Medička Klára Předotová vyrazila na zkušenou na Erasmus na celý rok do Mannheimu.
K výjezdu jsem se rozhoupala poněkud méně tradičně už po třeťáku, a to na celý čtvrtý ročník. Nevýhodou tohoto řešení je, že teď budu muset sestavovat individuální plán studia na celé dva (nebo spíš tři) zbývající roky studia. Na druhou stranu to mělo tu výhodu, že jsem si mohla vybírat z většího množství předmětů a celkově jsem pak měla docela hezký a relativně uspořádaný rozvrh.
Na rozdíl od části ostatních zde uvedených zkušeností zatím nemám dojem, že by roční pobyt v Německu byl nějaké velké divoké dobrodružství. Spíš bych řekla, že to byl velmi příjemný rok, který hezky doplnil a příjemně zpestřil pražské studium. Takže se nebojte jet i vy usedlejší nebo vy, které občas trochu jako mě odrazuje rétorika kolem Erasmus programu, který „mění životy a měli by na něj jet všichni“.
Nebojte se jet i vy usedlejší nebo vy, které občas trochu jako mě odrazuje rétorika kolem Erasmus programu, který ‚mění životy a měli by na něj jet všichni‘.
K subjektivnímu pohodovému dojmu pomohla shoda mnoha okolností. Velmi důležitou roli hrála mannheimská koordinátorka, skvělá paní Haaf, která všechny dotazy a průšvihy řešila doslova obratem. Také přispěla skutečnost, že v Mannheimu neexistuje anglická paralelka, takže jsou všichni erasmáci přiřazeni do seminářových skupinek k Němcům, čímž je výrazně snazší dostat se s nimi do řeči a blízkého kontaktu. Tak jsem mohla rychle zjistit, co se kde děje, a do spousty věcí se pak i zapojovat.
Celá fakulta je svou velikostí, provázaností s nemocnicí a celkovou přátelskou atmosférou hodně podobná dvojce – i třeba tím, že spadá pod Univerzitu Heidelberg, ale přitom je v jiném městě, a tím pádem tak trochu odstrčená a samostatná. Kampus splývá s nemocnicí a menza je jako v Motole společná pro studenty i zaměstnance, nicméně tam mají studenty rádi. Významnější rozdíl je v systému výuky, kde se důraz klade spíš na to, aby studenti uměli skutečně pracovat s tím, co je časté a zásadní, nikoli tak jako často u nás snaha vypočítávat na přednáškách záplavy detailů, které by s trochou smůly mohly jednou v životě nastat, a následné požadavky, aby student toto vše uměl odříkat u zkoušky. Studenti díky tomu působí sebevědoměji a mají lépe uspořádáno, co z medicínských znalostí je základ a „to potřebné pro život“, a to pak umí často lépe než my. Ale tohle je taky spíš subjektivní pohled. Samotná výuka byla leckdy super, leckdy vůbec, asi jako u nás.
Významnější rozdíl je v systému výuky, kde se důraz klade spíš na to, aby studenti uměli skutečně pracovat s tím, co je časté a zásadní, nikoli tak jako často u nás snaha vypočítávat na přednáškách záplavy detailů, které by s trochou smůly mohly jednou v životě nastat.
Německá společnost a kultura mi přijde velmi blízká té české a nemocnice se podle toho, co jsem viděla, potýkají se stejnými problémy a výzvami jako u nás. Na praxích jsem se cítila téměř jako doma.
Až na řeč samozřejmě – výuka sama je docela zvládnutelná, člověk si vždycky může prezentace dopřeložit doma nebo pochopí alespoň obrázky či mezinárodní názvy. Něco úplně jiného jsou pak praxe – ochablí pacienti s oslabeným hlasem i artikulací byli výzva, zvlášť senioři mluvící místním dialektem, kterému nerozuměli ani mladí Němci. A telefonování jsem se také bála, i když to nakonec docela šlo. Platí to, co píšou i ostatní studenti – na praxích jsou medici („famulanti“) začleňováni jako asistenti doktorů, takže mají na starost v podstatě veškeré odběry krve a kanyly a podle potřeby třeba i drobnější rešerše nebo vyšetření či pomocnou komunikaci mezi odděleními.
Určitě doporučuji jet rovnou na celý rok – první semestr se člověk musí nejdřív rozkoukat a rozhýbat jazyk, v druhém už pak může lehčeji všechno užívat. A taky mám pocit, že studenti, co byli jen na půl roku, zůstali v bublině spíš jen s erasmáky.
Určitě doporučuji jet rovnou na celý rok – první semestr se člověk musí nejdřív rozkoukat a rozhýbat jazyk, v druhém už pak může lehčeji všechno užívat. A taky mám pocit, že studenti, co byli jen na půl roku, zůstali v bublině spíš jen s erasmáky, protože investovat do nějakých dalších vztahů se na pár měsíců zas tak nevyplatilo. Zas ale jen můj osobní názor.
Když už byste to ale dělali, rozmyslete si, na který semestr vyjet. Ten letní má hezčí počasí na cestování a užívání večerů u řeky, ale zase končí až v červenci. V Německu (nebo aspoň tam, co jsem viděla a slyšela) mají totiž o trošku delší oba semestry. A místo zimního zkouškového jsou několikatýdenní prázdniny, takže letní semestr začne třeba v březnu, a pak se protáhne až dlouho do léta. O těch prázdninách v zimě se dají splnit letní praxe, takže to ve výsledku nemusí vyjít o tolik hůř jako v Čechách, ale je potřeba být na to psychicky připravený.
Město Mannheim zajímavě kontrastuje s Prahou, rozhodně nejde o žádnou památkovou idylku. Výrazná je lodní doprava a rozsáhlé překladní přístavy a místní obrovská chemička, kde pracuje půl města. Příjemné střípky dotvářející atmosféru jsou pak Rýn s nádhernými západy slunce a promenádou, celoroční vůně připálené čokolády a pivovaru, spousta kebabů a vůbec obyvatel původně z Blízkého východu, na každém rohu obchody s extravagantními svatebními šaty, pravidelné klaksony černých mercedesů korzujících v noci ucpaným centrem a spousta zelených ukřičených papoušků a králíků žijících všude, kde je kousek zeleně. Na to budu vzpomínat moc ráda.
Příjemné střípky dotvářející atmosféru jsou pak Rýn s nádhernými západy slunce a promenádou, celoroční vůně připálené čokolády a pivovaru, spousta kebabů a vůbec obyvatel původně z Blízkého východu.
