Malawi, Afrika: nenahraditelná zkušenost

Drahomír Kolenčík, student 4. ročníku, se zúčastnil dvoutýdenní mise v africkém Malawi. Organizovalo ji sdružení International Humanity. Jeden vedoucí doktor a čtyři medici postupně otvírali ordinace a ošetřovali pacienty v nově vybudované nemocnici v jedné z nejchudších částí světa.  


Byla to úžasná zkušenost a všem vřele doporučuju vyzkoušet něco podobného. Pokud se rozhodnete i pro stejnou zemi, nebudete určitě zklamáni. Přívětivější hostitele jsme si nemohli ani přát a doufám, že prací, kterou jsme tam dělali, jsme jim alespoň trochu pomohli.

Vše ale od začátku. Celá skupina cestovatelů se sešla koncem července až na letišti ve Vídni, odkud jsme nabrali přes Adis Abebu směr Lilongwe. Zatímco letiště v Etiopii ještě celkem odpovídalo evropským parametrům, v Lilongwe jsme hned poznali, že jsme v o něco chudší krajině. V hlavním městě jsme před definitivním odjezdem do nemocnice nakoupili potraviny a léky na celé dva týdny. Po opuštění města ještě vše probíhalo v pořádku, ale pak jsme narazili na realitu Malawi –  polní cesty. Jet hodinu po jedné takové byl doslova očistec a všichni jsme byli patřičně naklepáni. Při dojezdu do místa ubytování, což byla jedna z místních lepších vesnic, jsme ale na vše zapomněli, protože nás vesničani vítali tradičním tancem doprovázeným sborovým zpěvem. Musím říct, že pro mě bylo překvapující, jak se mé představy o Africe blížily skutečnosti, a to platilo jak o hmotné situaci nebo chování lidí, tak i o krajině. Život vesničanů byl jednoduchý a velmi tvrdý. Přístup ke vzdělání byl minimální, ale vše vynahrazovali velmi vstřícným přístupem. Velmi oblíbení jsme byli mezi dětmi. Ti, jakmile viděli bílou tvář, začaly nadšeně skákat a za pokřiku „Azungu“ (běloch, cizinec) běžely k nám.

Další dny jsme se dostali do nemocnice, kde jsme začali s přípravami, a následně jsme otevírali postupně ordinace. Budova, ve které jsme sídlili, byla nově postavená a i přesto, že na tamější poměry se jednalo o velmi nadstandardní příbytek, nemohli jsme velikostí ani vybavením hovořit o evropských nemocnicích. Každopádně pro obyvatele to byla velmi zásadní změna. Mluvíme zde o zemi, která se dle oficiálních žebříčků člení mezi nejchudší země světa. Jak výše zmíněno, asfaltové silnice nejsou samozřejmostí (a mnoho z těch, po kterých jsme jezdili, vybudovala Evropská unie) a doprava není nejlevnější a nejjednodušší záležitostí. Dokážete si tak jistě představit, že dojet do několik desítek kilometrů vzdálené nemocnice je problematické.

Mise se zúčastnil jeden vedoucí doktor a čtyři medici. Nejdříve jsme otevřeli jednu ordinaci, kde jsme přijímali dětské pacienty. Na poli pediatrie dokázala International Humanity v tomto regionu velký pokrok, kdy snížila malnutrici dětí díky edukaci matek a dodávání základních nutričních balíčků. V Malawi je klasickou plodinou kukuřice a všechny pokrmy jsou převážně z ní. V jídelníčku pak velmi chybí bílkoviny.

V dalších dnech jsme otevřeli postupně další dvě ordinace, kde jsme se zaměřovali na dospělé pacienty. Denně jsme zvládali přibližně 100 pacientů a průměrně pracovali 10 hodin denně. Pro nás studenty to byla nenahraditelná zkušenost, protože na rozdíl od fakultního prostředí jsme konečně mohli zasáhnout a svojí činností alespoň nějak ovlivnit výsledek. Podstatným aspektem byl i fakt, že jsme neměli k dispozici žádné přístroje a nemohli dělat ani laboratorní testy. Práce tedy stála zejména na fyzikálním vyšetření a informacích od pacientů.

Součástí naší mise bylo i slavnostní otevření nemocnice, při kterém se sešlo široké okolí a přijeli i významní zastupitelé. Zajímavé na Malawi je, že na regionálních úrovních funguje stále kmenové uspořádání, kdy oblast (a nemluvíme o malých oblastech) má na starosti náčelník. Na opačné straně stojí národní úroveň, která je řízená demokraticky a kde každou oblast reprezentuje volený zástupce. V opozici zde stojí dědičné řízení a demokratické. Doteď nevím, jak to funguje. Jisté ale je, že vše proběhlo v pořádku a nemocnice byla posvěcena všemi důležitými personami.

Přibližně za dva týdny jsme pomohli co nejvíce lidem, co jsme mohli, a odměnou pro nás byla obrovská praktická zkušenost, kterou nám evropské podmínky nemůžou (díkybohu) nabídnout. Jak již jsem zmínil výše, všem bych celou misi doporučil a pokud by opravdu někdo stál o podobný zážitek, může zkusit například https://www.dreamafricacarefoundation.org/. Další informace najdete i na http://www.internationalhumanity.cz/.

Drahomír Kolenčík, 4. ročník

 

Vydáno: 3. 12. 2015 / Upraveno: 21. 4. 2021 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková