Měli jsme za samozřejmé, že se něco musí dělat

Štítky

S děkanem Vladimírem Komárkem o euforii a zklamání ze studentské stávky v roce 1968

Děkan prof. Vladimír Komárek se 19. až 21. listopadu 1968 jako medik zúčastnil velké stávky studentů. Jak ji prožíval, se dočtete v rozhovoru k příležitosti výročí 17. listopadu.


Jak jste prožíval události let 1967 až 1969?

Na podzim 1967 jsem nastoupil do prvního ročníku na fakultu. Když v říjnu 1967 policejní jednotky z Hrdlořez zbily studenty, kteří demonstrovali proti nevyhovujícím podmínkám na strahovských kolejích, připravovali jsme petici na jejich podporu. Chápali jsme důvody jejich protestu – na kolejích se netopilo, na dlouhou dobu se vypínala elektřina. Chtěli teplo, chtěli světlo, aby se mohli učit ke zkouškám. A za to je esenbáci zmlátili? Myslím, že i tahle událost přispěla v lednu následujícího roku k pádu Antonína Novotného a nástupu Alexandra Dubčeka.

Pražské jaro jsem samozřejmě jako student intenzivně prožíval a obdobně jako mého vrstevníka Jana Palacha mě zasáhl srpnový vpád okupačních vojsk. Nicméně bezprostředně po 21. srpnu řada z nás ještě věřila, že to tak nemůže zůstat. Proto jsme v říjnu, po nástupu do školy byli odhodláni dál bojovat za svobodu a demokracii. Když Dubčekovo vedení KSČ ustrašeně nepovolilo shromáždění studentů k 17. listopadu, tak nezbývalo než se připojit k okupační stávce, kterou vyhlásil Vysokoškolský svaz studentstva na podporu deseti bodů (http://www.janpalach.cz/html/deset-bodu.html) adresovaných jak Ústřednímu výboru KSČ, tak široké veřejnosti. Všichni jsme doufali, že tím probereme do lhostejnosti upadající společnost.

Jak jste se dostal do centra dění?

Ani už nevím, jak jsem se v širším stávkovém výboru fakulty ocitl. Asi mě tam pozval o pár let starší spolužák z gymnázia ve Štěpánské Martin Bojar. Podruhé jsme spolu vedli v roce osmdesát devět motolské Občanské fórum a potřetí jsme stávkovali v polovině devadesátých let, když ředitelka Rögnerová zbavila funkce přednosty proděkana fakulty profesora Dvořáka. Obávám se, že až se jednou s Martinem Bojarem sejdeme v domově důchodců, tak zas budeme stávkovat proti nedemokratickým praktikám vrchní sestry... (smích)

Jak stávka v listopadu 1968 probíhala?

Měla dvě vlny. Na počátku bylo nadšení. Obsadili jsme jednotlivé ústavy a uzavřeli lékařskou fakultu. Vzpomínám si, že jsem první den hlídal Anatomický ústav a se smíšenými pocity jsem vyslechl přání profesora Borovanského o povolení vstupu do jeho pracovny. Celé čtyři dny jsme od rána do večera byli na Albertově ve velké přírodovědecké posluchárně, po nocích jsme spali po chodbách ve spacácích. První dny panovala velká euforie, přes den se debatovalo, v noci hrálo na kytaru a zpívaly Krylovy písničky.

Když za námi na Albertov přišel Ludvík Vaculík, všichni jsme se těšili, že nás pochválí a podpoří. Jeho slova nás překvapila: „Jděte domů, nemá to smysl, nikdo se k vám nepřidá, nic nezměníte.“ Bohužel měl pravdu. Dlouho jsme tomu nechtěli, podobně jako kolegové na filosofii, uvěřit. Byli jsme naivní.

Jakou jste měl úlohu?

Tehdy nebyly mobily, a tak jsem dostal za úkol kontaktovat vedení stávkového výboru právnické fakulty a konzultovat legislativní aspekty dalšího postupu. Vydal jsem se noční Prahou, a když jsem na práva dorazil, nikde jsem stávkový výbor nenašel. Za každými dveřmi, které jsem otevřel, se právníci milovali.

I na Albertově narůstal pocit zklamání až deprese. Všichni jsme čekali na reakce veřejnosti nebo na masivní podporu v tisku. Doufali jsme, že se našimi požadavky bude někdo zabývat, ale nikdo se neozval – bylo ticho, naprosté ticho. Myslím, že právě tenhle listopadový propad do bezmoci a ztracenosti mohl vést u tak citlivých lidí, jako byl Jan Palach, k hluboké beznaději a touze národ probudit.

Znamenaly tyto události nějaký zvrat ve vašich názorech?

Byl to smutný, depresivní podzim. Ale životním mezníkem byl až Palachův čin v lednu následujícího roku. Většina z nás si uvědomila, že se nelze pohybovat mezi dvěma systémy – totalitním a svobodným. Až na výjimky jsme zůstali věrní Palachovi. Nevstupovali jsme do strany, neangažovali se ve svazu mládeže a až do roku 1989 jsme neměli šanci na pedagogické či vědecké pozice na fakultách.

Vnímali jste své politické vystoupení jako riziko, báli jste se?

Spíše ne. Už na gymnáziu jsme byli svobodomyslní, věděli jsme o hrůzách padesátých let a kultu osobnosti, ale nebáli jsme se, že se to může opakovat. Nebyli jsme ustrašená generace a byli jsme zvyklí vyjadřovat své názory. Ani jsme se necítili jako nějací hrdinové. Brali jsme jako samozřejmost, že se něco musí dělat.

Jak to pokračovalo?

Neradostně. Nikdy nezapomenu na pohřební průvod v den Palachova pohřbu v lednu 1969. Ani následná hladovka studentů u Muzea, ani tragédie Jana Zajíce nic nezměnila. Přišla normalizace devastující morálku více než padesátá léta. Dvacet vůdců studentského hnutí, mezi které patřili Petruška Šustrová, Miroslav Tyl nebo Zdeněk Pinc, bylo persekvováno. Na naší fakultě byl v té době děkanem velkorysý profesor Máček, a stávka tak vyšuměla do ztracena. Po promoci jsem nedostal místo interního aspiranta na dětské neurologii a musel odejít na sever Čech. A tak jsem putoval do Teplic, pak do Duchcova a přes Bílinu do Hostomic. A to už je zas jiná kapitola.

Vytvořeno: 15. 11. 2017 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.