Igor Odintsov: Patologie, nebo fyziologie?

Štítky
Igor Odintsov druhý zprava. Fotografie na této straně: Archiv I. O.

Talentovaný student 5. ročníku Všeobecného lékařství Igor Odintsov se účastní vědeckých projektů, pomáhá při výuce a strávil praktickou stáž v Japonsku. Pochází z Ruska, rok studoval na lékařské univerzitě v Petrohradu, rád by pokračoval v doktorském studiu. Rozmlouval s ním Ondřej Lukáč (6. ročník), redaktor Motoláku.


Pro mě jsi byl nenápadnou, ale velkou hvězdou loňské Vědecké konference, když jsi vystoupil se svojí přednáškou, prezentoval poster a podílel ses i na přednášce mého kolegy z ročníku Prokopa Vodičky, jenž nakonec obdržel cenu pro nejlepší přednášku pregraduálního studenta. Jak jsi to všechno stihnul?

Nebylo to až tak náročné. Na patologii jsem se zabýval rhabdomyosarkomy a docházel jsem tam vždycky po škole dvakrát až třikrát v týdnu, kdy jsem vždycky asi hodinu pracoval se vzorky. Později mě paní doktorka Krsková pozvala na schůzku takzvaného Thymomového klubu. To jsme si nad tím tenkrát sedli já, pan profesor Zámečník, Prokop a paní doktorka Krsková. Pro mě to už pak v praxi znamenalo jen vyšetření několika desítek vzorků. V této čtyřčlenné skupince jsme se však ještě opakovaně sešli a probírali výsledky a tato širší spolupráce mě moc bavila. Fyziologický výzkum pak představoval spíše nárazovou záležitost. Pracujeme s potkany. Ti se objednají z chovu, potom čekáme, až je přivezou. Pomalu si je připravíme, týden s nimi pracujeme a následuje práce s výsledky. Není nutné tam být každý den.

Ale do toho fyziologii ještě učíš...

Pomáhám při vyučování panu doktoru Chovancovi a občas za něj zaskočím. K tomu jsem se dostal právě přes vědu, protože jsem ve druhém ročníku zašel za panem profesorem Hergetem, že mám o jeho obor velký zájem a rád bych se zapojil. Ten mě přijal, a tak jsem se pomaličku zapracovával. Výuka pozůstává hodně ze studentských prezentací, které ohodnotím a snažím se rozvířit diskusi. To by mělo být mým hlavním cílem. Dále probíhají i praktické semináře s pokusy, kdy studentům pomáhám s realizací a společně probíráme výsledky. Nabízím studentům i témata, která se neprobírala na přednáškách nebo byla zvlášť obtížná. Většinou nemají zájem, ovšem zimní semestr druhého ročníku je nesmírně náročný, protože vrcholí obtížnými zkouškami z histologie a biologie, a naše fyziologie se ocitá v pozadí. V letním semestru je více času, ale zase se probírají méně zajímavá témata: mým zamilovaným tématem je třeba kardiovaskulární systém. Práce se studenty mě ovšem moc baví a líbilo by se mi učit mediky i po škole.

Dle mých zkušeností se do výuky zapojují studenti na základě dvou rozdílných motivací. Buď potkají skvělého učitele a ten je tak nadchne, že chtějí kráčet v jeho stopách, anebo jsou s výukou naopak nespokojení a chtějí situaci změnit. Co z toho sedí na tebe?

Těch faktorů je určitě více, ale je pravda, že se současným pojetím výuky fyziologie příliš spokojený nejsem a rád bych ho jednou změnil. Dle mého názoru by se měl větší důraz klást na kazuistiky a tzv. problem-based learning, kdy studenti řeší konkrétní klinické příklady. Více času věnovat diskusi a méně prezentacím. Fyziologie je obecně náročná v tom, že máte spoustu zdrojů a je těžké se v tom zorientovat. Já osobně doporučuji medikům Guytona, jenž je velmi hezky zpracovaný a poměrně dobře se čte.

A jak vypadala tvá cesta k patologii?

Začalo to, když jsem se přihlásil ve třetím ročníku na volitelný předmět Molekulární patologie a její využití v praktické medicíně. Vyzkoušel jsem si imunohistochemické a molekulární vyšetření. Při tom jsem se seznámil s paní doktorkou Krskovou, jejíž přístup ke studentům se mi moc zamlouval. Opět jsem se zkusil zeptat, jestli bych se mohl zapojit do výzkumu, ale paní doktorka mě ještě odmítla s tím, že musím mít po zkoušce z patologie. Pak jsme se opět setkali na samotné zkoušce a tam jsem se znovu, tentokrát už úspěšně, pokusil přihlásit. Od začátku září loňského roku tedy s ní pracuji na výzkumu rhabdomyosarkomů a thymomů. Já pomocí PCR amplifikuju vzorek. To trvá i dvě hodiny. Další den očistím vzorek a nanesu ho na gel, zkontroluju amplifikaci a pracuju s namnoženým vzorkem dál, a potom dostaneme výsledky. Je to tedy kombinace jednoduché manuální práce a statistické analýzy. Letos pokračuju jak ve výzkumu rhabdomyosarkomů, tak k mé velké radosti i ve spolupráci s Prokopem a panem profesorem Zámečníkem. Navíc jedné doktorandce pomáhám s její studií solitárních fibrózních tumorů.

