Průměrných je vždycky dost, je třeba být mimo dav

Prof. Jan Trka z Kliniky dětské hematologie a onkologie je čerstvým laureátem Ceny ministerstva školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Čeho ve své práci si váží a kam směřuje? Nejen o tom je následující rozhovor.


Obdržel jste cenu MŠMT za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Považujete to, čeho jste doposud ve vědě a výzkumu dosáhl, za mimořádné? Proč?

Jestli je něco mimořádné, tak samotná existence skupiny CLIP – na úrovni fakulty, University, České republiky a Střední Evropy.  Jsme světově konkurenceschopná vědecká skupina v oboru dětské hematologie a imunologie – vzniklá doslova od nuly... založili jsme si ji před 20 lety s Ondřejem Hrušákem a Janem Zunou a pořád funguje. Ve světě většinou podobné skupiny navazují na mnohaletou tradici instituce, podpory, existující grantový a hodnotící systém. Nic z toho tady nebylo.

Lze nějaký výsledek, kterého jste ve svém oboru dosáhl, považovat za výrazně průlomovější než jiné? Čeho si ve své dosavadní vědecké kariéře nejvíc ceníte?

Děláme takzvaný translační výzkum, takže nic spektakulárního: spíše trpělivě prohlubujeme poznatky základního výzkumu a posunujeme je směrem ke klinickému využití. Žádné „nové léky proti rakovině“ ani „nový gen způsobující leukemii“. Průlomová (tedy pro nás) byla nepochybně naše první studie publikovaná v časopise Leukemia, která prokazovala specifickou věkovou distribuci tehdy nově popsaného podtypu dětské akutní leukemie. Tou jsme si dokázali, že můžeme dosáhnout mezinárodně konkurenceschopných publikovatelných výsledků. Pak jsme se docela důležitou měrou podíleli na průkazu prenatálního původu dětských akutních leukemií. A z praktického hlediska to bylo a je zavádění moderních molekulárních metod do přímé diagnostiky leukemií a dalších nemocí krvetvorby.

Jaké vidíte nejzásadnější změny a pokroky v hematoonkologickém výzkumu (resp. té části, kterou se primárně zabýváte) za dobu, kdy se jí věnujete – mimochodem, od kterého roku to je? A kam dál lze ve vašem oboru směřovat?

Asi se dá říct, že se hematologii věnuju od roku 1992... tedy od počátku postgraduálního studia. Obrovská změna je v tom, že pracné zkoumání jednotlivých genetických nebo imunitních změn pomocí ručně prováděných laboratorních metod se proměnilo v téměř průmyslovou výrobou – s využitím masivních moderních genetických a imunologických technologií, s využitím bioinformatiky. A to už fakt není pro starý...

Kam směřujete momentálně vy osobně – je něco, čeho byste chtěl ve své kariéře ještě dosáhnout? Nejen ve vědě, ale třeba i v rámci své role pedagoga lékařské fakulty, člena kolegia děkana, působení v různých dalších institucích a organizacích? (Nechcete být třeba děkanem nebo politikem?)

Když člověk ve vědě přežije a zestárne, dočká se nejrůznějších ocenění, členství v různých výborech, pozvání k prestižním přednáškám ... Výsledkem je, že před stovkami posluchačů přednáší výsledky, které vytvořili jeho mladší kolegové, a snaží se representovat svou skupinu, fakultu, universitu, zemi. Důležité je ty výsledky alespoň přednášet správně, nedělat ostudu a všechny zúčastněné zmínit. Někdy má i šanci ovlivňovat další směřování oboru – otázka je, zda má ještě potřebný nadhled, aby to bylo užitečné.

Vím určitě, co teď nechci: být děkanem a řešit neřešitelné. Nebo ještě hůře politikem a muset se bavit s jinými „politiky“. Vážím si lidí, kteří se do toho pustí, ale já to nebudu.

Na fakultě bych rád ještě přispěl k modernisaci kurikula, je to potřeba jako sůl, alespoň já to tak vidím. Medicína jde trochu jiným směrem, než ji posledních 100 let učíme.

V roli vedoucího laboratoře budu bránit své mladší a talentovanější kolegy před administrativními úskoky a budu se snažit zachovat jim svobodné prostředí pro vědecké bádaní.

Kdy a proč jste se rozhodl pro obor, kterému se věnujete? Co bylo hlavním důvodem? Jaké osobnosti vás inspirovaly nejvíc?

