Laudace k 60. narozeninám prof. Petra Goetze

Štítky

Laudaci k 60. narozeninám prof. MUDr. Petra Goetze, CSc., pronesl v Lékařském domě v Praze 18. června 1997 prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., t. č. prorektor Univerzity Karlovy. 26. května 2020 ji přetiskujeme u příležitosti Goetzova úmrtí.


Dámy a pánové,

v nekonečné  genetické laboratoři světa jsem se setkal s Petrem Goetzem před 32 lety. Bylo to v roce 1965, kdy se mezi námi objevil na Větrné hoře, kde se dnes říká Karlov, jako nový pracovník II. dětské kliniky tehdejší Fakulty dětského lékařství, v památné a slavné České dětské. To jsem už pracoval několik let vedle v Nalezinci na Klinice dětské chirurgie a setkával jsem se s ním, když si kolegové pediatři zavolali dětského chirurga na konsilium. Bylo to období, kdy jsem začal cíleně budovat do té doby u nás neexistující obor dětské onkologie, a brzy jsem se dozvěděl, že Petr se také od základního oboru pediatrie odchyluje a začíná se věnovat do nedávna potlačované a deformované genetice.

Do té doby se mu ovšem podařilo v Praze narodit, absolvovat základní školu a gymnázium, maturovat a vystudovat FDL UK. Promoval roku 1961. V letech 1961–1963 pracoval na pediatrii v okresní nemocnici v Plané u Mariánských lázní, další dva roky v témž oboru v Kolíně. Během kolínské episody, roku 1964, složil atestaci prvního stupně z pediatrie. Sekundárním lékařem na II. dětské klinice profesora Houšťka byl v letech 1965–1967, kdy se stal interním aspirantem fakulty v oboru lékařské genetiky se zaměřením na cytogenetiku. Ergo, věnoval dosud genetice třicet let svého úsilí. Byl jedním z prvních cytogenetiků u nás. Titul kandidáta lékařských věd získal roku 1978. Od roku 1971 pracoval jako odborný technický pracovník na oddělení lékařské genetiky Ústav výzkumu vývoje dítěte FDL UK, od roku 1978 do roku 1980 tamtéž jako vědecký pracovník. V dekádě 1980–1990 se stal zdravotnickým zástupcem přednosty oddělení lékařské genetiky FNM. V tomto období absolvoval roční studijní pobyt v MRC Populativon and Cytogenetic Unit v Edinburghu jako visiting scientist (1982/83) a dvouměsíční pracovní stáž tamtéž v roce 1985. Měl jsem radost jmenovat ho v úřadu děkana roku 1990 po řádném konkurzním řízení přednostou nově zmíněného Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK (je jím dosud), roku 1991 habilitovat a v roce 1994 doporučit ke jmenování profesorem.

Tolik k formálnímu běhu jeho pracovního života. Nepochybně důležitější je jeho obsah, odborný i lidský. Profesor Goetz se většinu pracovního života věnoval klinické a experimentální cytogenetice, zejména problémům genotoxicity na chromozomální úrovni a studiu chromozomů zárodečných buněk. Práci, která byla výsledkem úsilí v laboratoři Dr. Chandleyové v Edinburghu – otázky párování chromozomů X a Y –, označil prezident Evropské společnosti lidské genetiky za klasickou. Byla zhruba 100krát citována. Významnou složkou činnosti prof. Goetze a jeho spolupracovníků je molekulární genetika nádorů dětského věku, zejména exprese onkogenů, metylace a germ-line mutace genu s 53. Výsledky svých výzkumů publikoval ve 115 pracích, z nichž 32 vyšlo v zahraničních časopisech. Byly citovány 326krát do roku 1992. Pak začal lajdat a citace nesleduje. K nim se druží padesát abstraktů a deset článků populárně vědeckých.

Je nasnadě, že jeho práce byly oceňovány: třikrát Společností lékařské genetiky (1974, 1981, 1987), jedenkrát cenou předsednictva ČLS (1991). Je členem výboru Cytogenetické sekce Biologické společnosti AV ČR a Evropské společnosti lidské genetiky a vědeckým tajemníkem Společnosti lékařské genetiky ČLS JEvP.

Od roku 1967, s určitým přerušením, učí. Učí rád, hodně a dobře, česky i anglicky. Jako šéf nově zřízeného ústavu stál před nesnadným úkolem zavést výuku biologie, molekulární biologie a klinické genetiky. Přednáší seniorům Univerzity třetího věku a podílí se na přípravě přijímacího řízení na fakultě. Je učitelem seriózním a oblíbeným. Výrazem toho je, že se stal od 1. února t. r. akademickým senátem fakulty schváleným proděkanem 2. LF UK. Všichni dobře víte, že hned začátek období jeho akademické funkce provázely pohnuté události. Dokázal je zvládnout.

