V motolském Simulačním centru intenzivní medicíny (SCIM) se 18.–19. dubna konal už čtvrtý ročník SimGames, setkání instruktorů simulační medicíny. Původ mají na pláži v Malaze, kam se přesunula skupina mladých lékařů se zápalem pro simulace, které zklamaly PowerPointy na předchozí konferenci. Na letošní setkání dorazilo 12 týmů – většina z pražských simulačních center, ale přijeli i zástupci z Ostravy, Plzně a Brna. Vedle lékařů různých oborů se zúčastnily i sestry a několik techniků. Několik týmů utvořili studenti lékařských fakult.
Zrod SimGames
Nápad uspořádat SimGames v tomto formátu se zrodil na pláži v Malaze, kam se skupina motolských lékařů, členů simulačního týmu, přesunula „do nadpozemského hotelu kapslového typu“ ze simulačního kongresu SESAM, který se konal v Seville. „Byl to klasický kongres, na který jsme tady zvyklí: někdo si stoupl a přednášel PowerPointovou prezentaci a tak to bylo tři dny v kuse," vysvětluje dětský kardioanesteziolog a dospělý intenzivista Stanislav Novotný ze 2. lékařské. Mladé doktory vedle kongresu zklamala i soutěž mediků SimUni. Chování v simulované situaci podle nich totiž nejde objektivně obodovat. Na pláži pod slunečníkem se tedy rozhodli, že si udělají vlastní „happening“, ve kterém „se nebude soutěžit, bude se simulovat a nebude se přednášet,“ shrnuje Novotný. A tak vznikly SimGames, přičemž nejvíce práce na jejich přípravě strávili Jan Šípek (2. LF) a Dominik Hladík (VFN).
Smyslem už není, abychom si sami zasimulovali, ale abychom se lépe poznali a předali si svoje nápady a zkušenosti v tom, jak to děláme, a řekli si, co nám funguje a co nám moc nefunguje.
„Akce SimGames původně vznikla před pár lety jako nápad instruktorů simulační medicíny. Přišli jsme na to, že už jenom simulujeme pro někoho, a tak jsme si vymysleli hry sami pro sebe, abychom si více užili tu zábavu – sami si vymyslíme scénáře, sami jsme účastníci simulací. V průběhu těchto let se to postupně rozrostlo. Nejdřív jsme začínali jenom s týmem motolské nemocnice a postupně jsme se přesunuli na 1. lékařskou fakultu, kde už bylo víc týmů,“ shrnuje Jan Bureš, který je na motolské Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) zástupcem pro vzdělávací činnost. „Smyslem už není, abychom si sami zasimulovali, ale abychom se lépe poznali a předali si svoje nápady a zkušenosti v tom, jak to děláme, a řekli si, co nám funguje a co nám moc nefunguje,“ dodal s úsměvem a v polovině věty už utíkal na první simulaci.
Průběh jejich 4. ročníku v motolském SCIMu
V sobotu ráno se týmy po společné snídani a seznámení s průběhem a pravidly akce odebraly na jednotlivá stanoviště, kde se seznámily s technikou a prostředím, což byl například operační či porodní sál, CT, ale i prostředí urgentního příjmu či záchranky nebo civilní byt. Skupiny se uspořádaly do dvojic – jedna z nich vždy měla pro druhý tým připravenou simulaci, po které následoval rozbor a zpětná vazba.
Potýkaly se mimo jiné s infarktem se zástavou v zaklíněném výtahu, „escape game“ na CT, akutní intoxikací lokálním anestetikem u dítěte během operace i s operací při výpadku proudu včetně zapojení záložních dieselagregátů.
Následně si prohodily role. V dalších kolech, která oddělovaly pauzy, se týmy třikrát promíchaly. Potýkaly se mimo jiné s infarktem se zástavou v zaklíněném výtahu, „escape game“ na CT, akutní intoxikací lokálním anestetikem u dítěte během operace i s operací při výpadku proudu včetně zapojení záložních dieselagregátů.
„Nejedná se o soutěž či zápas – na konci není nejlepší tým či nejlepší simulace, ale o zábavné setkání lidí se stejným koníčkem, kdy si člověk procvičí svoje dovednosti, co se týče tvoření simulačního scénáře a debriefingu a/nebo si užije několik medicínských simulací jako účastník, které jsou velmi často originální a kreativní,“ zdůraznil jeden z organizátorů, dr. Jan Šípek z motolského KARIMu.
Druhý den se týmy rozpustily a náhodně se namixovalo deset nových. Každý tým měl potom krátký čas na vymyšlení scénáře na pěti určených stanovištích. Tentokrát proběhlo jedno kolo, setkání instruktorů skončilo v neděli po poledni. Součástí setkání byl i teambuilding – v sobotu večer se účastníci sešli v hospodě s cateringem.
Učení, které vychází z praxe
Simulační medicína dnes představuje moderní přístup ke vzdělávání budoucích lékařů – místo frontální výuky a prezentací staví na zážitku, chybě a týmové spolupráci. Její základní princip spočívá v přesunu od teorie k praxi: učení se neodehrává prostřednictvím předávání informací, ale skrze situace co nejvíce odpovídající realitě, jak potvrzují sami účastníci i lektoři. „Simulační medicína neskutečně dobře funguje a dává člověku jistotu v klinické medicíně. Je to nejlepší způsob, jak se učit reálnou praxi a zdokonalovat se, zejména v krizovém managementu,“ uvádí Stanislav Novotný. Právě v simulacích si podle něj člověk uvědomí, že „spousta věcí se nedá naučit z učebnic, ale musí se zažít“.
