Jako dnes to vidím

Se zpožděním vydáváme vzpomínkový rozhovor, který jsme s prvním polistopadovým děkanem 2. lékařské fakulty prof. MUDr. Josefem Kouteckým, DrSc., vedli o jeho děkanování k příležitosti 65. výročí osamostatnění fakulty loni na podzim.


Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (1930), je lékař, pedagog a spisovatel;
je zakladatelem české (československé) dětské onkologie;
v letech 1989–1997 a 2000–2006 byl děkanem 2. lékařské fakulty UK. 

Co se vám jako první vybaví z doby vašeho děkanování?

Považoval jsem za obrovskou čest, když mne akademická obec zvolila děkanem. Prvním polistopadovým. Nikdo jiný jím nebyl takhle dlouho a aniž se sám hlásil. Bojara nezvolili a přišli za Kouteckým. Jako dnes to vidím.

Jaký největší úkol před vámi na začátku stál?

Provést konkursní řízení na všechny přednosty. U teoretických ústavů jsem komisím předsedal já, u klinik já a ředitel nemocnice. Snažil jsem se obsadit fakultu přednosty, kteří neměli větší škraloup. Horliví členové Komunistické strany pochopitelně zvoleni nebyli. Věděl jsem ovšem, že mnoho lidí vstoupilo do partaje, aby mohli zůstat v Praze a dělat obor. Mým kritériem bylo, jestli ten či onen ze stranického postu někomu ublížil, nebo neublížil.

Šlo to hladce?

Zažili jsme několik napjatých situací, kdy lidé přišli vysvětlovat. Dostal jsem výhružné dopisy, že mě zlikvidují. Takový byl počátek devadesátých let.

Jaký byl váš největší úspěch?

Zřízení teoretických ústavů. Cílem bylo, abychom už nebyli vázáni na 1. lékařskou fakultu. Ale zřiďte najednou několik ústavů! Není to jen tak, třeba vybavit mikroskopy histologický ústav. S anatomickým ústavem jsme měli problémy, protože jeho zřízení vyžaduje přísné hygienické podmínky. Zpočátku jsme se domluvili na Fakultě tělesné výchovy a sportu, protože tam mají také patologickou anatomii, a později jsme získali samostatný ústav v prostorách Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty.

Jakou jste zažil nejvtipnější situaci?

To jsou otázky...

Když jsem přebíral děkanskou kancelář po infekcionalistovi profesoru Havlíkovi, vyklidil ji a předal mi klíče. Jediné, co zůstalo v šuplíku psacího stolu, byl promoční projev – ten, který on v nezměněné podobě říkal třináct let. Poradil mi, hele, tady máš ten proslov, jenom tam vyškrtej to socialistický. To jsem samozřejmě odmítl a na každou promoci jsem si chystal vždy jiný.

Největší průšvih?

Já jsem typ, který životem procházel bez průšvihů a s lidmi vycházel dobře... Pro mne jako pro děkana byl největší průšvih, když měl někdo hotovou celou medicínu, a neuspěl u poslední státnice. Šest let bylo zahozených. Přišel za mnou, abych s tím něco udělal. Jenže já samozřejmě nemohl. Bylo mně to upřímně líto.

Největší šok nebo překvapení?

Když mi jeden student rok a půl před koncem studia řekl, že vůbec nechce dělat medicínu. Po úspěšné zkoušce. To jsem trochu ztuhnul.

Jednou mne navštívila studentka z jiné lékařské fakulty, že nemůže vystudovat z jistého předmětu, protože examinátor na ní chce sexuální služby. A jestli bychom ji nepřijali. Nepřijali, protože to nejde. Neměla dokončený ročník.

Jaká největší změna proběhla za vašeho děkanování?

Vznik anglické paralelky, na fakultě začali studovat zahraniční studenti. Zpočátku pouze Řekové. Když některý z nich třikrát propadl a bylo to na vyhození z fakulty, vždycky s ním přijela celá rodina, přepadli mne v pracovně a lkali a naříkali. Potom jsme program rozšířili i na jiné státy.

Fotografie: Dan Materna (MAFRA)

Vydáno: 13. 2. 2019 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.