Všechno, co jsem dosud sdělil, a bylo toho dost, ovšem představuje jenom část osobnosti Petra Goetze. Vypovědět o něm úplně, to potřebuje získat povolení nahlédnout hlouběji do nitra, a hledat v něm poměr složky intelektuální a citové, kterou nelze hodnotit ani počtem publikací, ani citačním indexem, ale charakterem, který sice také vychází z objektivity, ale je doplněn pohledem srdce. A tu jsem přesvědčen, že v nitru Petra Goetze panuje zdvořilá atmosféra bez nenávisti, s vysokou mírou spravedlnosti a slušnosti, se zásadou hledět si více svých zálib než svých sousedů, s úsilím sdružit široké obecné vědomosti s uměním medicíny, s filozofií a vnímáním krásy. Myslím, že se jubilantovi podařilo „stát se svým vlastním předkem i svým vlastním dědicem, tvořit cílevědomě svou vlastní budoucnost a dědit po zásluze svou vlastní minulost“, odlišovat důležité od bezvýznamného a nalézat jak jasné postoje k problémům, tak vnímavý vztah ke všem obdivuhodným projevům života, k ušlechtilosti a krásám, které nám život poskytuje.

Napomohl mu k tomu osud. Neboť „co je sladšího, než míti vedle sebe někoho, s nímž můžeš směle mluvit o všem jako se sebou samým?" (Cicero). Už 37 let vedle sebe takovou bytost má – manželku Janu, dětskou kardioložku, která léčí mnoho srdcí dětských, ale to vlastní dala Petrovi a spolu s ním pochopení, úctu a trpělivost, kterou dobré ženy vědců musejí disponovat. Mají dva syny – právníka Jana a za několik dnů na naší fakultě promujícího Michala (budu u toho), a aby genealogický strom košatěl – čtyři vnoučata. Také má milenku, oddanou, věrnou a milující, vždycky dobře naladěnou. Škoda, že neumí mluvit – jen očima (ale cožpak to není někdy víc než záplava slov?). Jmenuje se Dona, je noblesní francouzskou buldočkou a žárlivost Jany nevzbuzuje. Miluje ji totiž právě tak. Velmi dobře to vnímám – máme totiž doma stejnou.

Jak jdou léta, lnou Goetzovi víc a víc k Českému ráji, kde mají v Meziluží u Kosti už 25 let chalupu. I v tom je mezi námi určitá shoda – oni v Meziluží, my máme domek v Mezihoří na Benešovsku. Rozpor mezi námi spočívá v tom, že zatímco já mám k jakékoliv manuální činnosti na zahrádce averzi a snaživě se jí vyhýbám, což v mé mysli občas vyvolává mravní schizma, Petr se v chalupaření vyžívá a k řemeslům, která už zvládnul, přidává další a další. Ale schizma v jeho mysli to musí vyvolávat také, i když jiné. Místo řemeslničení by přece mohl napsat další článek. Nu – proti gustu žádný dišputát.

Často spolu poslouchají muziku. Tu starou, které se říká klasická (Petrovou slabostí je Händlův Mesiáš), ale také starý New Orleánský džes. Vím dobře, jak hudba dokáže povýšit ty čarovné chvíle mezi dnem a nocí, kdy všude vládne klid a mír a kdy se klid a mír rozhostí v myslích a srdcích těch, kteří umějí hudbě naslouchat a jsou spravedliví.

Když jsem chystal dnešní laudaci, musel jsem samozřejmě profesora Goetze trochu vyzpovídat. V konci té přátelské zpovědi mi řekl: „Často si klademe otázku (rozumí se spolu s Janou), kde je těch šedesát let života. Ne že by těch dobrých i nedobrých bylo málo; spíš naopak, ale asi právě proto to tak rychle uběhlo. Jen nás mrzí, že jsme nestihli řadu dalších zájmů, o kterých jsme věděli a které nás přitahovaly.“ Milý Petře, vyjevil jsi tím svoji mladost. Musíš totiž přijmout ideu, že ať se člověku šťastně splní sebevíc plánů, od určitého věku přesto hovoří o nesplněných chlapeckých snech. Tobě se jich splnilo hodně, a já nepochybuji a hrozně moc Ti to přeju, abys jich ještě hodně stihnul, protože „člověk nestárne proto, že prožil určitý počet let, ale proto, že opustil své ideály. Léta vrásčí pokožku. Opustit své ideály vrásčí duši“ (Mac Arthur). A také přijmi, že „čím budeš starší, tím více si budeš uvědomovat, že to, co nemizí, jsou sny“ (modif. Cocteau).

Nehmotnou branou někdy vcházíme
ze skutečnosti do svých přeludů.
Nelze ji zamknout, neboť není klíč,
jenž uvěznil by ústa myšlenky.
Jen smrt jej má a možná ani ta.
Ale, jak se třpytí v ranní rose práh!
A na něm tichá šlépěj naděje.

(Jaroslav Seifert)

Přeju Ti ze srdce hodně krásných přeludů, únosnou skutečnost a také aby Ti bylo tady na Zemi dobře!

Vytvořeno: 26. 5. 2020 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.