdy máte ještě relativně čerstvou hlavu a spoustu energie, ale zároveň už i hodně zkušeností, což je právě období po třicítce. Nechci, aby to vyznělo špatně, moje tři děti jsou to nejlepší, co se mi v životě přihodilo (a popravdě radost z nich předčí i radost z bádání). Ale muž zkrátka může mít ze svých dětí stejnou radost a přitom bádat s téměř stejným nasazením jako před založením rodiny.
Co bys poradila studentkám na začátku kariéry ve vědě?
Zatím ještě nejsem ta pravá autorita, která „to dokázala“, ale nasbírala jsem i při hovorech s kolegyněmi pár věcí:
- Neprodlužovat zbytečně pregraduální studium, pokud při něm už zároveň nepracujete v budoucím oboru. Každý rok před odchodem na mateřskou vám pak bude chybět. Včas si vybrat obor, který vás zajímá a přehnaně se neučit na zkoušky z předmětů, které v budoucnu určitě nechcete dělat. Muži tohle zvládají lépe, šetří energii na užitečnější věci. Nikdo se vás v práci nebude ptát, zda jste měla červený diplom – váš budoucí šéf ho pravděpodobně taky neměl. Naopak excelovat v oboru svého zájmu, docházet na kliniky (a to ne až v posledním ročníku, kdy nic nestíháte kvůli státnicím a je jasné, že si narychlo sháníte místo!). Být „vidět“ na přednáškách – každého přednášejícího potěší jakýkoli dotaz víc než mlčení a skelné pohledy. I když se vám zdá, že byste se mohla dotazem ztrapnit, věřte, že i ty z vašeho pohledu nejtriviálnější otázky mají smysl a přednášejícímu můžou přinést i novou inspiraci.
-
Najít si místo, kterému šéfuje někdo s (přiměřeně
) dobrým vztahem k ženám. Doteď existují muži, kteří, když žena promluví k odbornému tématu, zmateně zamrkají a odvrátí pohled. Takoví si pak pravděpodobně budou vychovávat nějakého svého privilegovaného mazánka jako nástupce, zatímco vy budete v duchu úsloví o chovných a tažných koních zajišťovat veškerou práci. - V novém zaměstnání obětavě dřít a neohrnovat nos nad jakoukoli prací. Teprve až bude jasné, že jste pro pracoviště užitečná, nebát se ozvat, pokud vám něco vadí. Rozhodně neprovádět v opačném pořadí! Šéf o vašem problému pravděpodobně ví, ale není nucen ho řešit, protože má na práci spoustu urgentnějších věcí. Samozřejmě, že se tím jako žena přesouváte do kategorie „komplikovaná osobnost“, „loktařka“ nebo „trochu na peníze“ (v horším případě do kategorie „přecitlivělá“ nebo „hormonálně nestabilní“), zatímco vaši kolegové jsou ve stejné situaci označeni prostě jen za „asertivní“ nebo „přímočaré“, ale co s tím naděláme...
- Už v rámci postgraduálu nebo těsně po něm vyjet do zahraničí, ale raději pokud už máte za sebou nějaké výsledky a máte konkrétní projekt související s vaším výzkumem, který byste měla řešit. V opačném případě hrozí, že budete jen „přikukovat“ práci ostatních nebo budete využita na nekvalifikované práce bez jasného cíle. To, co je v kariéře muže – vědce běžné a oceňované, tedy dlouhodobý pobyt v prestižní zahraniční laboratoři po získání Ph.D. (takzvaný „postdoc“), je pro většinu žen špatně proveditelné. V době po třicítce se od partnera těžko odjíždí s vidinou, že se vrátíte nejdříve za pět, šest let (tik tak...).
- Být společenská a navazovat kontakty. Pozorujte chování mužů a žen na mezinárodních kongresech. Zatímco většina žen (včetně mne) má sklony si v pauzách mezi přednáškami povídat s kamarády ze spřátelených laboratoří a komentovat dění, jejich kolega mezitím zvládne přitáhnout ke svému posteru největší kapacitu v oboru a navázat s ní plodnou spolupráci. Tahle a podobné věci pak způsobují to, že zatímco vašeho kolegu znají všichni ještě před skončením postgraduálu jménem a vnímají ho jako samostatnou jednotku, většina žen je do konce své kariéry označována jako „ta hnědovlasá paní od xx (doplňte jméno vašeho šéfa)“.
-
A poslední rada je, aby ženy nebraly moc vážně žádné rady, které jim dávají jiné ženy (včetně těch výše . Tahle disciplína naplno propuká po porodu, kdy si (většinou po rozhovoru na pískovišti) situaci komplikujeme navíc pocity viny z toho, že nevaříme vlastní BIO kojenecké příkrmy, nevysazujeme dítě v půlroce na nočník, máme paní na úklid, nebo dokonce pracujeme. Myslím, že ženská intuice je nejlepší rádce. Napoví vám, jestli se opravdu tolik chcete realizovat v práci a podstupovat všechny složitosti s tím spojené, stejně vám ale řekne, zda si ve skutečnosti nechcete čas s dětmi prostě několik let užít a na práci vůbec nemyslet (ale pak i snést bez pocitu zmaru to, že vám jednou bude šéfovat stejně starý kolega...).
Kdo u vás doma měl z tvého úspěchu největší radost? Jak jste jej oslavili?
Myslím, že největší radost měl nejstarší syn, protože jsme to oslavili návštěvou hračkárny a nákupem slíbeného Lega .
-mk-
