Student 4. ročníku Všeobecného lékařství Jakub Krause byl na stáži v Jihoafrické republice, a to s příspěvkem z fakultního Fondu internacionalizace.
Když jsem si hledal, kam jet na stáž, měl jsem o svých prioritách jasno. Ideální by byla země, kde nechají studenty v nemocnici aktivně se zapojovat, kde se člověk domluví s pacienty – v mém případě anglicky mluvící země (zpětně lituji osmi prospaných let na hodinách němčiny), kde bude zajímavá příroda a kde se dá surfovat. Po spoustě odeslaných e-mailů do nemocnic všude možně jsem v srpnu sedl do letadla a s mírným pocitem překvapení, že všechno vyšlo, vyrazil do Kapského Města v Jihoafrické republice.
Jihoafrická republika se potýká s celou řadou problémů, jimž vévodí vysoká kriminalita, korupce a majetková nerovnost. V Kapském Městě se v centru nacházejí luxusní vily s výhledem na moře, přes kopec pak slumy, kde jsou výhledy už více limitované. Podobné rozdíly se promítají například i do zdravotnictví – kdo si to může dovolit, navštěvuje moderní soukromé nemocnice – nebo do otázky bezpečnosti, kde je množství budov chráněno soukromými agenturami.
Už při přistání jsem měl šanci poznat přátelskou jihoafrickou náturu v podobě posádky letadla, která, když zjistila, že jsem poprvé v jejich zemi, mě rovnou zavedla za kapitánem. Ten se mi představil a následně mě provedl po kokpitu. Turisty odkudsi z Jugoslávie tam asi nevídají každý den.
Ukázalo se, že cena ubytování na studentských kolejích nezahrnovala tepelnou izolaci stěn, a proto se velmi hodila péřová bunda, kterou jsem si mimochodem vzal s pohrdavou myšlenkou na to, jak může být studená zima v Africe. U kolejí se pak nacházely moderní učební prostory pro studenty lékařské fakulty Stellenbosch University společně s knihovnou, simulačním centrem a několika různými sportovními hřišti – vše hezky v duchu Kapského Města v oploceném komplexu s ochrankou.
Doprava byla trochu komplikovaná – kdykoliv člověk opustil areál, musel jet Uberem nebo pronajatým autem. Poskytovalo to spoustu příležitostí k rozhovorům s místními řidiči, kteří kolikrát překvapivě věděli o existenci České republiky, kterou následně doplňovali informací o Petru Čechovi nebo Tomáši Rosickém. Nikdy nezapomenu na řidiče, původem asi ze Zimbabwe, který měl rád historii a mezi řečí zmínil, že Česko bylo součástí Rakouska-Uherska.
Nemocnice jako taková měla asi tři tisíce lůžek a na první pohled ze všeho nejvíc připomínala vězení – jak tím, že každé oddělení bylo zahrazeno mříží s ochrankou, tak složením pacientů, kteří, jelikož se jednalo o veřejnou nemocnici, pocházeli z nejchudších vrstev obyvatelstva. Hlásil jsem se na oddělení traumatologie a urgentní chirurgie, skončil jsem na urgentním oddělení, které úzce spolupracovalo s dříve zmíněnou chirurgií. Většina pacientů byla zraněna noži a mačetami, postřelena nebo se stala obětí dopravních nehod. Zahraniční studenti byli rozděleni do týmů spolu s doktory, každý tým pak měl vlastní rozpis denních a nočních směn. Chod oddělení se poměrně opíral o práci mediků a místní doktoři byli vždy ochotní vysvětlit princip léčby a diagnostiky jednotlivých případů, takže z hlediska jak praktických zkušeností, tak nových znalostí se jednalo o velmi cenný zážitek.
Zážitky z Jihoafrické republiky nebyly omezeny jen na ty medicínské. Měl jsem možnost poznat celou řadu místních i mezinárodních studentů, byl zde samozřejmě prostor pro spoustu kulturně večerních výprav do centra města. Národnostně dominovali Belgičané, Nizozemci a později suverénně Němci, kteří přijeli v patnáctičlenné skupině, takže mě nakonec němčina přeci jenom dostihla. Čech jsem tam nebyl jediný – šířily se zvěsti o českém doktorovi kdesi na periferii Kapského Města, i když jsem ho nikdy neviděl. Co jsem ale viděl, byly velryby v městečku Hermanus – to se mi moc líbilo. Mezi největší zážitky patřily panoramatické túry na Stolovou horu, mys Dobré naděje a setkání s různými dalšími divokými zvířaty. Na kole jsem viděl paviány, při surfování zase lachtany, kteří na rozdíl ode mě v ledové vodě vypadali celkem spokojeně, a v nemocnici švába. Nechyběl ani výlet na safari.
Sedm týdnů uteklo jako voda a po dni cesty nazpátek jsem se v úterý ráno ocitl na výuce Ústavu tělovýchovného lékařství. Celý pobyt jsem si hrozně užil a Jihoafrickou republiku bych chtěl v budoucnu určitě navštívit znovu.
