Pokud neřekneš svůj názor, jako bys ho neměl

S Alinou Pirshtuk o studiu medicíny, covidové pandemii a protivládních protestech v Bělorusku


Alina Pirshtuk je studentkou šestého ročníku 2. lékařské fakulty. Pochází z Běloruska, medicínu začala studovat na Státní lékařské univerzitě v Minsku.


Strávila jste čtyři semestry na lékařské fakultě v Minsku. Proč jste se rozhodla odejít z Běloruska a pokračovat ve studiu v České republice?

Studium v Česku nebylo mým původním plánem, běloruské lékařské vzdělání dosud považuji za velmi kvalitní, i když poněkud nemoderní. Vadil mi spíš způsob, kterým se vyučuje: Celý systém je postaven tak, aby zbavil studenta vlastních názorů a potlačil jakoukoliv kritiku studijního procesu. Studenti nejsou respektováni a bývají i ponižováni, hodnocení se velmi často zakládá na osobních faktorech a nekoreluje se znalostmi. Jako původně liberálně založenému člověku mi vadily povinné přednášky a předměty jako Ideologie Běloruské republiky, povinná účast na akcích uspořádaných státem, jako například zápasy Lukašenkova hokejového týmu, slavnostní pochod na Prvního máje, povinnost zapisovat si na přednáškách poznámky, které se budou kontrolovat, povinné předplatné měsíčníku univerzity atd.

Nejhorší je, že ten systém opravdu funguje a dříve nebo později donutí každého, aby se mu přizpůsobil. Pozorovala jsem to na studentech vyšších ročníků a děsila mě představa, že dopadnu stejně, že přijdu o vlastní hodnoty a názory a nakonec o svou osobnost. Tak jsem začala hledat jiné možnosti.

Jaké jsou možnosti běloruských mediků v oblasti volby lékařské specializace a pracovního uplatnění?

Systém lékařského vzdělání funguje v Bělorusku tak, že student si sám nemůže vybrat obor, kterému se bude věnovat. Ani si nemůže vybrat pracoviště, kam nastoupí po promoci. Naopak musí několik let strávit na oddělení a v oboru, který mu určí ministerstvo zdravotnictví na základě bodového systému. Ten je založený na studijním průměru a započítávají se do něj různé aktivity, z nichž je nejdůležitější účast v akcích na podporu vlády a angažovanost ve studentských spolcích, které vytvořilo vedení – je to něco na způsob komsomolu.

Největší zájem je obvykle o chirurgické a gynekologické obory, kam se dostanou studenti s nejvyšším počtem bodů. Město a pracoviště jim také určí ministerstvo zdravotnictví, nezávisle na jejich trvalém bydlišti.

Jak na běloruských lékařských fakultách funguje mezinárodní spolupráce? Existují výměnné pobyty studentů?

Mezinárodní spolupráce existuje spíš na papíře, a to v rámci bilaterálních dohod hlavně s univerzitami postsovětských států jako Rusko, Kazachstán a Tádžikistán. Žádné programy jako Erasmus a IFMSA stáže nejsou. Pro představu: Když jsme s kolegyní chtěly vyjet na studentskou konferenci do Charité, tedy do Berlína, kde jsme měly prezentovat svůj poster, nebyla nám poskytnuta žádná podpora, vedení fakulty se nám v tom naopak snažilo zabránit a nepovolilo nám mít absence.

Mnoho lidí v Česku republice, především pamětníků sametové revoluce v listopadu 1989, spatřuje paralelu mezi pádem socialistických režimů ve střední a východní Evropě na přelomu 80. a 90. let a současným děním v Bělorusku. Vnímá tam souvislost i současná generace běloruských studentů, nebo je to pro vás už příliš vzdálená minulost? Případně je charakter současného běloruského režimu natolik jiný, že vám srovnání mezi ním a předlistopadovým Československem nedává smysl?

