Ajvar, hodně legrace a trochu praxe

Studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství Tereza Veselá strávila letní stáž v Bělehradě. Píše esej a posílá fotografie.


Tereza Veselá, archiv autorky.

Srpen jsem strávila na klinické stáži v Bělehradě, hlavním městě Srbska. Že jsem se tam koncem července opravdu ocitla, bylo pro mě těžko uvěřitelné. „Vždyť jsi ten jazykovej test šla jen zkusit – co kdyby náhodou?“ říkala jsem si. A ono to vyšlo.

Odjížděla jsem bez přehnaných očekávání, protože jsem neměla představu, do jakého kraje se chystám a jaké mravy tam panují. Také se již před cestou kolem mé stáže vyskytlo pár nedorozumění ze strany hostující organizace, které byly jakýmsi varovným signálem – „bacha, jedeš na Balkán“ – a které mě přiměly přehodnotit moje dosavadní představy. Neočekávat vůbec nic a nechat se překvapit se později ukázalo jako poměrně dobrá strategie, která mi ušetřila spoustu nervozity a vztekání. „Just go with the flow...“ se stalo mojí mantrou. V Srbsku totiž občas zažijete chaos a trochu divočinu a nejednou jsem si připadala jak v absurdním dramatu.

Ale teď vážněji. Vybrala jsem si kliniku radiologie a onkologie, jednu z nejlepších na celém Balkáně, které se zaměřují na nádorová onemocnění. Lékaři i pacienti sem jezdí ze sousedních zemí a koncentrují se zde velmi zajímavé, složité a ojedinělé případy. S několika z nich jsem se seznámila, a dokonce i měla příležitost si vyšetřit a osobně si popovídat s konkrétními pacienty, pokud nám zrovna nebránila jazyková bariéra. Ta bohužel lehce zastínila celou moji stáž, stejně jako vytíženost lékařů, kteří měli velmi málo času se nám opravdu věnovat.

Kromě lůžkového oddělení jsem strávila týden s moc milou radioložkou Draganou, se kterou jsme vypracovávaly ozařovací plány pro pacienty z dětského oddělení. Nebudu lhát, mnoho příběhů bylo hodně smutných, někdy až strašidelných. Ze strany druhé ale i řada těch se šťastným koncem. Při pohledu na ženu ve věku mé babičky, kterou její úspěšný boj s nemocí doslova nakopl k dožití svého života naplno, jsem téměř zamačkávala slzu. Vrátila se k zahradničení, věnuje se vnoučatům, začala cestovat a studovat univerzitu třetího věku. Doslova zářila energií. Lepšího pocitu není.

Po praxi jsme měli spoustu volného času, který nám ale koordinátoři vyplnili bohatým programem. Od procházek po městě, přes muzea, plážový volejbal, koupání, výpady z města do přírody, party a společné večeře, což bylo velmi milým překvapením. Dostali jsme tak srbskou kulturu, a především Bělehrad, se všemi svými – obyčejným turistům – skrytými zákoutími, nejlepšími podniky a slevami na vstupy, naservírovaný jako na zlatém podnose. Program byl pro mě osobně až moc intenzivní, proto se moje účast postupně zredukovala pouze na ty aktivity, na které jsem opravdu měla chuť a raději si šmejdila po Bělehradě na vlastní pěst nebo v menších skupinkách. Za mě nejlepší akcí byla National Food and Drink Party. Každý z nás připravil pro ostatní klasiku své země. Následoval neskutečný festival chutí (rozuměj neřízená žranice), výměna receptů a ochutnávky všemožných druhů alkoholu. Pro mě zvítězilo egyptské „dish of the poor“: směs rýže, těstovin, čočky a koření (zní to příšerně, ale chuť je o to lepší!), alžírské cukrovinky, srbský ajvar a rakije z vlašských ořechů.

Co můžete očekávat ale s naprostou jistotou, jsou nově nabité známosti a přátelství, ať už s místními nebo se spolustážisty z celého světa, a boření mýtů, předsudků a falešných představ o jiných národech, jejich zemích a kulturách (pokud nějaké máte, samozřejmě). Věděli jste třeba, že Kurdistán a jeho okolí není jen suchá step a poušť? Já ne. Celý život jsem žila s představou, že tomu tak je. Odpověď na mojí rádoby „tricky“ otázku, kterou jsem položila kolegovi z Kurdistánu, mě docela vyvedla z konceptu. „Hej Rozhi, už jsi někdy viděl sníh?“ zněl onen inteligentní dotaz. Dostalo se mi pobaveného výrazu se slovy: „Hahaha, no jasně! Každou zimu máme sněhu po pás.“ Na důkaz mi ukázal spoustu fotek irácké přírody. Kromě suchých oblastí mají opravdu i krásné hory a nížiny pokryté zelení, velké řeky nebo azurová horská jezera. A podobných maličkostí byla celá řada, například domluva a fungování se skupinkou Italů... To by ale vystačilo na samostatný článek.

Zahraniční stáž je zkrátka obrovský zážitek, který především dává – profesní zkušenosti, všeobecný rozhled a přátele. Ze strany druhé ale i bere – předsudky a falešné představy. A to hlavně za předpokladu, že se zúčastněný nechá unášet proudem událostí a otevře se novotám, které na něj čekají. Pokud byste ještě váhali, jestli na stáž jet, nebo ne, radím vám – určitě ano! Je to výzva. Trocha strachu a nervozity je proto úplně normální. Sami se ale přesvědčíte, že je to hlavně legrace.

Vydáno: 6. 11. 2019 / Upraveno: 3. 2. 2020 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.