MUDr. Jan Strojil, Ph.D., Ústav farmakologie
Co jste se naučil od studentů?
Spoustu a každý týden něco nového. Vždycky říkám, že cokoliv bylo objeveno po roce 2010, to už mě minulo. Mám rád, když studenti rozporují věci, které jim říkám. Jednak to znamená, že mě někdo poslouchá, jednak, že o tom někdo uvažuje a dává si jedna a jedna dohromady, ale hlavně mi to dává příležitost neustrnout na místě. Před každou přednáškou procházím spotřeby léčiv za posledních pět let, abych neprošvihnul trendy i v oblastech, kde sám nepraktikuji. Snažím se zůstat aktuální, neučit věci, které už nejsou relevantní, připravit studenty na budoucnost. Ale zcela vážně — když potřebuju něco vědět, zeptám se auditoria. Oni mají čerstvě po patologii a vědí všechno.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách / vysokých školách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Nevím, jestli by to měl být přímo předmět, ale je téma, které považuji za velmi důležité. Je to rozhodování a práce s nejistotou. V éře databází, guidelines a AI můžeme výrazně slevit z nutnosti memorovat a můžeme víc učit navigovat a rozhodovat se. Dvacet let pracuji jako konziliář klinické farmakologie nebo jako lékař urgentního příjmu. V jednom případě člověk řeší složité atypické situace, kdy v lepším případě najde dvě publikované kazuistiky, v druhém případě řeší akutní věci v časové tísni a s nedostatečnými informacemi. Učebnicové příklady jsou vždycky jednoznačné a student dostane tolik informací, by ta správná diagnóza zůstala jedinou volbou. Praxe je ale složitější a umět se rozhodovat v nejistotě, pohybovat se v té šedé zóně a plánovat pro různé varianty je schopnost, kterou potřebuje každý lékař. Bayesova věta do každé rodiny!
Ze které chyby jste se nejvíc naučil?
Já jsem známý tím, že se z chyb nedokážu poučit a opakuji je kolem dokola. Rád bych řekl, že jsem se poučil z předchozích selhání, z vyhoření. Nikdo nejsme nenahraditelní a nakonec jsme pro nemocnici i pro univerzitu jen jedno malé kolečko v celém ústrojí. Je dobré si to pamatovat a nepřeceňovat vlastní význam.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Určitě lidskost. Léky jsou strašně moc zajímavé a farmakoterapie je pilíř celé moderní medicíny. Ale my neléčíme choroby, léčíme lidi. Předepsaný lék neovlivňuje podtyp adrenergního beta receptoru, ve skutečnosti ovlivňuje život pacienta. Rád cituji Francise Peabodyho „(...) secret of the care of the patient is in caring for the patient“. V tom je to celé obsaženo. Pacienti nechtějí encyklopedii, chtějí nám věřit, že nám na nich záleží. Pokud tohle nepochopíme, budeme pořád prohrávat souboj s šarlatány a podvodníky. Ale ta lidskost má i jinou tvář — jako pochybující a selhávající ukazuji, že i lékaři jsou jen lidé. Jak říká Ricky Gervais: „No one else knows what they're doing either.“ Studenti mají někdy pocit, že musejí být dokonalí, nesmí nikdy selhat, nesmí pochybovat, nesmí zaváhat. Necítím potřebu si před nimi hrát na vševědoucího nebo neomylného.
MUDr. Jakub Hurych, Ph.D., Ústav lékařské mikrobiologie
Co jste se naučil od studentů?
Využívat k výuce memes.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách / vysokých školách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Obecně chybí praktická aplikace na úkor teorie. teorie je nezbytná, ale chybí málo praktických příkladů.
Z které chyby jste se nejvíc naučil?
Když jsem se jako medik snažil víc dělat výukové materiály pro kolegy, než se sám daný předmět pořádně naučit. V jednom případě jsem dobře zvládl oboje, ale v jednom se to už nepovedlo.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
To, že studium je jako sport a je třeba k tomu tak přistupovat: hrát fair, snažit se vyhrát, ale hrát týmově a taky umět přijímat porážky.
prof. MUDr. Pavel Dřevínek, Ph.D., Ústav lékařské mikrobiologie
Co jste se naučil od studentů?
