Studentka 5. ročníku Ivana Lukášová píše o stáži na nejstarší lékařské fakultě západního světa.
Naše fakulta už dlouhé roky nabízí možnost studovat na nejstarší lékařské fakultě západního světa, která trochu překvapivě není v Paříži, ale už od začátku 12. století v překrásné historické budově s věhlasným anatomickým muzeem, v Montpellier na jihu Francie. I dnes se tato fakulta každoročně umísťuje mezi třemi nejlepšími v rámci závěrečných celonárodních testů. Tato fakulta má svoji menší sesterskou fakultu v historickém městě Nîmes, které je asi o 50 km severněji. Nîmes je město s krásným okolím, nejmenší fakultou ve Francii a výborným přístupem ke studentům na jednotlivých odděleních ve Fakultní nemocnici Caremau.
Zcela zásadním důvodem proč jet studovat do Francie je odlišné vnímání studentů vyšších ročníků a jejich pozice v nemocnici. Od 4. ročníku je student zároveň zaměstnancem nemocnice na pozici tzv. Externe. Studenti jsou každé ráno do 13 hodin na oddělení, kde v závislosti na typu oddělení vyšetřují pacienty, sepisují příjmové zprávy, asistují na operačních sálech nebo se účastní vizit, kde prezentují své pacienty. Na některých odděleních mají povinnost víkendových nebo nočních služeb. Stáže na každém oddělení trvají vždy 10 týdnů. Výuka pak probíhá přibližně třikrát týdně odpoledne v prostorách přilehlé fakulty. Přednášky jsou většinou klinické případy, které přednášející představí tak, aby se studenti aktivně zapojili. Takový způsob výuky ovšem předpokládá předchozí samostudium a základní orientaci v dané problematice. Zkoušky se konají na konci každého semestru v podobě písemných testů, které mají opět formu klinických případů a postupů v jednotlivých situacích. Celá výuka směřuje k závěrečným testům v 6. ročníku, tzv. Épreuves classantes nationales, kde umístění studentů v porovnání s výsledky všech absolventů ve Francii rozhodne o jejich budoucí specializaci a regionu, kde budou pracovat.
Vzhledem k předmětům v pátém ročníku jsem si vybrala modul, který zahrnoval geriatrii, internu, infektologii a urgences, což je přibližně ekvivalent motolského urgentního příjmu a pohotovostí jednotlivých oborů. Moje první stáž na interním oddělení probíhala s ohledem na seznamování se s francouzskou terminologií a slangem na oddělení ze začátku trochu komplikovaně. Ostatních pět studentů nemělo i přes jinak přátelské vztahy nejmenší pochopení pro někoho, kdo se právě začíná orientovat v úplně odlišném systému. Informaci o tom, že máme povinnost přijít jednou za měsíc i v sobotu, jsem tak zjistila úplně náhodou pár dní předem, než se mě to týkalo. Po prvních třech týdnech jsem ale pronikla do elektronického systému, organizace práce na oddělení a rozsahu našich povinností, a mohla jsem tak být platným členem týmu.
Druhá stáž na urgences měla zcela odlišnou podobu. Jednalo se o dvanáct 24hodinových služeb (většinou nonstop) ve dvou sektorech: traumatologii nebo tzv. medico-chir (což zahrnovalo interní, chirurgickou, neurologickou a psychiatrickou problematiku). Studenti byli zcela rovnocenným členem tříčlenného lékařského týmu, jen s tím rozdílem, že zásadní rozhodnutí a postupy v ideálním případě konzultovali s vedoucím služby. Naším úkolem bylo vyšetření pacienta, sepsání zprávy, předepisování vyšetření a odběrů, předepisování léků proti bolesti a zajišťování veškeré telefonické komunikace s praktickým lékařem nebo rodinou pacienta. Samozřejmostí bylo šití všech povrchových ran na traumatologii. Poprvé v životě jsem se tak setkala se skutečným provozem na velmi přeplněném pohotovostním oddělení. K ošetření přicházeli jak v podstatě zdraví lidé, tak i hemodynamicky nestabilní pacienti v šokovém stavu. V té době již naštěstí neexistovala jazyková bariéra, takže jsem většinu situací a úkolů zvládala plnit srovnatelně s ostatními studenty.
Celkový přínos z obou stáží i výuky je nezpochybnitelný. Navíc se mi podařilo domluvit si dobrovolné odpolední stážování na operačních sálech plastické chirurgie, kde jsem měla dovoleno asistovat, a někdy i aktivně zasahovat do operací. Přístup Francouzů k cizincům je zcela rovnocenný a nesetkala jsem se s žádným problémem, i když mě můj přízvuk ve francouzštině většinou prozradil po první větě.
Velkou výhodou Francie je navíc to, že stipendium na Erasmu, plat v nemocnici a státní příspěvek na bydlení (tzv. CAF) zcela pokrývají veškeré náklady na stáž. Ubytování na koleji v Nîmes je asi 10 minut pěšky od nemocnice, v samostatných pokojích na koleji s večerní menzou, posilovnou a bezplatným zapůjčením kol. Ve spojení s možností regionálních vlakových jízdenek za 1 euro se tak kolo stalo mým hlavním prostředkem pro pravidelné výlety po bližším i vzdálenějším okolí, které má rozhodně co nabídnout (Pont du Gard, Provence, Národní park Cevennes, rezervace Camargue).
Hlavní nevýhodou stáže ve Francii tak zůstává především omezená kompatibilita se studijním plánem na naší fakultě. I přesto, že fakulta oficiálně zastává stanovisko, že výjezd na Erasmus není důvodem k prodlužování studia, prakticky není možné se na uznání předmětů v plném rozsahu dohodnout a ani individuální studijní plán a vstřícnost jednotlivých klinik umožňující vlastní organizaci rozvrhu nezabrání nutnosti prodloužit studium. Pravdou je, že časová dotace přednášek a seminářů je ve Francii menší a teoretické znalosti francouzských kolegů byly v některých případech trochu limitované (např. genetické syndromy, méně obvyklé bakterie a parazité, anatomické souvislosti…). Určitou nevýhodou bylo i umístění kolejí v těsné blízkosti arabské čtvrti se špatnou pověstí a velmi omezená veřejná doprava z centra města, což dohromady nevytváří ideální situaci pro večerní a noční návraty.
Závěrem je jednoznačné doporučení výjezdu do Francie, zvláště do Nîmes. Organizace celého pobytu vyžaduje značnou samostatnost a dobré informace, které jsem se pokusila sepsat do zvláštního dokumentu (ke stažení zde), určeného studentům vyjíždějícím do Nîmes v příštích letech.
Ivana Lukášová