Bohužel výuka světových dějin na středních školách v Bělorusku je hodně ovlivněna běloruskou státní ideologií, která navazuje na ideologii sovětskou, takže předpokládám, že většina studentů není s těmito událostmi dostatečně seznámena. Myslím, že paralela je hodně slabé slovo, jelikož Lukašenkův diktátorský režim je přímým pokračovatelem totalitního režimu Sovětského svazu, jen přizpůsobeného současnosti.

Hodně se zajímám o tuto společnou kapitolu českých a slovenských dějin a za jednu z osobností, které mě nejvíc ovlivnily, považuji Václava Havla. Knihu s výborem z jeho rozhovorů z let 1964–1989 jsem si letos vzala na cestu domů a brala jsem si ji s sebou na všechny protesty, aby mi dávala naději a víru v to, že tento příběh bude mít šťastný konec.

Podobnost tehdejších událostí v Československu tomu, co se teď děje Bělorusku, byla až nesmyslná, každá věta z Havlových rozhovorů by se dala použít v souvislosti s Běloruskem. Obdobně vznikla například i organizace podobná Chartě 77 – Koordinační rada, která by měla vytvářet prostor pro společenskou diskusi. Momentálně se ale všichni mluvčí této organizace nacházejí bud’ ve vězení, nebo v exilu.

Ve zprávách jsme se mohli dočíst, že běloruský stát v podstatě ignoroval covidovou pandemii, a prezidentovy výroky o vodce a traktorech obletěly zeměkouli. Oproti tomu v běloruské společnosti prý zafungovala solidarita zdola. Jak to vypadalo na místě?

Situace, ve které se nacházelo Bělorusko během první vlny, byla opravdu vážná. Za absurdními projevy prezidenta o neexistenci koronaviru a jeho bagatelizací závažnosti covidu-19 se bohužel skrývala absolutní neschopnost vlády čelit krizi a kolaps zdravotnického systému, který je v Bělorusku financován státem. Lékaři nedostávali ochranné pomůcky, často měli jenom jednu roušku na den, i když pracovali s covid pozitivními pacienty. Museli zůstat v práci, i když byli nemocní. Pacienti často nebyli testováni, i když měli příznaky koronavirové nákazy, jednoduše na to nebyly peníze. Reálné počty nemocných byly podle lékařů mnohonásobně větší, než udávalo ministerstvo zdravotnictví. V úmrtním listu se nesmělo psát, že pacient zemřel na covid, nýbrž na „chronické onemocnění, ztížené koronavirovou infekci“.

Solidarita zdola opravdu fungovala. Najednou vznikla spousta lokálních iniciativ, které lékařům zabezpečovaly potřebné pomůcky. Pomocí crowdfundingu byly zakoupeny UPV přístroje do několika nemocnic.

Vzepětí lidí v boji proti koronaviru podle mého názoru vyvolalo celkové oživení běloruské společnosti. Lidé přestali být pasivní a lhostejní vůči všemu a převzali zodpovědnost za osud své země, uvědomili si, jak velkou sílu má solidarita, a získali víru v to, že dokážou něco změnit. V Bělorusku se narodila občanská společnost.

Jaký je váš osobní pohled na regulérnost prezidentských voleb? Kdy jste se rozhodla připojit se k protestům?

Podle mého názoru je největším problémem Lukašenkovy vlády její zastaralost a neflexibilita. Svět se za posledních dvacet šest let změnil, mnoho věci již nefunguje tak jako v sovětských dobách, a vláda se tomu nedokáže přizpůsobit. Oni nevědí, co společnost zajímá, jak vidí běloruskou budoucnost ani jaké má hodnoty, a ani to nechtějí vědět. Myslí si, že protestující dostávají zaplaceno anebo jsou zmanipulováni Západem, který chce zničit nezávislé Bělorusko. Celých šestadvacet let se Lukašenko obklopoval lidmi, kteří s ním souhlasí, a likvidoval kohokoliv, kdo má jiný názor. Je těžké připustit vlastní pochybení, když nikdy nečelíš jinému názoru, s nikým nediskutuješ a nikdy se nemusíš obhajovat. A právě nepřítomnost plurality názorů v Lukašenkově okolí dala vzniknout i jeho diktatuře. Mám pocit, že si opravdu myslí, že národ podléhá klamu, že ničemu nerozumí, že jenom on je garantem nezávislosti Běloruska a všechny ostatní státy představují nebezpečí. Stejně jako v časech studené války.