Naučil jsem se je maximálně respektovat coby rovnocenné partnery. Tím vůbec nechci říct, že by to někdy v minulosti bylo jinak, ale k tomuto pocitu, aby byl zcela přirozený, vás přivedou až nějaká ta léta praxe. Jejich zpětné reakce mě pořád učí hledat, jak vybalancovat své přednášky, aby co nejlépe splnily svůj účel: zaujmout, naučit a vysvětlit to opravdu podstatné. Stále si tak vlastně prezentace obměňuji. Pamatuju na své počátky, kdy jsem měl PowerPoint nahuštěný daty, zbytečně podrobnými, ale i na chvíle, kdy jsem téma zjednodušil až moc.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Dobrá zpráva je ta, že výuky mikrobiologie mají naši studenti 2. LF UK dostatečně díky nedávno přidanému předmětu klinická mikrobiologie ve 4. ročníku. Zda něco jiného chybí, neumím moc zhodnotit, ale věřím, že současné kurikulum jde s dobou a klade důraz na propojování mezi obory.
Z které chyby jste se nejvíc naučil?
Možnou chybou je držet se vyjetých kolejí, i když to třeba není úmyslné. Mám tím na mysli například vyučovat některá témata jenom z toho důvodu, že je to tak zaběhnuté a že se to tak učilo vždycky. Chvíli mi trvalo, než jsem po nástupu do pozice přednosty „překopal“ sylabus výuky lékařské mikrobiologie a obětoval kapitoly obecné mikrobiologie ve prospěch té klinické. Teď mám ale obrovskou radost z toho, že všichni studenti skoro automaticky vědí proč a jak nabírat hemokultury a jaká antibiotika použít proti klebsielle produkující karbapenemázu. Klidně na úkor toho, že nevědí, která bakterie je indol pozitivní.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Kladu důraz na propojení znalostí mikrobiologie s klinickou medicínou a velmi podporuju to, aby student netestoval jen paměť, ale uměl přemýšlet a nebál se být zvědavý. A pokud se bavíme o velkém přesahu nad rámec osnov, pak fandím všemu, čemu dalšímu se student věnuje, ať už to je sport, výzkum nebo třeba hudba.
MUDr. Jan Balko, Ph.D., Ústav patologie a molekulární medicíny
Co jste se naučil od studentů?
Studenti mě často nabíjejí svým mladistvým přístupem – když mají zájem o problematiku a jakýsi drive, který je pohání. Ačkoli se může některým lidem tento přístup zdát naivní, je to podle mě velmi důležitá vlastnost, a čím déle si tento typ zájmu člověk udrží a nevyhoří, tím dále to kariérně dotáhne. Myslím, že to brání propadnout rutinnímu vnímání práce, následovanému ztrátou zájmu o ní. Velmi bych studenty podporoval v tom, aby si tuto vlastnost udrželi co nejdéle. Nevědomky ji tím přenášejí i na starší kolegy.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Myslím, že situace se v tomto ohledu s novým kurikulem na naší fakultě výrazně zlepšila. Za zcela zásadní vnímám hlavně předmět profesní komunikace a nově vznikající paliativní péči. V obou případech jde o náročné oblasti medicíny, ve kterých je určitý mentoring dle mého názoru do praxe neocenitelný.
Z které chyby jste se nejvíc naučil?
V životě jsem se několikrát dostal na hranici přežití nebo výrazného ohrožení a tyto zkušenosti jsou, myslím, velmi cenné. V současné době jsem konkrétně velmi čerstvě po těžkém úrazu hlavy s frakturou lebky a výrazným krvácením a edémem mozku, včetně hematocefalu komor, které jsem přežil prakticky jakýmsi nedefinovaným zázrakem. Přesně tyto situace ale bezpečně prověří váš nadhled a pevnost vašeho přístupu k životu, které vnímám jako extrémně důležité a zároveň i vzácné. Ovšem nedá se říct, že bych mohl takové zkušenosti někomu doporučit vyzkoušet – stejně by o to celkem pochopitelně nikdo nestál, což je rozumné.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Kromě samotných praktických a teoretických informací z našeho oboru patologie se snažím pří výkladu studentům ukázat i určité psychologické triky a techniky učení, které mohou využít při prakticky jakémkoli vzdělávání. Zároveň považuji za přínosné, když pedagog nepřímým a nenásilným způsobem během výuky studentům nastíní i jakýsi svůj morální, názorový a hodnotový systém.
Mgr. Hana Veselá, Ústav jazyků
Co jste se naučila od studentů?