Na hematologii mne na tehdejší II. dětské klinice poslal pracovat bez nějaké zásadnější možnosti diskuse přednosta a slavný český hematolog prof. Hrodek – do té doby jsem se domníval, že jsem endokrinolog... ale doopravdy mne k hematologii přivedl (dnes profesor a přednosta KDHO) Jan Starý. Je to mimořádná osobnost a jen díky němu je česká dětská hematologie součástí světové špičky – nic obvyklého v ostatních oborech medicíny. Ale musím zmínit i svého školitele Ph.D. Cedrika Haškovce, nadšeného molekulárního biologa, a Colina Stewarda, šéfa z mého postdoc pobytu v Británii. Zejména ale Thomase Liona, mého šéfa při pracovním pobytu ve Vídni – ten mi doopravdy ukázal, jak se dělá věda, a seznámil mne s prostředím výzkumného ústavu Nemocnice sv. Anny. Ten byl pro mne vždy vzorem při budování laboratoří CLIP. Dodnes je mým přítelem.

Co by byla vaše volba, kdybyste se nestal lékařem a vědcem? Plán B, v duchu poslední Motolácké Megapárty?

Medicína byl plán B... plán A bylo stát se archeologem. Jenže hlásit se za komunistů na Filosofickou fakultu bylo riskantní, medicína vypadala jako snazší volba, navíc bez ideologické zátěže.

Dnes jste v pozici, kdy naopak vy jste ve svém oboru inspirací pro mladší kolegy. Co jim můžete nabídnout? Proč by si mohli vybrat hematoonkologický výzkum?

Nevím, jestli mladší kolegové ze mne nemají spíš legraci, ale i to může být užitečné, ne?! A proč si vybrat hematoonkologii? Vybrat si můžou jakýkoli obor, jen se musejí snažit, pracovat, číst, žít svým oborem. Radím všem nesoutěžit v rámci Čech, ale rovnou se soustředit na mezinárodní konkurenci. Průměrných je vždycky dost, je třeba být mimo dav.

V roce 1998 jste spolu s dalšími kolegy založil CLIP. Jaký byl tehdy a jak je na tom dnes? Co se změnilo nejvíc? V čem spočívá podle vás úspěch CLIPu – měřeno impaktovanými publikacemi nebo třeba zájmem Ph.D. studentů o studium u vás?

Úspěch je, že CLIP pořád existuje... přežil, plní svou funkci, byli jsme tehdy tři výzkumníci a dvě laborantky, dnes je nás 40. Uživíme se: máme granty, získali jsme institucionální podporu fakulty, University, nemocnice. Máme dobré publikace v nejlepších oborových časopisech. Jsme prostě slušný světový průměr oboru – takže asi dobrý, ne? Prorektor Konvalinka se mne opakovaně ptá, co nám chybí k tomu, abychom pronikli do té absolutní světové špičky (měřeno publikacemi v Nature, Science). Snad je to fakt, že jsme stále silně orientovaní i na diagnostiku, že se nechceme vzdálit práci s pacienty. Nebo na to prostě možná nemáme?!

Jak je na tom CLIP se svými výsledky v mezinárodním kontextu?

Berou nás vážně – jako nikoho jiného ve Střední Evropě. Vedli jsme několik celosvětových studií, naše výsledky jsou často citovány. Tedy je to tak, jak by to mělo být. Proč bychom měli být horší než Britové, Němci nebo Italové?

Je věda v podobě, v jaké se jí věnujete, víc individuální, nebo týmová záležitost? Může jednotlivec výrazně vyniknout? Pokud ano, v čem?

Očekávatelná odpověď je, že věda je dnes týmová záležitost. Ano, je – spolupráce nejrůznějších odborníků je nutná, ale bez osobností, tahounů, často extrovertů poutajících pozornost, to nejde. Nejsme ale žádní šílení vědci z Back to the future, věda je pro nás zaměstnání: chodíme do práce jako řidič tramvaje nebo jako LeBron James.

Co vás nejvíc štve v systému, jakým u nás funguje biomedicínský výzkum? A co naopak považujete za dobré?

Primárně si myslím, že nářky na nedostatek peněz nejsou oprávněné – peněz je dost, jen jsou špatně distribuované. Princip „musíme dát každému aspoň trošku“ udržuje nesmyslně při životě skupiny produkující nesmyslný, bezvýznamný „výzkum“ – máme jich pár i na fakultě. Kdyby se hodnotila jen skutečná excelence, tedy kvalita výsledků v porovnání s mezinárodní úrovní, hezky by se to vyčeřilo. A pak ta naše malost – doslovná i přenesená: nechceme se poměřovat se světem, vymýšlíme si různé obezličky, proč nemůžeme být stejně dobří jako ostatní. Hodnotíme si tady granty mezi sebou a každý se nakonec dovtípí, kdo mu grant hodnotil, obodoval... takže jsou všichni opatrní a dávají 99 %. A když to neděláte, nakonec vás vyškrtnou ze systému...

Nelitoval jste nikdy, že jste nevěnoval víc klinické medicíně? Dá se podle vás skloubit oboje a dělat to dobře, nebo je třeba se v dnešní úzce specializované době rozhodnout jen pro jedno?