Tebe osobně onkologická problematika zajímá, nebo je spíše náhoda, že se jí v rámci svého patologického výzkumu zabýváš?
V Anapě, s výhledem na Černé moře.

Já jsem se na naši fakultu už hlásil s úmyslem věnovat se v budoucnu dětské onkologii. Samozřejmě platí, že tyhle úvahy jsou ještě dost nezralé a během výuky se desetkrát změní. To sedí do jisté míry i na mě, ale problematika dětských nádorů mě zajímá i nadále a bylo to skutečně jednou z motivací, proč se do patologického výzkumu zapojit.

Co ti vědecká práce dala?

Je to opravdu cenná zkušenost. Neodvážím se tvrdit, že bych uměl už sám napsat vědecký článek, ale na Ústavu fyziologie jsem se učil, jaké požadavky musí splňovat a jak se postupuje při jeho psaní. Pokud bych nastoupil na doktorské studium, což mám v plánu, tak si už budu vědět trochu rady a nebudu začínat od nuly. Obecně mám za to, že lékař ve fakultní nemocnici by se do výzkumu zapojit měl, a v tom případě je dobré si to vyzkoušet už po dobu studia. Na fyziologii jsem si i vyzkoušel pozici hlavního řešitele grantu a co musí taková žádost o grant obsahovat.

A na jakém ústavu nebo klinice bys tedy chtěl na doktorské studium nastoupit?

Těžká otázka. Fyziologie, nebo patologie? Zatím nemám v této věci jasno. Nedá se říct, že by mě jedno z toho bavilo více. Oboje je velmi rozdílné a zcela jiným způsobem zajímavé. Fyziologie je o porozumění procesům. Ptáme se proč, proč to takhle funguje? Co se stane, když do toho procesu zasáhneme? Molekulární patologie se spíše ptá, jak to vypadá. Máme určitý nádor a hledáme ideální léčbu a pokoušíme se stanovit prognózu. Není to o vysvětlování, ale o hledání. Já bych se však chtěl po škole věnovat i nějakému klinickému oboru. Jako možné kombinace se mi tak jeví dětská onkologie s molekulární patologií a na druhé straně kardiologie či interna s fyziologií...

Zmiňuješ opět dětskou onkologii – byl to hlavní důvod, proč ses hlásil na naši fakultu?

Byl to jeden z důvodů. Po příjezdu do Česka jsem se rozkoukával a zjišťoval informace o jednotlivých fakultách. Neznal jsem místní studenty, takže jsem měl asi méně informací než jiní uchazeči, ale doslechl jsem, že právě 2. lékařská fakulta je považována za nejlepší. To mě okamžitě navnadilo. A dosud si myslím, že skutečně nejlepší je, byť samozřejmě objektivní srovnání nemám. Svoji roli hrála i FN Motol, již vnímám jako špičkové středoevropské pracoviště. Je zde vše organizované na jednom místě. Nemusíme tak příliš cestovat po Praze, a jak postupujeme ročníky, tak poznáváme jednotlivá zdejší pracoviště a pracovníky, což je velmi výhodné pro absolventy, kteří se tu po škole rozhodnou zakotvit, jelikož budou velmi dobře znát své kolegy. Je samozřejmě na místě vyzdvihnout i přátelskou atmosféru naší fakulty, i když to už je trochu nošením dříví do lesa.

Ty jsi ovšem předtím studoval medicínu v Petrohradu...

Ano, po střední jsem šel na lékařskou univerzitu v Petrohradě. Tam jsem nastoupil do prvního ročníku, ačkoli už v té době jsem zamýšlel se po škole vydat směrem na západ. První ročník mě však spíše zklamal: přístup vyučujících, velké množství studentů a přemrštěný rozsah výuky, kdy jsme měli i například samostatnou výuku historie medicíny, což mi přišlo zbytečné. Na histologii se nám třeba nikdo nevěnoval a jen jsme obkreslovali vzorky nebo obrázky z učebnice do sešitu. Negativní byl i můj dojem z ruského zdravotnictví, kdy lékaři řeší své nízké základní platy tím, že vybírají ještě navíc poplatky od pacientů, a nemocný, jenž se chce nechat důkladně vyšetřit, si to musí pořádně zaplatit. Z toho plyne nedůvěra mezi lékaři a pacienty, kteří často raději obcházejí své obvodní lékaře. Velkým problémem je i syndrom vyhoření. Je to samozřejmě město od města a situaci v univerzitní nemocnici v Moskvě určitě nejde srovnávat s oblastními pracovišti, ale já jsem soudil právě na základě osobních zážitků z mého rodného města (Anapa ležící na pobřeží Černého moře, pozn. red.). Postupně jsem dospěl k závěru, že bude lepší se vydat do Evropy rovnou, protože se tak alespoň už od začátku budu vzdělávat ve zdejším systému a nebudu mít později potíže s uznáním titulu.