Od svých studentů se učím stále. Někdy to jde snadno, jindy o něco méně. Naučila jsem se být otevřená novým pohledům a neotřelým řešením, pochybovat o stereotypech a ustupovat ze svých zaběhnutých zvyků, když mi studenti dokáží, že jejich pohled je správnější. Naučila jsem se, že mezi nejdůležitější věci v životě patří respekt na obou stranách, upřímná komunikace a lidskost. Pevně věřím, že se tomu učí i moji studenti ode mě.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách / vysokých školách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Komunikace. Ať už s pacientem, se žákem, s partnerem, nadřízeným či podřízeným, s klienty... Myslím, že kdyby spolu lidé komunikovali na rovinu a slušně, bylo by na světě lépe. Jsem ráda, že na naší fakultě se začala komunikaci věnovat větší pozornost, jako je tomu ve světě. Nestačí toho hodně vědět, je třeba to také umět lidsky sdělit a například v pacientovi vzbuzovat pocit důvěry a bezpečí.
Ze které chyby jste se nejvíc naučila?
Z vlastní neústupnosti a přesvědčení, že se všemi studenty mám pracovat stejně. To mnohdy nejde. Ani na vysoké škole. Každý jsme jiný a každý prožívá své lepší i horší chvilky. Snažím se být spravedlivá, ale zároveň zohledňovat i individuální potřeby svých studentů.
Na začátku své kariéry jsem dělala tu chybu, že jsem jen přejímala zaběhnutý systém výuky, aniž bych se zajímala o to, proč to studenti musí umět a k čemu to následně využijí. Postupem času se ale s pomocí kolegů z lékařských fakult povedlo výuku terminologie i lékařské češtiny cílit přesněji a odřezat balast, který byl studentům pouze k tomu, aby prošli našimi testy. A protože žádný jazyk ani terminologie neexistují ve vakuu – jak zaznělo nedávno na jedné přednášce, které jsem se zúčastnila – pracujeme na naší výuce v rámci ústavu jazyků neustále a snažíme se našim studentům předat to, co budou skutečně potřebovat, aby uspěli nejen v dalším studiu, ale především následně ve vlastní praxi.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Myslím, že jsem něco vyslovila v odpovědích na předchozí otázky. Snažím se, aby chápali, že jsme partneři. Kolegové. Že táhneme za jeden provaz ve snaze otevřít jim dveře dál. A že vždycky má cenu za sebe bojovat a věřit si.
MUDr. Václava van der Meijs, Ústav anatomie
Co jste se naučila od studentů?
Spoustu věcí, ale ta hlavní je nepodceňovat schopnost mladých lidí najít si vlastní cestu. První ročník je specifický v tom, že na jeho začátku člověk vůbec netuší, co ho vlastně čeká. Zimní semestr je něco jako horská dráha s občasnou studenou sprchou a každý se na to adaptuje po svém. Někdo zároveň s náročným studiem prožívá jiné krize, třeba nemoc v rodině. A někdy se studium i přes všechny předpoklady nedaří, nebo člověk zjistí, že to pro něj není. Za těch pár let už jsem viděla mnoho různých životních příběhů, ale všechny měly společné právě to, že se jejich protagonisté nakonec našli, a to je nesmírně povzbuzující.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Přiznám se, že nemám podrobný přehled o tom, jak se změnila výuka od dob mých studií, navíc každá fakulta má svá specifika.
Osobně mi připadá přínosné zařadit více mezioborových a předmětů zaměřených na diferenciální diagnostiku častých nebo významných symptomů (například dušnost a bolest na hrudi, bolest hlavy, horečka apod.). Líbil by se mi i předmět zaměřený na kvalitu a bezpečnost poskytování zdravotní péče, jehož součástí by mohlo být i téma předsudků ve zdravotnictví a jejich reálných dopadů na životy a zdraví pacientů. Nejde jen o vyloženě explicitní předsudky, které často vidíme u zdravotníků ošetřujících pacienty trpící závislostmi nebo třeba obezitou. Důležité je identifikovat i méně nápadné formy biasu, které vedou k nesprávným diagnostickým a terapeutickým postupů. Specifickým tématem je i vyřazení pacienta z partnerského dialogu a omezení jeho autonomie například na základě genderu nebo věku. Takhle to možná zní suše a nezajímavě, ale v praxi předsudky zdravotníků způsobují lidské utrpení a stojí životy. Dnes již existují výzkumy prokazující, že právě tyto hluboce zakořeněné a často nevědomé předsudky vedou například k nižší ochotě předepisovat analgetika ženám, nesprávné diagnostice a léčbě obézních pacientů nebo třeba výrazně delší době od vzniku symptomu k diagnóze u některých skupin pacientů.