Je to nejlepší způsob, jak se učit reálnou praxi a zdokonalovat se, zejména v krizovém managementu.
Karolína Straka z vinohradské nemocnice se k simulační medicíně dostala ve 3. ročníku. „Chodili jsme simulovat se skupinou studentů, se kterými jsme tady dnes, pak jsem učila a jezdili jsme na různé soutěže,“ shrnuje. A co se díky tomu naučila? „Víc sahat na pacienty, nebát se toho, víc používat teoretické věci v praxi. Na 1. lékařské se hodně dělá teorie, ale simulace nás přivedla k tomu, že se na pacienty nebojíme sáhnout, zavést IV vstup a poslechnout si plíce. Byl styk s praxí ještě před klinickými předměty,“ rozvádí. „Pro mě bylo přínosné i to, když se dělaly chyby a člověk měl tunelové vidění, a nakonec se ukázalo, že všechno bylo jinak. Uvědomil si pak, že je lepší občas myslet otevřeněji.“
Podobně mluví i studenti. Vojtěch Kostial z Ostravy vidí simulace jako most mezi teorií a skutečnou medicínou: „Myslím, že se v současné době ze simulací učím víc než z běžné výuky.“ Podle něj dávají studentům nejen znalosti, ale i odvahu a schopnost reálně jednat.
Důraz na účastníka místo učitele
Jedním z klíčových principů, který zmínila celá řada účastníků, je změna perspektivy: nejde o to, co chce říct učitel, ale co si odnese účastník. Mikuláš Mlček z 1. lékařské fakulty se poprvé se simulační medicínou setkal před dvaceti lety. „Dívat se na výuku očima účastníků, ne našima – nejde o to, co jim chceme říct my, ale co si odnášejí oni a co se skutečně potřebují naučit,“ považuje z hlediska instruktora za zásadní. „Já jsem už předtím učil minimálně deset let a měl jsem pocit, že učím otevřeně, v bezpečném prostředí, snažil jsem se o aktivní výuku. Ale teprve koncept simulační výuky, tak jak ho známe třeba od Marcuse Ralla a Petra Dieckmanna, mi ukázal, že to má opravdu logiku od A do Z,“ dodává.
Podobně se na věc dívá Michal Garaj z 2. lékařské fakulty: „Uvědomil jsem si, že učit to, co chceme my, tak, jak to chceme my, nemusí být úplně ideální. Vždy se proto snažím zjistit očekávání účastníků – co by od semináře nebo workshopu chtěli – a podle toho výuku přizpůsobit tak, aby z ní měli i praktický přínos.“ Scénáře vytváří na míru s vědomím toho, co by si studenti či účastníci kurzu měli odnést, přičemž „cesta k tomuto výsledku se dá poskládat různě“.
Stres, chyba i komunikace jako součást učení
„ Strašně mě to naučilo pracovat s chybou sebe i ostatních a vnímat ji jako něco pozitivního, něco, z čeho se můžu poučit a pracovat s tím konstruktivně.
Velkou roli v simulacích hraje stres – ale v bezpečném prostředí. „Přínosné je to, že je to stresové,“ odpovídá invenčně na otázku „Co je v simulační medicíně přínosné a co nejvíc stresové“, lékař Metoděj Renza z FNMH, který má se simulační medicínou jedenáctiletou zkušenost. „Strašně mě to naučilo pracovat s chybou sebe i ostatních a vnímat ji jako něco pozitivního, něco, z čeho se můžu poučit a pracovat s tím konstruktivně,“ zmiňuje ostravský medik Kostial.
„Myslím si, že metody debriefingu a způsoby jeho vedení lze uplatnit i v jiných oborech nebo v různých situacích mimo samotné simulace. Jde například o to, jak komunikovat chyby a jak o nich vést dialog tak, aby z něj druhá strana neměla nepříjemný pocit,“ poukazuje na přesah získaných komunikačních dovedností Ondřej Hubálek z motolského KARIMu. Simulace podle něj zároveň pomáhají pochopit reálné fungování zdravotnictví – například časové prodlevy nebo organizační limity. „Studenti si u simulace lépe uvědomí, že odběry budou třeba až za hodinu anebo že CT vyšetření třeba nemůže být hned,“ uvádí příklad.
Něco se ze španělské pláže do motolského SCIMu jistě přelilo a nebylo to jen příjemné jarní slunce, na kterém vznikla společná fotografie. Rozhodně to byl důraz na praxi. K příjemné atmosféře přispívala neformálnost, otevřená komunikace a ochotná spolupráce. Vždycky je fajn zaplout mezi lidi, které něco opravdu baví...
Související
Cílem simulační medicíny je býti připraven
Tak sumarizuje obor MUDr. Michael Stern, MBA, který vede Simulační centrum intenzivní medicíny (SCIM) FNMH. Jedná se o společné pracoviště se 2. lékařskou fakultou, které se zaměřuje na postgraduální studenty.
