Studentka 2. ročníku navazující fyzioterapie Bc. Adéla Kramperová strávila semestr na Antverpské univerzitě v Belgii. Píše esej a posílá fotografie.
Zimní semestr letošního roku jsem strávila na Antverpské univerzitě v Belgii. Antverpy jsou druhé největší belgické město, nacházejí se severně od Bruselu ve vlámské části země. Město se proslavilo nejen díky historickému centru s katedrálou Panny Marie, hlavnímu nádraží, které bylo vyhlášeno nejkrásnější nádražní budovou vůbec, nebo zpracovávání diamantů. Leží zde také jeden z největších přístavů v Evropě. Co jsem si na Antverpách ale zamilovala nejvíce já: cyklostezky, proplétající se od centra města až na periferii, a s nimi i možnost všude cestovat výhradně na kole, množství parků a zeleně, kde si člověk může vychutnat snídani zakoupenou na místních víkendových trzích, a v neposlední řadě také prostory Antverpské univerzity.
Do země piva, hranolek s majonézou a pralinek jsem se vypravila s velkým očekáváním. Místo prvního semestru druhého ročníku jsem sice měla studovat první semestr prvního ročníku magisterského studia, neboť druhý ročník zdejších studentů se skládal převážně z individuálně domluvených praxí, ale to vzhledem k možnosti zvolit si všechny předměty vůbec nevadilo. Univerzita mě hned po odeslání dopisu o schválení pobytu kontaktovala s nabídkou samostatného pokoje na koleji, prvním krokem hned po příjezdu tedy bylo ubytovat se.
Moje kolej se nacházela hned v sousedství kampusu, kde jsem studovala, snad v nejzelenější části celého města. Místní správkyně vyhradila celé patro jednoho z kolejních domů pouze zahraničním studentům na erasmu. Měla jsem tak deset spolubydlících ze Španělska, Itálie, Rakouska a Turecka, se kterými jsem sdílela kuchyň, koupelnu a záchody. Všichni jsme tak byli ve městě i ve škole noví a rychle jsme si tam padli do noty. Společné večeře, kde jsme vždy probrali, co nového ve škole a v životě, se již od začátku staly každodenní záležitostí.
Po úvodním seznamovacím týdnu, kdy jsme dostali základní informace o chodu školy a možnostech mimoškolních aktivit s prezentacemi všech možných studentských spolků, nastal první školní den. Všichni studenti prvního ročníku fyzioterapie jsme se sešli ve velké posluchárně na přednášce z neurologie: belgičtí studenti, zahraniční studenti absolvující celý program i my erasmáci. I všechny ostatní přednášky probíhaly podobně – velká posluchárna, sto lidí (pokud to zrovna nebyla ranní přednáška z psychiatrie) a výklad většinou celý v angličtině i pro místní studenty. Už tohle pro mě byl ze začátku trochu šok, protože v Motole je nás v ročníku něco kolem třicítky a vlastně nikdy jsem na přednášky pro tolik lidí nechodila. Na cvičení jsme naopak byli rozděleni celkem do pěti skupin, opět namíchaných ze všech studentů, a výuka probíhala v odlišných časech pro každou skupinu.
Občas se mi stalo, že jsem byla na hodině jediná, kdo nemluvil holandsky. Díky tomu jsem ale měla možnost spřátelit se také s místními studenty, kteří mě pak často u kantorů bránili a trvali na tom, že cvičení musí být vedeno celou dobu v angličtině, protože někteří z vyučujících měli tendenci občas sklouzávat ke své mateřštině. Zkušenosti jsme také sdíleli ve školní jídelně, která nabízela možnost přidat si druhou porci jakékoli jídla z nabídky zadarmo.
Výuka fyzioterapie v Belgii je hodně založená na práci s literaturou a evidence-based medicine. V tom vidím také rozdíl oproti výuce v Motole, kde jde hodně o předávání zkušeností a praxi. Občas jsem tak v novém způsobu výuky postrádala jakýsi lidštější faktor, ale pravda je, že pokud se chce člověk prezentovat a pracovat na mezinárodní úrovni, musí umět svou práci podložit validními zdroji. Tato schopnost je dle mého názoru důležitá i pro rozvoj fyzioterapie jako uznávaného zdravotnického oboru. Proto doufám, že tyto zkušenosti v budoucnu využiji, například už při zpracování své diplomové práce.
Další důležitou součástí studia jsou pak skupinové práce. Těch jsme měli za úkol vypracovat za semestr hned několik, včetně závěrečné prezentace a obhajoby. Nejrozsáhlejší z projektů jsme řešili ve skupině dvanácti lidí, společně se studenty z Holandska. Mně tak přibyla další zcela nová zkušenost, protože jsem byla zvyklá všechny práce zpracovávat individuálně. Skupinová práce může být opravdu psychicky náročná, ale v rehabilitaci, která je založená na spolupráci multidisciplinárního týmu, se bez ní dá jen těžko obejít. Proto i tuto zkušenost hodnotím kladně. Praxe byla na mém studijním programu předmětem zejména letního semestru a druhého ročníku, proto jsme jí až tolik neměli, což bylo pro mě trochu zklamáním. Nové zkušenosti jsem tak nabrala alespoň z praktických hodin interny, neurologie a sportovní fyzioterapie.
Ve volném čase jsem se v Antverpách věnovala hlavně sportu a cestování. Na začátku semestru jsme měli volna poměrně dost. S blížícím se zkouškovým obdobím a odevzdáním skupinových prací volna pochopitelně ubývalo. Univerzita nabízela všem studentům k zakoupení tzv. sportspass. Za pouhých 25 eur jsme tak všichni měli možnost po celý rok docházet na vybrané sportovní lekce či tréninky univerzitních týmů, které probíhaly každý týden. Já si vybrala sportů hned několik a doporučila bych snad všechny lekce, které jsem navštívila.
Prozkoumávání malebných belgických měst protkaných říčními kanály byla další logická náplň týdne. Jako student se z Antverp dostanete vlakem pohodlně téměř kamkoli po Belgii. Do Holandska odtud pak jezdí autobusy a za dvě a půl hodiny se můžete procházet třeba po ulicích Amsterdamu.
Na závěr bych ráda vyvrátila mýtus, že studenta na Erasmu nemohou ze zkoušky vyhodit, když mu následující týden studijní pobyt končí. Na Antverpské univerzitě tohle totiž moc neplatí. Všechny moje teoretické i praktické zkoušky probíhaly dohromady se všemi ostatními studenty a většina zkoušejících ani nevěděla, že nejsem běžný student. Odlišit mě nemohla ani angličtina, protože v té zkoušky skládali všichni mezinárodní studenti celého programu. Hodnocení bylo tak pro všechny stejné, a kdo nesplnil minimální počet (ve většině předmětů 10 nebo 12 z 20 bodů), musel zkoušku opakovat v srpnovém termínu, což se bohužel nevyhnulo některým z mých spolubydlících, protože zejména teoretické části zkoušek nebyly vůbec jednoduché.
Na závěr své zprávy bych ráda uvedla, že erasmus pro mě byla skvělá zkušenost téměř ve všech ohledech. Proto za mě 20/20, a pokud se chystáte do Antverp, přibalte pláštěnku, deštník a holínky, protože se bez nich rozhodně neobejdete.