Jak došlo k tomu, že ses přestěhoval do Prahy?

Studium v Petrohradu jsem měl zadarmo díky výsledkům přijímacích zkoušek, kde jsem se umístil dostatečně vysoko. Když jsem tedy během prvního ročníku viděl, že mě studium nenaplňuje, bylo mi jasné, že nemohu domů přijít s tím, že v Petrohradě se mi nelíbí a raději bych za peníze studoval někde jinde. Hledal jsem tedy zemi, kde je možné studovat i zadarmo. Jako první možnost jsem objevil Českou republiku. Měl jsem tu i kamarádku, která mi vysvětlila, co vše je potřeba zařídit, a pomohla mi přihlásit se na jazykový kurz. Do té doby jsem totiž neovládal ani základy českého jazyka. Naštěstí jsem poznal velmi dobrou učitelku a o motivaci jsem měl postaráno, protože jsem nechtěl dopustit, abych se s nepořízenou vrátil zpátky do Ruska, takže se mi povedlo tento hendikep překonat. Věděl jsem, že na 2. lékařské fakultě je nutné absolvovat přijímací pohovor, a k tomuto bodu jsem tedy vytyčil svou jazykovou přípravu. Nakonec jsem uspěl.

Jak sis poradil s českými pacienty, například na ošetřovatelské praxi?

Tu jsem absolvoval tady v Motole. Už jsem se samozřejmě domluvil, ale ideální to ještě nebylo. Na druhou stranu jsem si právě tady na praxi s mnoha pacienty velmi příjemně popovídal. S negativní reakcí na svůj původ jsem se setkal jen jednou. To je opravdu výjimečné.

Povinné praxe jsi letos absolvoval během stáže v Japonsku. Jak bys popsal svou zkušenost se zdravotnictvím v Japonsku?

Celou dobu jsem se pohyboval v prostředí fakultní nemocnice a na obvodě se může situace výrazně lišit, ale určitě není třeba pochybovat o jisté technické nadřazenosti. Byly tam i lepší podmínky pro nastupující lékaře. Vždy měli po ruce školitele, s kterým se mohli poradit a opřít se o jeho zkušenosti. Medici naproti tomu nemohou příliš chodit za pacienty a výuka je spíše teoretická, i proto po absolvování dělají absolventi hlavně sestřičkovskou práci: měří tlak, odebírají krev. Velmi často na ně přímo dohlížel starší lékař. Přišlo mi tak, že nemají problém s nedostatkem personálu. Opět to bylo možná ale tím, že se jednalo o fakultní nemocnici. Co se týče vztahu mezi pacienty a lékaři, tak tam panuje obrovská úcta ze strany pacientů vůči lékařům a jejich úsudkům. Je to poněkud paternalistický vztah. Pokud lékař navrhnul nějaký postup, tak ho pacient vždy přijal. Samozřejmě je lékaři plně informovali o možnostech léčby i alternativách a sepisoval se informovaný souhlas jako u nás, ale nemocný pak vždycky dal na názor svého doktora. Já bych rád své zkušenosti z Japonska ještě zpracoval do článku pro fakultní stránky. Kdysi jsem dokonce silně koketoval s myšlenkou stát se právě novinářem a nastoupil jsem i na střední zaměřenou na reklamu a žurnalistiku, ale po roce jsem seznal, že bych se přeci jen raději stal lékařem.

Co tenkrát rozhodlo?

Ten obor mi neseděl. Začal jsem spíše inklinovat k medicíně a otec, který se na život vždycky dívá z té praktické stránky, mi navrhl, ať zkusím měsíc docházet do nemocnice, aby to mé rozhodnutí mělo nějakou váhu. Byl jsem tedy na příjmu na infekčním v pediatrické nemocnici. Tam jsem se setkal s velmi dobrým doktorem, co mi vše ochotně ukazoval a zasvětil mě do základních principů diagnostiky. To byl pro mě úplně jiný svět. Vše mi přišlo logické a smysluplné. Hned mě to chytlo, a proto jsem se vydal ve studiu tímto směrem.

A jak tvůj otec pak vnímal tvé rozhodnutí studovat v Praze?

Na začátku nebyl příliš nadšený, protože je velký patriot a nelíbilo se mu, že bych tak brzy odešel z Ruska, a navíc studoval v jiném jazyce. Obával se, že selžu a po roce vrátím. V průběhu let ale uznal, že to byl dobrý krok. Vnímá, že se mi tím otevřely větší možnosti, než kdybych zůstal v Petrohradě. Věřím, že ho nezklamu.

Vytvořeno: 30. 11. 2017 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.