Otázka, jestli se mám připojit k protestům, nebyla politická, ale etická. Považuji za svoji povinnost aktivně bránit svoje práva a práva svých spoluobčanů. Pokud máš určitý názor, ale nevyjadřuješ ho, je podle mě stejné, jako kdybys ho neměl. Navíc jsem cítila, že tentokrát to bude jinak, že společnost dozrála ke změnám. Jeden z členů Koordinační rady, bývalý ministr kultury a ředitel Národního divadla Janky Kupaly, odpověděl na otázku, proč podpořil opozici, že v žádném případě není v opozici, protože „nás je většina“.

Jakého vývoje událostí se nyní nejvíce obáváte?

Během tří měsíců brutálního potlačování protestů vláda bývalého prezidenta ukázala, že se nezastaví před ničím. Lukašenko nyní udržuje svoji pozici jen pomocí síly, je to skutečná vojenská diktatura. Brutální zásahy silových jednotek vůči mírným protestujícím provokují lidi k radikalizaci protestů. Státní propaganda se přitom řídí principem „rozděl a panuj“ a snaží se vyvolávat konflikty mezi protestujícími a lidmi, kteří jsou vůči vládě tolerantní. Bojím se eskalace tohoto konfliktu a možné občanské války, kterou by mohlo zneužít Rusko. Sametová revoluce by tak pro nás mohla skončit jako pražské jaro.

Každý Bělorus, který nepodporuje vládu, se teď bojí. Bojí se o svoji budoucnost, bojí se, že přijde o své zaměstnání, že se zítra nevrátí domů, že ho zbije policie. Přesto ve svém protestu pokračuje a to ho činí vnitřně svobodným. Jedinou cestou k osvobození naši společnosti je vnitřní svoboda každého občana.

Vrátíte se do Běloruska, nebo plánujete žít v Česku či jinde?

Možná to zní banálně, ale teprve poté, co jsem se přestěhovala do Česka, jsem si uvědomila, jak moc miluji svoji zemi. Do tohoto srpna jsem ji ale milovala spíš všemu navzdory než pro něco. Teprve letos jsem si uvědomila, jací neuvěřitelní lidé tam žijí a jak jsem pyšná na to, že jsem Běloruska. Navzdory veškerému násilí ze strany vlády žijeme krásné období běloruských dějin, období obrození, národního sebeuvědomění, solidarity a vzájemné podpory. V Bělorusku se zrodila občanská společnost a já si považuji za čest být její součástí. Chtěla bych se podílet na jejím rozvoji.

Jakým způsobem může naše akademická veřejnost pomoci Bělorusku?

Na mezinárodní podpoře opravdu záleží a jsme moc vděčni České republice za projevenou solidaritu. Za celou akademickou veřejnost Běloruska bych především chtěla poděkovat ministru školství, mládeže a tělovýchovy Robertu Plagovi a náměstku pro vysoké školy, vědu a výzkum Pavlu Dolečkovi za podporu studentů, kterým bylo znemožněno studovat v Bělorusku a kteří nyní mohou pokračovat v Česku. Děkuji i našemu děkanovi Vladimíru Komárkovi za to, že projevil ochotu přijmout studenty běloruské Státní lékařské univerzity k nám na fakultu. Nyní na tom aktivně pracujeme. Pokud všechno proběhne v pořádku, tito studenti by již od budoucího školního roku mohli pokračovat ve studiu, které jim bylo znemožněno kvůli jejich politickým názorům. Myslím si, že to je výborný příklad pro ostatní univerzity nejen v České republice.

Vydáno: 16. 11. 2020 / Poslední aktualizace: 16. 11. 2020 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.