U nás to nějak nejde, proto toho ani nelituju, přestože jsem měl klinickou práci (a kontakt s dětskými pacienty, rodiči, sestrami, kolegy) rád. V našich podmínkách se nějak propojení klinické práce a výzkumu nedaří, třebaže na západ od nás je to běžná praxe. Řešíme společné projekty s Němci, Švýcary, Brity – a všechno jsou to klinici, kteří vedou své výzkumné týmy. My jsme oddělením kliniky a „výzkumu“ (často jen sofistikovanější diagnostiky) rarita. Vidím, že naši kolegové-klinici vykonávají spoustu nesmyslné administrativní práce, která je zdržuje, a divím se, že nemocnice toto plýtvání časem kvalifikovaných lidí trpí.

Jaký by podle vás měl být dnešní uchazeč o studium medicíny? Jsou požadavky na něj jiné než v době, kdy jste studoval vy?

Měl by jít studovat medicínu ze zájmu, ne kvůli prestiži, penězům nebo z rozpaků jako já. A požadavky jsou pořád stejné – naučte se zpaměti telefonní seznam a jste náš (naše)! Naštěstí mladí dnes nevědí, co je telefonní seznam, takže to klidně můžu říct.

Na co z doby studií nejraději vzpomínáte?

Na návrh podmínečného vyloučení kvůli výtržnosti na letní praxi...?! Přitom se tolik nestalo... Samozřejmě na listopad 1989, demonstraci na Národní, členství ve stávkovém výboru, nadšení z konce komunismu i nadcházejících změn.

Kdo ze studentů mne identifikuje na plátně, má u mne na plese drink

Nehrozil vám někdy za dobu vaší kariéry, co se práce týče, syndrom vyhoření?

Ten už dávno proběhl, nevšimla jste si?

Jak relaxujete a čím si čistíte hlavu?

Užívám si práci mezi mladými inteligentními lidmi, to mne baví. Vidím své mladší kolegy, mnohdy své bývalé studenty, a dnes už i jejich studenty, jak vymýšlejí nové projekty a řeší je, a jsem spokojený. Máme tam mix lékařů, biologů, matematiků, biotechnologů, ve vzájemné interakci vznikají nápady i jejich řešení. To je skutečné zadostiučinění z práce. Navíc si přitom užijeme legraci.

Vím, že stále aktivně sportujete... jakým sportům se věnujete?

Sport mne vždycky bavil, a dostal jsem se do věku, kdy prostě jen vydržet znamená porazit ostatní. Hraju závodně softball od 14 let dodnes (1. A třída; fanynky vítány i s dětmi či vnoučaty #GoStaryPsiGo), snažím se boxovat (tady bych chtěl poděkovat Petru „Huronovi“ Hornovi z našeho ÚTV za to, že to se mnou dosud nevzdal) a hraju rekreačně, ale se zápalem basketbal. Basketbal sleduju dost zaujatě i pasivně, zejména NBA.

Nedávno měl premiéru film Zlatý podraz, ve kterém hrajete. Jak jste se k tomu dostal a jaká to byla zkušenost?

No tak hraju: mihnu se tam... Hraju basketbal se scénáristy filmu, producent je bývalý softballista, z legrace jsem je požádal o malou roli a dostal ji. Není basketbalová, na to tam mají mladší, ale zato mi vyhovovala – nemusel jsem na ni ani zkoušet! Vtipné na tom je, že herci z filmu – Filip Březina a Zdeněk Piškula – s námi chodí hrát basketbal dosud, prostě si ho oblíbili.

Podělíte se s námi o nějakou veselou historku z natáčení?

Snad jen to, že má holá hlava a plnovous úplně nepadnou do 40. let, oholit jsem se odmítl (!), takže výběr role a kostýmu tím byly značně limitovány. Zachránila mne právě jen protekce u producenta a nevýznamnost role... Kdo ze studentů mne identifikuje na plátně, má u mne na plese drink.

K jakým druhům umění máte blízko?

Tak kromě filmu... zejména k výtvarnému umění, pasivně i aktivně. Na svých konferenčních cestách se snažím navštěvovat výstavy a galerie, a občas i něco výtvarného vytvořím. Nejsem ale velkým příznivcem výstav typu „lékaři malují“ (ani reciprokého „malíři operují“), čímž se omlouvám organisátorce MotolArtu.

Mnoho lidí na fakultě vás má spojeného mj. s červenou přilbou a Vespou. Takže otázka na závěr: vy a Vespa – jaký vztah máte?

Skútr obecně a Vespa konkrétně jsou důležité události mého života. Na skútru jezdím po Praze už 11. rok, a považuju to za nejlepší skloubení praktičnosti a zábavy. Doporučuji každému. Skútr obecně a Vespu konkrétně. Neplacená reklama.

Vydáno: 7. 12. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková