Martin Němec, student 5. ročníku Všeobecného lékařství (na fotografii uprostřed), strávil semestr na Univerzitě v Santiagu de Compostela ve Španělsku. Píše esej a posílá fotografie.
Občas je cesta jen cesta a cíl je cíl. A někde napůl téhle cesty mezi Prahou a Santiagem de Compostela – což by tak zhruba mohla být ta dálnice za Lyonem, sto kilometrů dlouhá šedivá deprese, za kterou člověk zaplatí přes dvacet eur – jsem na hnusném odpočívadle u neméně hnusného pole poprvé zaváhal, jestli to fakt za to všechno stojí. Erasmus. Pardon, Erasmus+ – asi nějaká lepší verze.
Měsíce nekonečného honění papírů, shánění bodů na výběrové řízení, obviňování našeho studijního oddělení z chyb, které jsem ale ve skutečnosti všechny udělal já. A navíc to byly, jak jsem v srpnu zpětně zjistil, přesně ty chyby, před kterými nás naše koordinátorky explicitně varovaly hned v prvním e-mailu, který jsem v lednu rozečetl a v srpnu konečně i dočetl. A vůbec vír událostí, které bych pracovně označil za „administrativní opruz“. Završte to celé dvěma a půl tisíci kilometry ve škodovce, a ano, člověk zaváhá. Stojí to za to? Stojí.
Santiago je sotva stotisícové město v severozápadním cípu Španělska, v lehce separatistické Galícii. Představte si historické centrum Prahy, smažte tramvajové koleje a stánky s trdelníky, vytrhněte ho ze zbytku zástavby (i s trochou těch ošklivějších budov na okrajích), posaďte ho hodinu cesty autem od Atlantiku a do ulic nasypte hromadu studentů. Santiago. Super město na způsob Olomouce, kde jsem za půl roku použil autobus dvakrát, při cestě na letiště a z letiště, a to ještě nerad. Jinak člověk zvládne celý kampus přes den a večírky po nocích bez problému pěšmo.
Místní studentská organizace si dala velkou práci s programem pro zahraniční studenty a během prvních týdnů organizovala všechno možné každý všední den a většinu víkendů. Potkat lidi tedy nebyl problém a díky velkému počtu studentů z Jižní i Střední Ameriky se celá zahraniční komunita od začátku pospolitě bavila španělsky. Ani jsem se proto nesnažil proniknout do místního dialektu, na který jsou místní tak nepochopitelně pyšní, a následující měsíce jsem vesele strávil ve španělštině s bandou Italů. Nemělo to chybu.
Nebudu tvrdit, že bych se za hranicí nějak moc akademicky rozvinul, ale ani jsem to nečekal. Ona ta laťka je docela vysoko: sice tu všichni rádi brbláme a i já mám svoji představu (určitě jako jediný tu správnou) o tom, co a jak by se dalo zlepšit, ale faktem zůstává, že naše drahá Druhá (nikoliv v pořadí) lékařská je dobrá. Jakože fakt dobrá a při pohledu zvenčí – máte-li zkušenost s jiným systémem – to až bije do očí. Takže akademicky jsem si nepolepšil, ale 15 kreditů člověk posbírá bez větších problémů a ten přínos okolo – od jazykové zdatnosti až po určitý nadhled, který člověku život v cizině poskytne – tento drobný nedostatek hravě vyváží.
Město, škola, kamarádi… A co ještě? Pláže! Spousta pláží, jedna hezčí než druhá, všechny, co by kamenem dohodil. A to tak bude všechno... Prostě jsem dostal od rektorátu dva tisíce eur na to, abych si užil super semestr na super místě. Jedinečná příležitost trochu provětrat tu rutinu, kterou si sám na sebe člověk po pár letech zdánlivě nekonečného studia ušije. Děkuju.
A znáte ty řeči o tom, jak to všechno člověk nemůže pochopit, dokud sám nepojede? No jo no, kecy, jenže ono to tak ale fakt je. Jeďte na Erasmus, fakt to za ten opruz stojí. Pardon, Erasmus+.