Ze které chyby jste se nejvíc naučila?
Moji studenti vědí, že jsem někdy hrozně doslovná, takže přiznám, že jsem dlouho přemýšlela, jestli je to otázka na životní chybu, lékařskou nebo učitelskou. Nakonec jsem vyhodnotila, že asi tu poslední.
Párkrát se mi stalo, že jsem nepřepsala výsledky z testu nebo zkoušení hned do tabulky, naštěstí jsme nakonec vždycky všechny výsledky dohledali, ale za ten stres to vážně nestálo.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Snažím se jim ukázat lidskou tvář medicíny. Ráda bych, aby už v prváku na anatomii viděli na našem přístupu k tělům dárců úctu a pokoru k lidskému životu, kterou by v praxi nikdy neměli ztratit. V pátém ročníku se snažím zdůraznit, že práce lékaře neskončí u žádanky na vyšetření nebo předepsání léků. Naše práce má velký přesah do osobního a rodinného života pacientů. Ve všech oborech se budou zabývat sociálními a právními aspekty nemoci (řidičské průkazy, práceschopnost, potřeba péče a podobně). A to úplně nejdůležitější je nabídnout nemocnému člověku bezpečné místo, relevantní a vhodně podané informace a jistotu, že ho v tom nenecháme samotného.
MUDr. Matej Kohutiar, Ph.D., Ústav anatomie
Co jste se naučil od studentů?
Studenti mě opakovaně vedou k tomu, abych se na věci díval z více úhlů. Často přijdou s otázkou, která ukáže jiný způsob uvažování, než na jaký jsem zvyklý. Připomíná mi to, že každý z nás si informace skládá po svém a že to, co je pro mě jasné, nemusí být jasné pro druhého. Zároveň jsem se od nich naučil víc vnímat, co se děje v místnosti – nejen to, co říkám. Výraz ve tváři nebo krátké zaváhání často napoví, že je potřeba se zastavit a vysvětlit věc jinak. Postupně jsem si díky tomu zvykl podávat důležité informace z různých pohledů, aby si v nich každý mohl najít svůj vlastní systém.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Mám pocit, že problematika výživy a životního stylu nemá ve výuce takový prostor, jaký by si vzhledem ke svému významu zasloužila. Přitom jde o oblast prevence s přímým dopadem na vznik i průběh většiny chronických onemocnění. V praxi je ten vliv dobře patrný, přesto se tyto souvislosti ve výuce často objevují spíše okrajově. Často to připomíná situaci, kdy kovářova kobyla chodí bosa. Změna začíná u nás samotných a v tom, co předáváme studentům, protože ti to následně nesou do své praxe napříč obory medicíny. Zároveň si uvědomuji, že objem výuky má své limity. Medicína je velmi široký obor a pokud chceme ve výuce někde přidat, musí se jinde ubrat. A to není jednoduché rozhodnutí. Je to tedy otázka priorit a diskuse, jak velkou váhu chceme těmto tématům ve vzdělávání dát.
Z které chyby jste se nejvíc naučil?
Na začátku jsem kladl velký důraz na detaily a měl jsem pocit, že právě v nich je podstata porozumění. Postupem času jsem si ale uvědomil, že mnoho těchto detailů si s odstupem stejně nepamatuji. Studenti medicíny jsou nabití velkým množstvím informací z různých oborů, zatímco učitel se už přirozeně profiluje užším směrem. Tahle zkušenost mě vedla k tomu, že jsem postupně přestal stavět výuku na detailech a začal ji vést tak, aby studentům pomáhala chápat medicínu jako celek. Zároveň si na začátku vždy ujasňuji se studenty, jakou formu má výuka mít, protože jde o hledání průniku mezi tím, co očekávají, a tím, co jim mohu nabídnout.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Nad rámec osnov se snažím studentům nabídnout způsob přemýšlení. Ukazuji jim, jak nad problémy uvažuji já. Není to jediná ani neomylná cesta, ale je to jeden z možných přístupů. Právě v tom vidím hodnotu, protože tím se předává i určitý mindset. Zároveň si uvědomuji, že to nemusí sedět každému, což je v pořádku. Ve výuce to nepředstavuje problém, pokud jsou jasně nastavené mantinely, což ale vyžaduje komunikaci a aktivní přístup z obou stran. Snažím se zároveň rozvíjet i další dovednosti, které přesahují samotný obsah. Patří sem schopnost jasně formulovat myšlenky, prezentovat je, kriticky nad nimi přemýšlet a zároveň si uvědomovat vlastní limity a neznalosti. To považuji za důležitou součást profesního růstu, protože studium medicíny není jen o množství poznatků, ale zejména o tom, jak s nimi člověk pracuje. Části, které jsou spíše výčtem informací a nevyžadují hlubší pochopení, nechávám více na samostudiu. Vzhledem k tomu, že se věnuji vztahům mezi metabolismem a výživou, doplňuji výuku i o pohled potravinářských věd. Snažím se tato témata dávat do souvislostí a ukazovat je na běžných životních situacích, aby studenti viděli, co z nich vyplývá pro praxi, ať už v oblasti zdraví, zátěže nebo nemoci.
