Student 4. ročníku Všeobecného lékařství Martin Vidlička píše povídkovou reportáž o letošním dni otevřených dveří. Líčí v ní akci z pohledu absolventa, který vzpomíná, jak poprvé navštívil fakultu coby uchazeč...
Rok 2054. Vzduchem se řítí dopravní plavidla. Náhle ostatní zvuky města překřičí siréna. Sanitka veze pacientku ve věku asi osmnácti let po anafylaktickém šoku, který utrpěla ve školní jídelně. Její otec, už klidný poté, co se dívka vzpamatovala po aplikaci adrenalinu, vyptává se lékaře: „Pane doktore, co vás vůbec vedlo k tomu, dát se na medicínu? To přece vůbec není legrace vidět tohle třeba i pětkrát denně...“
Doktor se zamyslel: „Poprvé jsem se podíval do motolské nemocnice v roce 2019. Vydali jsme se tam, i když jsme nevěděli, jestli medicínu chceme studovat...“ A začal vyprávět.
***
„‚Tady je tak tři sta lidí!‘ prohlásil Pavel, můj nejlepší kamarád, když jsme vešli do atria nemocnice. ,Maximálně dvě stě osmdesát,‘ namítl jsem. Cestu k posluchárně lemovali studenti 2. lékařské fakulty, kteří s úsměvem rozdávali brožury a letáky o studiu. Zadarmo! A když je něco zadarmo, tak to bych byl pitomec, abych si to nevzal. Proto než jsme se probojovali k Velké posluchárně, měli jsme už papírů plné ruce.
,Mají to tady opravdu hezký! Ty prostory jsou mnohem lepší, než měli včera na Trojce,‘ konstatoval Pavel. Měl pravdu. Krásu Velké posluchárny jsme ale nemohli plně ocenit, protože byla plná odshora až dolů. Lidé seděli na zemi, na schodech, prostě všude, kde se dalo. Dole se už chystali řečníci. ,Podívej!‘ ukazuji nenápadně na postavu sedící v jednom z křesel. ,Ten má vousy jako Gandalf!‘ Moje uštipačné poznámky ale velice rychle vystřídal údiv, když se Gandalf představil jako profesor Kodet a rozhovořil se o přijímacím řízení na 2. lékařskou fakultu. Ještě předtím ale mluvil pan děkan, a dokonce nám zahráli čtyři trombonisti.
,Tak tady je to jiný level!‘ řekl Pavel. Nevěděl jsem, jestli sarkasticky. Pár slov sdělil taky proděkan pro vědu profesor Trka. Pavel, který se chtěl věnovat výzkumu, z něj byl uchvácen. Takže tu poznámku asi myslel upřímně.
Jako poslední promluvil jeden ze studentů. To mně osobně dalo nejvíc. Ukázal nám hodně fotek, podle kterých jsem usoudil, že je to tu jedna party za druhou. ,Podle Adama to vypadalo, že oni se tady snad ani nic neučí, jenom si užívají...‘ říkám Pavlovi. ,Tak to chceš! U mě mají vyhráno!‘ odpověděl. Já jsem si ještě nebyl tak jistý. Ale v programu stále bylo spousta možností. Mohli jsme zůstat v posluchárně na přednášky, podívat se na workshopy o chirurgickém šití anebo si vyzkoušet atmosféru jednoho z oddělení. Velkým lákadlem byl virtuální pitevní stůl. Viděl jsem, jak davy šílely a tlačily se, aby se na něj mohly jít podívat. Proto jsme se radši rozhodli pro exkurzi na oddělení.
,Já zatím půjdu zkusit to šití. Pak mi řekneš, jaký to bylo,‘ povídá Pavel při odchodu o patro níž. Nevěděl jsem, kde přesně se schází skupinka mířící na oddělení. Zeptal jsem se jednoho ze studentů, kteří se všude kolem otáčeli jako číšníci, hezky oblečení ve fakultním bílém. Podle cedulky se jmenoval Kuba.
,Ahoj, prosím tě, jak se dostanu na ta oddělení?‘ Ani nevím jak, zapovídali jsme se o škole, dověděl jsem se mnoho o prvním ročníku, čeho se bát a z čeho naopak nemít strach. Je pěkné vidět, že lidé jsou tady komunikativní. Málem jsem proto nestihl svoji skupinku. Na místě stálo víc než deset studentů s cedulemi jednotlivých oddělení. Já jsem ale věděl, kam chci. Na Kliniku zobrazovacích metod. Jakmile jsem našel správné stanoviště, byl jsem překvapený. Téměř nikdo tady kromě mě nebyl. Zatímco okolní skupiny čítaly v průměru asi patnáct členů, my jsme tady postávali čtyři. Tím lépe pro nás!
Asi v jedenáct si nás odvedl pan doktor Roček na kliniku. Kdyby mě pak zase neodvedl zpátky, jednoznačně bych umřel hlady, ztracen v nekonečném bludišti motolské nemocnice. Ukázal nám hodně zajímavých přístrojů, a co bylo pro mě nejdůležitější, jeho vystupování bylo velmi příjemné. Na tom mně osobně hodně záleží. Když chci někde studovat, měli by tam být fajn lidi.
Těsně před dvanáctou jsme se s Pavlem sešli u metra. ,Tak co, jaký to bylo?‘ ptám se. Trvalo víc než deset minut, než dovyprávěl, jak skvělé to bylo, jak dostal poprvé možnost vyzkoušet si nejen klasické šití, ale i laparoskopii. Nakonec uviděl i ten slavný virtuální pitevní stůl. Jen okouzleně vydechl: ,Je to prostě takový cool stůl...‘ Oči mu zářily jako hvězdy.
Tou samou cestou, kterou jsme ráno přijeli do nemocnice, odjížděli jsme domů. Ale nebyli jsme stejní. Něco se změnilo. Předtím jsme nevěděli, co chceme, a teď jsme oba měli jasný cíl. 2. lékařskou fakultu!“
***
„Tak takhle nějak to bylo. Aspoň v mém paměťovém čipu se nachází tahle stopa. Pak už jsme jenom složili přijímačky a vystudovali. Pavel je teď neurochirurg a já dělám na urgentu.“
Pán v sanitce zesmutněl: „To je neskutečný, jak může jeden den změnit průběh celého života. Jedno jediné rozhodnutí. Moje dcera taky chtěla jít na den otevřených dveří, ale já jí to rozmlouval. Teď je mi to líto.“
„Nejde o to přijít na den otevřených dveří. Mně a Pavlovi to sice hodně pomohlo, nejdůležitější je ale rozhodnout se. Jestli ví, že chce studovat na Druhé lékařské, nikdy není pozdě. I když teď v březnu už jo, přihlášku si může poslat jen do konce února!“
Fotografie: Michal Hladík (2. LF) a Shutterstock
Dále vás může zajímat: videozáznam a fotografie ze dne otevřených dveří a plakáty, které si připravili studenti pro informační stánky.