PhDr. Jakub Novák, Ph.D.
Co jste se naučil od studentů?
Schopnost předávat informace srozumitelně a tak, aby byly použitelné v praxi. To je přece jen trochu odlišné od způsobu prezentace na vědeckých konferencích.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Napadá mě především komunikace s pacientem a větší důraz na psychologické zdraví pacienta. Tyto oblasti jsou v praxi velmi důležité, ale ve výuce často nedostávají dostatečný prostor.
Ze které chyby jste se nejvíc naučil?
Uvědomil jsem si v posledních letech, že každá generace studentů je jiná. Není dobré porovnávat, jak jsme se učili my a jak se učí studenti dnes. Jen za posledních deset let se doba výrazně změnila.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Především vztah k oboru fyzioterapie. Člověk si musí ve své práci najít něco, co ho baví a naplňuje, jinak to z dlouhodobého hlediska nemůže dobře fungovat.
MUDr. Ondřej Hubálek; Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny
Co jste se naučil od studentů?
Při práci se studenty jsem se naučil, že já jako vyučující nemusím znát odpovědi na všechny otázky. Nejen že to v danou chvíli nechává prostor pro zajímavou diskuzi, ale zároveň tím objevuji svoje mezery, které si pak musím doplnit. V medicíně často neexistuje jedno správné řešení, často je to volba toho „nejméně špatného“. Společně se studenty pak musíme přemýšlet nad přínosy a riziky určitého postupu u každého pacienta individuálně.
Který předmět ve výuce na lékařských fakultách chybí nebo není dostatečně akcentovaný a proč?
Jsem rád, že se na fakultě rozšiřuje výuka formou simulací. Studenti si věci lépe zapamatují, pokud si je sami vyzkouší a propojí si teorii s praxí. Budu jen rád, pokud se tento přístup k výuce rozšíří na většinu pracovišť. Myslím si, že i v oblasti komunikace jde fakulta dopředu. Co mi však stále chybí je výuka dalších soft-skills, jako jsou práce v týmu, crisis resource management, team leadership. Zároveň se obecně moc neřeší psychická odolnost a psychohygiena. V práci lékař dělá chyby, které si zpětně vyčítá, setkává se se smrtí, sděluje závažné zprávy pacientům a jejich rodinám. Systém očekává, že to prostě nějak zpracujete a druhý den zase přijdete do práce, jako by se nic nedělo. Myslím si, že je potřeba studentům ukazovat cesty, jak se s těmito situacemi vyrovnat.
Ze které chyby jste se nejvíc naučil?
Jsem rád, že máme na naší klinice možnost simulace nejen vést, ale také se jich sami aktivně účastnit. Během posimulačního debriefingu pak společně analyzujeme chyby, hledáme jejich příčiny a učíme se z nich v bezpečném prostředí. V reálném provozu ale takový prostor často chybí. Pacienti přicházejí jeden za druhým a na systematickou reflexi nezbývá čas. Právě proto se některé chyby opakují. O to důležitější mi připadá vytvářet kulturu, kde se i v běžné praxi celý tým sejde a proběhlou situaci probere.
Co se snažíte studentům předat nad rámec osnov?
Snažím se předat klinické uvažování nad daným problémem a potřebu prioritizovat jednotlivé úkony. Můj obor se zaměřuje na pacienty v kritickém stavu, u kterých je potřeba jednat rychle a je nutné rychle přemýšlet nad tím, co pacienta ohrožuje na životě nejvíc a co naopak snese odklad. Zároveň se jim snažím předat to, že ne všechno musí vymyslet sami. Medicína je týmová disciplína a pacient benefituje z toho, že si lékař zavolá o pomoc, není to známka slabosti či selhání.
